Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/250/bmid_na-zapadni-fronte-klid-vvT-250.jpg
5
8780
8780
Popisuje krutou realitu války a hluboké odtržení od civilního života německých vojáků vracejících se z fronty. Román podrobně výstižně představuje válečnou realitu takřka s novinářskou precizitou. Neukazuje heroický boj vojáků na frontě, ale soustřeďuje se na jejich utrpení a nesmyslnost celého konfliktu, zvýrazňuje tragédii generace, „jejíž prvním povoláním bylo vyrábění mrtvol“.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1967 , Naše vojskoOriginální název:
Im Westen nichts Neues , 1928
více info...
Přidat komentář
Musím říct, že tahle kniha na mě udělala velký dojem. Když jsem jí četla, prožívala jsem příběh spolu s hlavním hrdinou
Staré vydání knihy se mě válelo v knihovně ještě z dob povinné četby, kterou jsem založil a snad bych ji nikdy nečetl nebýt Databáze knih a tak vysokého hodnocení. Neustále jsem na ni narážel, kdekdo ji kdekoliv četl, v MHD, na dovolené, na dlouhé plavbě na ostrov, tak mi to nedalo a musel jsem ji oprášit a taky přečíst. Všiml jsem si, že knihu většinou čtou ženy. I v recenzích převládá více žen. Určitě jsem na podobné téma četl lepší a čtivější knihy, zas takovou vědu bych z toho nedělal. Kniha nádherně popisuje nesmyslnost války, ale to také i jiné válečné knihy a ještě lépe. Je psána stylem, který mi moc nesedí - krátké, stručné věty.
Tuto knihu bych asi nikdy nečetla nebýt povinné četby a je to škoda, protože tato kniha je úžasná! Příběh mě úplně pohltil. Příběh je o přátelství, odvaze, oddanosti, hrůzách války, co válka dokáže udělat s lidskou psychikou.. Moc se mi tato kniha líbila a určitě doporučuji :).
Děsivé, šokující a smutné. Toto jsou zkráceně moje dojmy z této knihy.
Věřím, že ve své době (a ne jen v ní) kniha otevřela oči a nastínila jak krutá a nespravedlivá válka opravdu je!
Výborné. Realistické. Srdcervúce. Knihu som odložila mokrú od sĺz a vane, pretože ani tam som ju nemohla odložiť.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih, která pojednává o válce, ale hlavně také o důvěře a přátelství.
Klasika válečných románů. Vynikající četba, čtenář se sžije s hlavním hrdinou a cítí jeho bolest, jeho radost. Remarque je mistr.
Úžasná kniha, nicméně silněji na mě zapůsobilo navazující pokračování Cesta zpátky. Tak bravurně vykreslená naprostá deziluze, vykořenění...
U mě se jednalo o čtení z donucení, aneb následky povinné četby. Ještě že tak... Kniha mě tehdy velmi překvapila. Byla působivá a zasáhla mě opravdu silně. Doteď si pamatuji, jak mě nepřestávala udivovat autorova shcopnost vykreslit atmosféru a prostředí hrůz na frontě, včetně pocitů jednotlivých postav. Jen málo knih ve mě zanechalo tolik pocitů, jako právě tato.
Příběh ve mně zanechal hluboký dojem. Neumím dostatečně popsat, co jsem u čtení cítila, ale knihu jsem přečetla snad jedním dechem. Některé pasáže v knize mnou hluboce otřásly a dohnaly mě až k slzám. Dokonce mi nesčetněkrát přejel mráz po zádech – tady jsou vylíčeny ty pravé hrůzy, ne ve smyšlených hororech.
Konec knihy byl surový a nevyhnutelný, nicméně myslím, že smrt pro ně všechny byla vysvobozením a proto konec považuji téměř za „šťastný“.
Filmové zpracování je poutavé a drží se knihy, ale kniha je kniha - ostatně jako (téměř) vždy.
„Tato kniha nemá být ani obžalobou, ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům.“
Takhle vypadá kniha o válce. Erichovi se povedlo, co zamýšlel - podat zprávu o generaci jenž byla zničena válkou, ale unikla jejím granátům. V knize vyličuje poměry na vojně, zákopy při boji i klidu a pocity vojáka, jenž se vrací po měsících napjetí do běžného života, byť jen dočasně. Zvlášť se mi líbili rozhovory - parta v čele s Katzou řešící příčinu první světové války a čí vina to vlastně je. Na druhé straně profesor němčiny (tuším) klábosí v "místech klidu a míru" o situaci na frontě, byť vůbec netuší, jaká je válka ve skutečnosti.
Kniha mně hodně bavila, však jsem jí přečetl hned dvakrát za sebou.
Naprosto dokonale napsaná kniha. Málo která kniha na mě zapůsobila tolik jako tato. Tolik dojmů, kolik mám z této knihy, se nedá ani popsat. Hned zpočátku zaujala, po pár stránkách jsem věděla, že mě kniha bude bavit. A to je nejdůležitější, musí mě zaujmout začátek. Některé části se mnou pořádně otřásly – do detailu popsané boje, umírání, lidé bez hlav, noh a bůhví čeho dalšího. Při popisu zraněných, řvoucích koní – těch nevinných stvoření, které s válkou nemají vůbec nic společného – jsem byla tak vyděšená a nešťastná, že jsem si musela dát na chvíli oddych a knihu odložit. Pak jsem se zase začetla. Litovala jsem všechny ty trpící, vyděšené mladíky, kteří byli donuceni jít na frontu zemřít. Přátelství, které mezi některými panovalo (hlavně mezi Katczou a Pavlem) je krásné. Ještě více jsem si uvědomila nesmyslnost, surovost války, která vzala život tolika lidem, kteří bojovat nechtěli. Upřímně jsem mnohé pasáže probrečela. Postupné umírání Pavlových přátel, nakonec smrt jeho největšího přítele.. Z toho, jak Pavel ubodal člověka, který sklouzl do jeho úkrytu, jsem byla zděšená. Nechápala jsem, jak něco takového dokázal udělat, ovšem ti lidé tam na frontě smýšleli jinak. Buď zabijí nebo budou zabiti. Strašné. Nedivím se proto, že ačkoli někteří válku přežili, nedokázali se vrátit ke svému dřívějšímu životu. Po tom všem, co viděli a prožili.. Možná, že byl Pavel rád, jak to s ním na závěr skončilo. Rozhodně tuto knihu řadím mezi své oblíbené a těším se na další Remarqeovy knihy, které si přečtu.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) zfilmováno psychologie německá literatura autobiografické prvky západní fronta (1. světová válka)
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
První kniha, kterou jsem kdy od Remarquea četla, určitě si přečtu i další :).