Odkud to přichází?

Odkud to přichází? https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/478705/bmid_odkud-to-prichazi-7EA-478705.jpg 5 8 4

Sbírka Odkud to přichází? obsahuje výběr z básní, které Vladimír Mikeš napsal po vydání sbírek Pozdní sběr a Poemy (2015), a to od konce roku 2015 do konce roku 2018. Tematicky se kniha mj. vrací až k předválečným událostem, jejichž je Mikeš živým pamětníkem, ale je především originální reflexí, hlubinným tázáním po smyslu existence člověka, po jeho ukotvenosti v jazyce a místě. Znovu se můžeme zaposlouchat do nezaměnitelné melodie, jakési světelné materie řeči, která – aniž víme, odkud přichází – s podivuhodnou improvizační jistotou dávkuje motivy času, lásky, přátelství, paměti, ale i politiky a všudypřítomné otázky proč psát. U tvorby z tohoto období zdůrazňuje básník její deníkovost, avšak kvůli rozsahu svazku a zčásti také kvůli opakování motivů známých již z Poem nebo z próz byla dána přednost redukci, a tedy vlastně porušení původních deníkových vazeb mezi sousedícími texty: z celkového počtu 1132 textů bylo nakonec publikováno 157 básní. Kromě editora Antonína Petruželky a autora Vladimíra Mikeše se na výběru textů podílel také Jonáš Hájek.... celý text

Přidat komentář

amejzlík
14.09.2023 5 z 5

Tak kvalitní básně aby v dnešní době člověk pohledal. Připadalo mi jako bych četla autorův deník psaný formou veršů. Líbilo se mi jak lehce dokázal vyprávět o odlišných tématech - rodině, válce, komunismu, náboženství a mnohých jiných námětech uplynulého století. Plně souhlasím s udělením ceny Magnesia litera za nejlepší poezii.

corpse.bride
21.05.2023

skvělé básně, co, chytnou za srdce


eraserhead
11.05.2023 5 z 5

Za protektorátu visely v řeznictví nápisy
Děkujeme vám, že nemluvíte o politice.
Nemluvili jsme o ní, nebylo o čem,
hovořily o ní atrapy salámů v prázdném krámě.

Uf, podobná setkání mám rád, i když mě často na nějakou dobu zaseknou. Já jsem vlastně vůbec nevěděl, do čeho jdu. Líbila se mi obálka, zpracování knihy, čekal jsem klasické básně. Tohle je v podstatě básnická (nerýmovaná) reflexe uplynulého století, od konce první republiky, přes okupaci, druhou světovou válku, poválečné nadechnutí, únor 48, padesátá léta, 68, normalizace, polistopadová euforie, Havel, Zeman, Bureš v subjektivních vzpomínkách. Historické detaily se mísí s osobními vzpomínkami, postřehy a poznámkami. Autorovi v době psaní bylo přes devadesát a ten odstup, poznání, (ne)smíření a smrt již na dohled číší z každého slova (a o to jsou ta slova krásnější). Občas je to tak brutálně, syrově a nemilosrdně silné, že jsem musel přestat číst, dát si čas rozdýchat, co jsem si právě přečetl, nechat to pořádně do/vyznít, usadit se, rozchodit to. Po What Good Girls Do od Jonathana Butchera je tohle letos druhá kniha, která mě fakt zasáhla.

() Na mrtvé si člověk
zvykne, oči měli zavřené, byli
vyhublí na kost, už ani jako lidi nevypadali.
Smrti jsme se dotýkali dřív
než dívčích těl, asi proto
jsme potom žasli na jejich zázrakem.

Pablo70
12.12.2022 5 z 5

Je podivuhodné, jak dokáže pan Mikeš ve svém věku psát poezii! Opravdu. Odkud to přichází? Tam, kde my nacházíme jen všednodennost, servíruje nám své klenoty. Ty staré příběhy se dobře čtou. „Ale nic pro odiv, nic pro diváky nekonečných seriálů“, jak sám říká. Ale není to jen tak, přiznává: „s vyhlídkou na smrt všecky tyto řádky se třesou jako úponky révy“. „SNic jiného v mém věku nelze očekávat,“ dodává skromně. Kdepak! Jeho verše jsou nabity otázkami sahajícími až k smyslu života. A pak musím zmínit i verše politické (Hergot, vám to ale sekne, prezidente), v kterých píše, co si myslí o naší hlavě státu. Ještě že ten Zeman je spíš na ty seriály… „Přitom nic není naše i když to obalené tělem to tvrdí, na chvíli svět nám byl propůjčen“… „Vidím už život z druhé strany, a čím dál víc mě zajímá vidět se, kde už nejsem...“
Takových básníků je málo… připomíná mi vzdáleně Seiferta i Koláře.
Děkuji, dobrý pozdní sběr!