Nech mě jít, mami
Helga Schneider
Brilantní sonda do psychologie ženy, která měla raději moc než vlastní děti. Helga Schneiderová v knize Nech mě jít, mami s drásavou otevřeností zaznamenává poslední rozhovor, který vedla se svou matkou, bývalou dozorkyní ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Birkenau. Helze byly čtyři roky, když ji i s mladším bratrem matka opustila uprostřed válečného Berlína, aby se mohla plně věnovat své službě v SS. Znovu se s ní setká až v roce 1971, avšak tváří v tvář cizí ženě, která se i nadále hrdě hlásí ke své nacistické minulosti, zděšeně prchá. Po dalších sedmadvaceti letech se dozví, že matka dosud žije, a odhodlá se ji naposledy navštívit... Otázky, které ji celý život pronásledují, může zodpovědět jen ona. ... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , Albatros (ČR) , PlusOriginální název:
Lasciami andare, madre
více info...
Přidat komentář
Trošku psycho. Bylo pro mě těžké si uvědomit, že hrdince už je přes šedesát let. Emocionální bolesti nestárnou.
Zde se těžko píše komentář....
Dnes tě mami opět uvidím, ale s jakými pocity ?
Co může cítit dcera k matce, která odmítla být matkou, aby se stala součástí zločinné organizace Heinricha Himmlera ?
Po 27 letech se setkává matka s dcerou - dcera by chtěla odpovědi na otázky, které si celý život kladla.
"Byla jsem vycvičena v odlidštění" - jde snad o téměř nevědomou snahu ospravedlnit se ?
Něco takového zřejmě dítě může těžko chápat....dítě touží po mateřské lásce...
Velmi silné téma, knihá má spád, zpracování ale plné patosu a bez možnosti čtenáře utvořit si vlastní názor. Hodně věcí je dáno příliš po lopatě a než si na to čtenář zvykne, má chuť knihu odložit. Je vidět, že autorka má co říct, ale spíš neví jak.
Velmi tenká knížka, přečtena za dvě hodiny. Ale silná, hodně silná, až je mi z ní smutno.
Zvláštní čtení. Konfrontace s minulostí a vlastní rodinou...
Některé pasáže trochu slabší...
Nech mě jít, mami
Zajímavý nápad, knih o koncentráku je spousta, ale tohle je pohled z jiné strany , Dcera, která se nedokázala smířit s minulostí své matky , nedokázala odpustit, nedokázala zapomenout, nechtěla se s ní ani vidět. Já čekala víc vzpomínek z lágru, víc osobních citů víc toho, co jsme my nemohli poznat. Ale dostala jsem dialog mezi starší ženou, dcerou a fanatickou stařenou, zlou a zatvrzelou bez nápadu, bez děje bez štávy. Obal sice prodává a mě zaujal i název , ale je to nedotažený nápad.