Nevědění
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/483655/bmid_nevedeni-Fjz-483655.jpg
4
421
84
Česká emigrantka Irena žije ve Francii od svého útěku z Československa po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V roce 1989, kdy sametová revoluce svrhne vládnoucí Komunistickou stranu Československa, se Irena po dvaceti letech života v emigraci rozhodne vrátit do svého domova. Během cesty se náhodou setkává s emigrantem Josefem, který byl v Praze krátce jejím milencem.... celý text
Přidat komentář
V originále mi kniha dala upřímně docela zabrat, občas jsem se trochu ztrácela v autorově uvahách, to mi ale naštěstí vynahradilo kouzlo čtení o své zemi v cizím jazyce (což bych nikdy neřekla, že pro mne bude něco tak poetického). Kniha sama o sobě se mi líbila, i když jsem z anotace měla trochu jiná očekávání.
Příběh Jozefa a Ireny,popisy jejich pocitů,stesků,nostalgie a úvah, samozřejmě je vyprávěn dokonale,autor umí text vybrousit, hrát si s ním;v tomto se přibližuje velkým romanopiscům.
Jenže psychologické a filozofické úvahy o kladení otázek bez odpovědí a odpovědí bez otázek, které jsou příběhem propletené jsem mým jednoduchým rozumem nepobral, vycházelo mi z toho, že nic nemá smysl,snad jen krása.
Takže dávám tři hvězdy a budu se snažit příště (Slavnost bezvýznamnosti) lépe autorovy úvahy pochopit.
Kundera ve svém typickém projevu. Přečetla jsem z nostalgie (i o té je tato novela!) k autorovým starším dílům.
Příběh je celkem krátký a jednoduchý, ale filozofické přemítání mu dodá tu správnou míru kunderovitosti :-).
Beru jako rozloučení autora se svými čtenáři.
Krátká novela (a ještě o kus kratší, protože kopie, kterou mám, chybí str. 89-104, zato mám dvakrát 105-120), co se ale čte rychle a sama, na takové to typické "kunderovské téma" - návrat; o návratu jsou ostatně od prvních stránek všechny jeho knihy. Ať jde o návrat k, "ležela na zádech s roztaženýma nohama, stále hleděl na její pohlaví" nebo na návrat do země, což je ostatně věčný motiv. Odejít v 35-36 letech ze země a nechat tu svůj život. Mimo svoji zemi jsem žil jen krátce, půl roku, na, i v této knize, hned několikrát zmíněném Islandu (mimochodem, ta historka s krádeží špatné kostry, namísto islandského básníka, dánského řezníka, je tak nějak 'typical iceland shit', ale motáky najdete všude - připomnělo mi to ale automaticky příběh ženy, která se na Islandu připojila k lidem v pátrání po ní samotné), ale ta idea, že bych najednou žil další desetiletí jinde, asi by mi ta kulturní rozdílnost a nálada, i kdybych se s ní do jisté míry identifikoval, přijal ji, nikdy bych ale plně nezalezl do té ulity, pod kůží a v hlavě bych si říkal pořád ty krásný český věty jako "No a je to v piči!" Neutečete od toho. Kundera to vnímá všemi smysly, jde do ale až metafyzikálních rovin, paradoxů, hraje si, dělá tohle a tohle a tohle. A samozřejmě, nejsem jeho znalec, ani na amatérském poli, jen říkám svůj dojem z jeho psaní. Kundera, jak jinak, psát umí, to ví všichni; rozumí románu, protlačuje skrze něj svoji filozofii, svůj náhled, takže někoho jistého, kdo dělá věci s jasným, jistým záměrem, literárně, je někdy radost sledovat při práci. Takovou vybroušenou úroveň nevidíte jen tak. Někdo zkrátka má tu bednu jako stvořenou pro dané věci a úkony. Ale občas mi přijde, jakoby to Kundera potřeboval všem dokázat; možná o tom je psaní mužů obecně. Nicméně jsem rád, že jsem se zase po čase k něčemu od něj dokopal, protože mám s Kunderou takový ambivalentní vztah, celkově... a tohle se mi líbilo a jsem rád, že se nějakým způsobem povedlo konečně přeložit jeho novější práce. Kundera má pod čepicí, a tak podobně jako spousta dalších autorů, tvoří mlhu, která vás nutí přemýšlet a interpretovat a pracovat s textem, posouvat se, což je přinejmenším zajímavé. V tisku by ale měli přestat hulit, chybí mi ty stránky, tenhle román není dlouhý a každá kapitola se počítá.
Update: Na základě mého lamentování zde jsem byl kontaktován a z Atlantisu zaslali kopii knihy bez chyby. Sic náhoda, ale stejně: respekt.
Po prečítaní mám zo seba presne rovnaký pocit aký je názov knihy. Nezameniteľný Kundera, ktorý opäť siaha do intelektuálnych výšin. Kniha má v podstate sto-niečo strán ale diskusie, ktoré má potenciál vyvolávať, by asi boli niekoľkonásobne dlhšie.
Autor zhuštěný na maximum, chtělo by se mi říct. I kdybych knihu dostala do ruky bez titulní strany, bylo by ho možné rozeznat... a tak jsem dostala, co jsem očekávala. Téma - titul knihy prolínalo každým slovem; nevěděli hlavní postavy, jejich okolí, nevěděly země, nevěděl Odysseus... a všechno vedlo k relativní sebereflexi, jak se stavět k tolika otázkám, které každému z nás život předhazuje. Co jednou nebudeme vědět a co nebudeme chtít vědět? A zajímají nás odpovědi? V této vrstvě víc otazníků než teček... Ale autorovu záměru nejspíš rozumím. Nejste-li připraveni na tázání, nečtěte. Není to příběh o spočinutí a odreagování...
V půlce odkládám.
Od Kundery jsem ještě nic nečetla a tady se nějak nesetkávám se stylem. Podle anotace se zdálo, že to bude mít nějaký děj. Ten jsem tam zatím jaksi nezaznamenala. Sdělení filozofických úvah jde úplně mimo mě.
Je opravdu pozoruhodné, jak se v případě Kunderově ostře vyhrotil rozpor mezi uměleckým talentem a křivým charakterem. Bohužel mi nezbylo než uvěřit (po zveřejnění konkrétního příběhu konkrétní oběti, anglického letce Dvořáčka), že Milan Kundera skutečně spolupracoval s StB a skutečně donášel, což navíc podporuje i ten fakt, že pak začíná celé jeho zdánlivě nevysvětlitelné chování dávat jasný smysl. Kundera se nechce vrátit do Čech, ba dokonce brání překládání svých pozdních děl do češtiny vůbec ne z nějakého mystického pohrdání zaostalým rodným krajem a národem, ale z docela prostého a obyčejného strachu, že ho tu poznají a usvědčí další jeho oběti. Proto také především chce, aby se na něj v Čechách pokud možno úplně zapomnělo a z toho důvodu všemožně brání novým českým vydáním svých knih. No a tahle kniha je přímo kabinetní ukázkou toho, jak se snaží co nejrafinovaněji vymyslet a vyspekulovat jiné důvody pro svoji nechuť k návratu. Teď už ale musím uznat působení jeho opravdu značného uměleckého talentu. Tím, že pro větší naléhavost zvolil raději ženskou hrdinku (to je přece jenom takové intimnější a osobnější než vyznání starého chlapa) a tím, jak košatě rozprostřel všechny ty hluboce citové (ve většině převzaté z červené knihovny) důvody strachu z návratu a v závěru dokonce (velmi profesionálně) neváhal zapojit i špetku toho sexu, dosáhl toho, že jsem jeho text i s vědomím jeho pravého účelu přečetl dychtivě a téměř s požitkem. Je pravda, že mne osobně nejvíc bavily ty myšlenkové veletoče a zvědavý jsem byl vlastně jen na to, co si všechno nevymyslí, aby zastřel skutečný důvod svého strachu z návratu, ale nakonec jsem (trochu i s údivem) musel konstatovat, že to funguje. I když jen do takové míry, jakou vyjadřuje mé hodnocení.
Nehodnotím kvalitu literárního díla, chápu, že se to každému nebude líbit - viz například kolega jprst . Ale zamyslel jsem se při čtení nad tím, co autora vedlo k takovým úvahám při popisování vnitřních pocitů emigranta - po opadnutí důvodu jeho emigrace a ověřování si možností návratůu do původní země. Naše generace si tyto otázky kladla v roce 1969 - emigrovat či neemigrovat - a každý se rozhodl podle svého. Mé okolí vidělo nevýhody emigrace a neemigrovalo - tedy ani já. A po roce 1989 se mnozí pokoušeli o zkoumání restartu v českých podmínkách a vzhledem k věku a k pozicím v podnikání zůstali v zemích kam emigrovali. A moji nejbližší spolužáci potom přijížděli na srazy abiturientů a dokázali navázat na svou minulost - odlišně od postav v této novele. A vyhodnocovali jsme pro a proti emigraci v roce 1969 - a nenašli jsme jednoznačně nejlepší řešení.
Samotný text příběhu dvou hlavních hrdinů by se vešel na pár stránek. O to bohatší, jsou jejich filosoficko-psychologické úvahy. Velmi se mi líbila paralela s příběhem řeckého hrdiny Odyssea a jeho cesty domů.
Mám Kunderu moc ráda....ale asi jak jde život, přijde mi, že se proměňuje i můj vztah k jeho knihám. Dnes ho vnímám jinak, už nejsem tak neomaleně nadšená.....Nebo, možná i Kundera je trošku jiný. Nevadí. Vlastně....proč ne.
Pokud existují knihy nebo autoři, kteří se musí číst opravdu pozorně, Kundera k nim bezesporu patří.
Každé jeho slovo je nositelem významu a je použito naprosto cíleně, promyšleně.
Nejde o žádný líbivý střední proud či “popík”, který má zprostředkovat obsah v co nejdostupnější podobě. Tohle je spíš vážná hudba, která se zamýšlí nad všemi svými aspekty, nad formou a jejími důsledky.
Já to Kunderovi žeru úplně do toho nejmenšího detailu, nasávám každé jednotlivé písmenko, které napíše a právě díky podobným knihám si uvědomuju, jaká je hodnota literatury.
Hnípání se v psychice a pocitech emigrantů, navíc napěchované nezáživnými filozofickými úvahami.
Co do objemu útlá kniha, co do obsahu naplněná hlubokými myšlenkami a filozofickými úvahami. Určitě to není kniha pro každého. Kdo si chce přečíst oddychovku, asi sáhne po jiné knížce. Kdo chce ale chvíli (příp. dlouho) přemýšlet nad některými aspekty lidské existence, ten bude knihou ohromen. Ohromen tím, jak na tak malé ploše je možné koncentrovat tolik pozoruhodných myšlenek a přitom bavit úžasným příběhem. Příběh dvou emigrantů , Ireny a Josefa, jejichž osudy se v knize navzájem na chvíli protnou a zase rozdělí a pro každého z nich mají tyto chvíle jiný význam. Autor prokládá jejich vyprávění úvahami na téma emigrace, stesku po domově (kde jsme vlastně doma?), omezeností naší paměti a vzpomínek na různé životní události, odcizení, naší neschopnosti se poslouchat, vnímat a rozumět si... Pro mě je nejsilnější téma ztráty paměti resp. toho jak různé postavy vnímají jednu a tutéž událost (třeba pouhý krátký rozhovor nebo letmé setkání) ve svých životech odlišně. Pro někoho může být jedno vzájemné setkání, jedna věta, myšlenka, pouhou zapomenutou vzpomínkou ("nevěděním") pro jiného těch několik společných okamžiků v životě znamená naprosto zásadní obrat v jeho osudu.
Dle mého názoru jeden z nejlepších románů Milana Kundery z posledního období tvorby. V podstatě Kundera stvořil (v posledních svých dílech) celosvětově ojedinělou a originální formu románového psaní, prošpikovaného filosofií. Určitě si přečtěte poznámku překladatelky (klobouček za skvělý překlad) a doslov. Stojí to také za to.
Kunderova románová reflexe emigrace a nemožnosti návratu. O tom, jak se každý snaží vyprávět svůj příběh, ale už nemá zájem poslouchat druhé.
Nepřekonala sice mou oblíbenou Nesnesitelnou lehkost bytí, svým příběhem, motivy i nevšedními myšlenkami, které jsou důvěryhodné už jen díky Kunderově životě, který se v mnohém tak podobá tématu románu, také nabízí jedinečný čtenářský zážitek. Nevědění - co všechno se pod pojmem skrývá?
Na to, že je to Kundera a příběh obsahuje mnohé zajímavé myšlenky a filosofické otázky, se čte kniha až překvapivě lehce a pro mě se stala v podstatě jednohubkou. Příběh jako takový mě moc bavil, líbilo se mi provázání několika linií postav, času a míst. A jak u dobré knihy bývá zvykem, chuť na jazyku, která po přečtení přetrvá a nutí čtenáře nad příběhem hloubat, v tomto případě jen tak nezmizí.
Štítky knihy
vzpomínky exil domov 90. léta 20. století čas exulanti návraty domů
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Josef, Irena, Milada...
Když se spojí počáteční slabiky jmen, vznikne zájmeno JIM.
Útlý román o nich, o třech lidech, jež se utopili ve svých životech.
Na základě návratu do své země, ožívá mimořádně hodnotný příběh, z kterého je tak moc obtížné vystoupit. A Kundera jej svým filozofickým pojetím vede až za okraj lidských hodnot, dotýká se skutečna, svobody i upjatosti k životu, malichernostem, které člověka obklopují a zároveň osvobozují.
Vyzdvihuji koncepci příběhu, jeho moudrost a zároveň odbornost a čtivost.
V Kunderově románu je k naleznutí život, jenž chceme i nechceme žít. Paralely osudů. Smrt a láska.
Je skvělý. Tento román je nebetyčně mistrovsky napsán. Vrátíte se k němu. Opakované čtení. Zcela jistě.
Skutečná literatura, kdy příběh je zároveň formou...