Obrázková kniha bez obrázků

06.02.2023

Ve své době jedno z nejslavnějších děl dánského klasika; a přitom drobounká knížečka, která v sobě má – vzhledem i stylem – něco z květiny. Vešla se mi do kapsy, když se mnou cestovala do autorova rodiště na ostrově Fyn.

Po třiatřicet nocí vypráví měsíc chudému malíři, co za pozoruhodné obrazy zahlédl na svojí pouti světem. Někdy jsou to spíš básně v próze, jindy opravdu náměty k malbám: třebas děvčátko plačící nad rozbitým džbánem v ruinách římského paláce, kam se po pádu impéria nastěhovali ti nejchudší. Mnoho příběhů reflektuje páně Andersenovy vlastní zážitky z cest (a že byl úctyhodným světoběžníkem). Sem patří i ten o zpěvačce, jež se spontánně pustí do árie v pompejském divadle – impresionistický moment rámovaný připomínkou pomíjivosti. Někdy pak měsíc v duchu romantického exotismu zavítá ještě dál než autor, do Indie, subsaharské Afriky či Grónska v letní noci.

Další okruh „obrázků bez obrázků“ odráží jiný typ básníkovy zkušenosti, totiž s divadlem a uměním vůbec. Jsou to vesměs kruté příběhy, v nichž nelze necítit jeho vlastní utrpení z výsměchu, šikany a selhání (např. mladý herec, jenž byl vypískán), ba dokonce myšlenky na sebevraždu. Jiné obrazy zase překypují citlivou něžností vůči dětem, zvířatům, starým lidem, chudákům.

Tohle je H. Ch. Andersen, jehož dnes asi málokdo zná, a přitom se ve svých knížkách pro dospělé projevuje stejně autenticky jako v pohádkách. Jelikož pro mě znamená nevyjádřitelně moc od chvíle, kdy jsem ve svých čtrnácti četla jeho autobiografii, nepoznat „Obrázkovou knihu bez obrázků“ by pro mě bylo jako postrádat v životě významný kus skládanky. Jsem strašně ráda, že jsem si ji konečně mohla přečíst – a to v Andersenově Dánsku, částečně přímo v Odense na Fynu, jak jsem o tom snila od základní školy.