Objevy pozdního čtenáře. „Druhé čtení“ českých autorů od Máchy k Havlovi
Milan Uhde
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/148059/objevy-pozdniho-ctenare-druhe-cteni-ceskych-autoru-od-machy-k-havlovi-148059.jpg
4
5
5
Dramatik Milan Uhde se tentokrát představuje jako čtenář. Dlouho se domníval, že za studií v padesátých letech minulého století odolal vlivům komunistických výkladů kultury a literatury. Když se však jako zakázaný autor musel o patnáct dvacet let později k některým přečteným knihám vracet, zprvu aby je na přátelskou zakázku zdramatizoval pod cizím jménem, prodělal překvapení: knihy byly jiné, než očekával. Samozřejmě se nezměnily, ale k novému poznání dozrál jejich čtenář. S krásnými slovy velebícími revoluční násilí se přel o to prudčeji, oč zásadněji odporovala jeho čerstvé životní zkušenosti. Pohnulo ho to k dalšímu a soustavnému ověřování fakultních poznatků. Výsledky zaznamenával a používal jak ve svých disidentských přednáškách konaných doma a v bytech přátel, tak po listopadu 1989 na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity. Po jejich časopiseckém otisku v Proglasu a v Revui Politika je předkládá v knižní podobě. Jejich kritické zaměření napovídají názvy portrétů: Ivan Olbracht aneb Z deště pod okap; Karel Čapek aneb Jak terorista málem zachránil světový mír; Vladislav Vančura aneb Krásná slova; Proletářská poezie aneb Básničtí zabijáci. ... celý text
Přidat komentář
Zatím jsem četl jen esej o Bílé nemoci od Karla Čapka, nechci tedy hodnotit celou knihu. Avšak i tak jsem v rozpacích. Doktora Geléna Uhde hodnotí jako teroristu, který málem zachrání svět. Teroristou proto prý, že odmítá léčit vybrané lidi - ty, kteří mají něco společného s mocnými, tedy s politiky. To se ho zřejmě v době tzv. druhého čtení dotýká osobně. Protože on sám byl dlouhodobým politikem. Vidí v tom pro něj "klasickou" českou malost, která se projevuje nedůvěrou, tařka neláskou v politiky. To je tedy smutné slyšet od muže tohoto formátu. Snad by mohl vidět a vědět, že ta odtažitost se nikdy nebudovala zezdola nahoru, ale naopak. Vidím ale, že v hlavách polistopadových politiků, zvlášť těch, co tam působili dlouhá léta, se vytvořil pocit ublíženosti, nedocenněnosti. Zřejmě jim všem křivdíme.
Ale zpátky k článku. Podle Uhdeho je jedinou správnou variantou k porážce totalitního státu regulerní válka. Galén se dopouští terorismu, když odmítá léčit pár desítek lidí, politků, jejich úředníků a rodin. Námitka je to správná, že manželka úředníka nenese vinu. Potud je to teororismus. Avšak sám onen úředník je raději ochoten ženu obětovat, než aby se vzdal svého místa, jak zní Galénova, řekl bych hodně mírná podmínka. Tím se terorismus vytrácí. Copak flek je oproti milované osobě nějaká hodnota? Kdyby byl každý terorismus tak mírný, jednoduchý! Kdyby Galén nemoc sám šířil za účelem svého "humanistického" cíle, bylo by to jiné, ale on to nečiní, umí jenom léčit. Vyrovnání se s Hyppokatovou přísahou je už na jeho svědomí, jak si to zdůvodní.
Ačkoliv uznávám Uhdeho názor, že terorismem, nátlakem, vydíráním, nebo lží nemůžeme přemoci zlo, přece se mi však nezdá
přímá válka, bombardování měst plných nevinných lidí, umírání na frontách o nic lepším. Spíš naopak. Uhde vyčítá Galénovi destíky nevinných, kolik ale stojí jeden kobercový nálet? Nu což, nakonec se stejně nepodaří ničemu zabránit a já zase aspoň znám jiný zajímavý názor na jednu knihu.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Balada pro banditu a jiné hry na zapřenou |
| 1965 |  Král - Vávra |
| 1990 | Velice tiché Ave |
| 2012 | Zázrak v černém domě |
| 2013 | Rozpomínky. Co na sebe vím |
Ideální knížka pro studenty bohemistiky, literatury či třeba jen učitelství češtiny. Milan Uhde dělá v podstatě totéž, co mnozí z nás. Vrací se ke klasickým dílům české literatury, z nichž jsme mnohé četli jako povinné kusy během hodin češtiny na základní škole. Učitelé často neuměli látku podat tak, aby byla zajímavá, takže budoucí pedagogové si mohou z četby odnést zajímavé poznatky.
Třeba o tom, že osobnost Boženy Němcové je snad ještě zajímavější, než její tvorba či o tom, že i proletářští básníci mnohdy ve svých verších řešili hluboké vnitřní rozpory.
Od pěti hvězdiček dělí knížku toliko fakt, že autor smáznul druhou polovinu 20. století Havlem, zatímco Uhdeho interpretace Kundery, Hrabala, Škvoreckého Fukse či Lustiga mohla být neméně zajímavá, než interpretace chronologicky starších děl.