Normalizační festival

Normalizační festival https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/417999/bmid_normalizacni-festival-Prf-417999.png 4 8 4

Normalizační festival je původní monografií o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes často považována za a priori toxickou. Hlavními postavami monografie jsou organizátoři folkových koncertů, kteří se v této sféře pohybovali, a tím ji spoluvytvářeli (a také v jistém smyslu měnili). Na jejich každodenním jednání je ukázána problematičnost dnešních mainstreamových způsobů zobrazení pozdního socialismu, a kniha je tak na dálku vedenou diskuzí s dnes již vžitými pojmy, jakými jsou například šedá zóna nebo ostrůvky svobody. S pomocí odborné literatury – a zvláště pak na základě tvůrčí interpretace textů antropologa Alexeje Jurčaka – nabízí alternativní model vyprávění o pozdním socialismu, jehož zastřešující metaforou by mohla být v úvodu knihy zmiňovaná Möbiova páska.... celý text

Přidat komentář

InaPražáková
17.10.2022

(SPOILER) Houda se v prvním plánu věnuje příběhům, nebo lépe činnosti těch, kteří v 80. letech dělali "svobodnou hudbu", písničkářům i pořadatelům festivalů. Zároveň tím ale zkoumá nejistotu vzpomínání na dobu, která se odehrávala v jiném paradigmatu - psychologové, policisté a soudci by se mohli dozvědět mnohé o proměnách vzpomínek v čase (a vzhledem k tomu, co z knihy vyplývá, by svědci zřejmě přestali být účastníky soudního řízení, hodit si kostkou je věrohodnější důkaz). A také ukazuje jazyk té doby. Zdá se mi, že pro Houdu byla obě témata stejně důležitá, protože krom novátorského pohledu na fungování systému mu jde i o morální kategorie a o to, jak se k nim člověk vztahuje.

Houda podrobně dokladuje, že oficiálně zakázaná hudba se reálně celkem často objevovala na oficiálních akcích. Že "zákaz" byl rozhodně komplikace, ale hodnotit to, co se skutečně dělo, podle řeči úředních lejster a podle doložených faktů, přináší dva téměř opačné pohledy. Protože pozdní československý socialismus vyžadoval od lidí mluvit frázemi a používat slovní spojení, která dávno nenesla svůj slovníkový význam, zato se za ně dalo schovat leccos, co zrovna člověk chtěl podnikat. Že v úvodníku se musela objevit "socialistická mládež", ale pokud šlo o vlasaté fanoušky bigbítu, v té době už to nebyl protimluv. Jazyk se odpojil od reality.

Lidé, kteří organizovali a oživovali hudební akce, měli často úřední funkci, ale využívali ji k činnosti, která je osobně bavila, ač byla v rozporu s (neživými) frázemi. Nebyli disidenti, nebyli proti režimu, byli, autorovými slovy, "za" režimem. Bez rozpaků a bez rozporů referovali nahoru nějak a dolů jinak. A přitom Houda polemizuje s teorií šedé zóny, pro něj je taková činnost lidsky nejnormálnější a nejvyrovnanější, žádné masky, jednou tak a jindy onak - pořád stejně, přirozeně dvojznačně. S tím souvisí nedůvěryhodnost vypravěčů, kteří se usilovně snaží se zpětně učinit proti- nebo alespoň mimorežimními (ne nutně účelově, může to být podvědomé), ač jde o straníky, kteří podle vlastního názoru odvedli kus dobré práce.

Houdova kniha je v mnoha ohledech novátorská, místy zdravě obrazoborecká (ne, tolik "zázračných, z nebe spadlých" koncertů se opravdu odehrát nemohlo), dotýká se nečekaně široké skupiny vědeckých oborů (ač třeba mezi teorií šedé zóny J. Šiklové a Houdovým výkladem nevidím rozpor, jen rozdíl v odstínech). Mám ale s lecčím čistě osobní problém, morální, řekněme - vlastně asi lpím na názorech, proti kterým autor bojuje. Stírá totiž záměrně morální rozdíly, celou knihou se táhne jako leitmotiv, že odsuzovat lidi kvůli stranické průkazce a stohům ptydepe, které po sobě zanechali, když přece zkrátka žili, dělali, co chtěli a co nemělo s ideologií nic společného, že to je malichernost a hloupost. Disidenti (a jsem si vědoma, že Houda výslovně upozorňuje, že disidenty nehaní, ale intence celého textu s tím neladí) se tady jeví jako lidé odtržení od světa, nechápající, jak se žije život, uvěznění ve slonovinové věži umanutého trvání na tom, že 4 se píše výhradně 2 + 2, a ne "2 + 3 a všichni víme, jak se to počítá". Dokonce, když jeden z pamětníků zpětně svoje vzpomínky komentuje, že dnes se za svoje tehdejší tance s režimem stydí a považuje je za počátek ohýbání páteře několika dalších generací, Houda jednoznačně nesouhlasí a píše, že právě tohle myšlení by chtěl změnit. Jak změnit, to ovšem neuvádí. Je mi cizí házení kamenem, ale morální relativismus takového rozsahu, podle kterého na formálních rituálech nezáleží a který odmítá dokonce individuální sebezpytování a pocit vlastních chyb, ten považuju za cestu do pekel.

Rozhodně nečekané množství podnětů v tak krátké práci. Kdo chce, může číst jen svrchní vrstvu textu o výběrových dějinách folkových festivalů. Ale byla by to škoda.

Dandulka
01.07.2020 5 z 5

Super! Velmi čtivé a zajímavé. Od pana Houdy jako vždy, píše lehce a dobře.


IvanR
05.01.2020 2 z 5

Knihu jsem si s chutí přečetl a ačkoliv autor píše o událostech, které nemohl prožít. V době Porty 1985, o které píše, mu byly čtyři roky, projevil pro dobu, ve které jsme se pohybovali, lépe než někteří mnohem starší lidé, kteří se tváří, že s tehdejším režimem neměli nic společného. Takže autorovi tímto děkuji a gratuluji mu.

Thrawn89
05.01.2020 4 z 5

Uplynulo 30 let od sametové revoluce a český veřejný diskurz stále ovládá postkomunistické myšlení ve smyslu - za naše neúspěchy dnes může minulost, stále jsme nedospělí, stále se musíme učit od těch pravých demokratů na západě atd.. Metafora naší společnosti jako dítěte, které stále ještě nedospělo do té pravé demokracie je falešnou berličkou těch (především liberální částí společnosti a mediálního mainstreamu), kteří nerozumí tomu, proč prohrávají volby a kteří nerozumí tomu, proč už není liberální demokracie oním nezpochybnitelným dogma. Tato berlička přitom ve srovnání s tím, co se děje v Británii, Francii nebo USA již hodně dlouho nemůže obstát.

Aby tato berlička fungovala, musí také fungovat binární vidění normalizace a minulého režimu jako světa temnoty (komunistický režim a všechny jeho projevy) a světa pravdy (disent), mezi kterými nelze dělat kompromisy. A ti kdo snad kompromisy dělali jsou jimi "ušpiněni" nebo dokonce "duševně poznamenáni" ("ohnuli páteř"). A tak v zemi, kde reálně byli stovky, maximálně jednotky tisíc opravdových disidentů, náhle máme miliony lidí, kteří také bojovali proti bolševikovi. A když už někdo byl v té straně, tak tam byl vlastně proti své vůli, nebo protože vlastně chtěl ten režim rozložit zevnitř. Komické.

Kniha Přemysla Houdy přesně a na základě reálných výpovědí dokládá, že celý polistopadový diskurz dělení na ty "žijící v pravdě" a ty "žijící ve lži" (obě skupiny jsou od sebe odděleny, nehrají na stejném hřišti a co je především důležité, není možné se čestně postavit mezi tyto dva světy) je prostě neudržitelný. Lidé dokázali v minulém režimu žít normální život, dokázali si vydobýt svůj prostor nikoliv mimo systém, ale uvnitř systému. Že systém byl plný "normálních lidí", "slušných lidí" nebo lidí, kteří sice byli třeba ve straně ale "zavírali oči nad tím normálnem". Autor nezpochybňuje represivnost minulého režimu, nezpochybňuje, že v oficiálním jazyku nebylo možné vidět svobodný prostor, ale říká, že ti, kteří dokázali oficiální jazyk používat, mohli v jeho stínu žít normální, tvořivý a zajímavý život. Nežili ani v pravdě, ani ve lži. Žili v prostoru, kde oficiální a neoficiální splývalo. A takových lidí byla většina.

Normalizační festival je tak důležitou knihou (bohužel tematicky vymezenou pouze sférou normalizačního folku a částečně i rocku), která nám umožňuje prohlédnou onu černo-bílou clonu dnešního vidění normalizace a spatřit barevnost lidí, kteří v ní žili. Možná, když toto spatříme, tak přestaneme mít potřebu používat minulost jako berličku pro současnost a budeme moci konečně dospět.