Oakingtonská tragédie

26.09.2021

„Zamilovaní lidé jsou vždycky tak trochu méněcenní.“

Chápu, že se některým čtenářům kniha nelíbí, ale myslím, že to lze přičíst na vrub českému vydání. Jak jsem psala v Diskusi, někdo (překladatel? redaktor? nakladatel?) ji zkrátil z 260 stran na 140 brutálním vyškrtáváním slov, vět i celých stránek. Děj pak místy nedává smysl a popisy působí vágně. Soudím, že pachatel téhle literární řezničiny by měl být oběšen na vlastním střevu.

Naštěstí toho zbývá hodně, co se mu zkazit nepodařilo. Příběh mladého spisovatele, který pátrá po vrahovi na své někdejší internátní škole, je sice detektivkou, ale snesl by asi i označení psychologického románu. Nacházíme tu Hiltonovy motivické stálice: hlavní hrdina miluje hudbu; na životě veterána už navždy leží stín války; věkově nevyrovnaný pár plaše hýčká svoji náklonnost, „jen“ platonickou. Knížce nechybí ani tak pro Hiltona typická melancholická atmosféra, precizní kresba charakterů nebo jemné, ale vášnivě intenzívní emoce.

Asi neznám „podzimnějšího“ autora. Na všem, co Hilton napíše — od „Ztraceného obzoru“ po „A nyní sbohem...“ —, jako by ležely mlhy, zbarvené východem do pastelových tónů. A já jeho estetiku miluji. Miluji jeho snivé, umělecky senzitivní hrdiny, jejichž lásky se omezují na čisté, nekořistnické toužení. Miluji ten flegmatický smutek, tu nesentimentální nostalgii, tu něhu.

Tady jsem si oblíbila skoro všechny postavy. Hlavně profesora Lambourna, veterána-neurastenika maskujícího citlivost jako cynismus, a gentlemanského ředitele Roseveara. Popravdě jsem se bála otočit každou stránku, aby se dr. Rosevearovi nic nestalo. Přála jsem si, aby vrahem nebyl vůbec nikdo. (Mimochodem jsem ho odhadla v poslední třetině, ale jeho motivace mi zůstala záhadou až do rozuzlení.) Tudíž za mě určitě 5*, což ale může být zavádějící, protože mám pro Hiltonovu tvorbu slabost, a... „zamilovaní lidé jsou méněcenní“. :P