Na okraji světla
Maria Peura
Román případně nazvaný Na okraji světla nabízí drásavé, syrové a zároveň lyricky jímavé vyprávění z venkovského společenství na dalekém finském severu. Příběh dívky a chlapce, kteří se narodili v kraji, kde končí železniční trať, půda je věčně zmrzlá a lidé v sousedství jsou většinou nevlídní, nepřející nebo podivínští,se jako v bludném kruhu točí okolo ústředního tématu úniku. Kristina s Karim hledají únik v alkoholu a čichání ředidel, v sexu, v divokých vyjížďkách na mopedu, v drsných hrátkách, jež na jedné straně hraničí se sebepoškozováním a lehkovážným zahráváním si se smrtí, s týráním a šikanováním spolužáků, na druhé straně jistým způsobem odrážejí nehostinnost světa, do kterého byli vrženi. Ale protože jsou to de facto ještě děti, i když na hraně dospělosti,tak je jim dána jedna výsada - snění; až konečně dorostou, prchnou z těch zapadlých končin jednou provždy.... celý text
Přidat komentář
Spíše než Na okraji světla bych knihu nazvala Uprostřed temnoty. Hodně drsné a někdy až nepříjemně osobní vyprávění, ve kterém hlavní postava otevřeně popisuje své myšlenky i svět kolem plný ponurých postav i skličující atmosféry. Styl autorky je velmi specifický, přestože jde bez servítek k věci, zachovává si poetičnost, především u popisu řeky a okolí.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih! Příběh o dospívání plný studu, krve, hanby a smrti a vody a lesa. Atmosféra doby, kdy hlavní hrdinka dospívala, se prolíná s místní mytologií, díky tomu je příběh velmi obrazotvorný. Zajímavé je i tempo příběhu, které je čím dál tím frenetičtější, skutečně připomíná supění zrychlujícího vlaku, až dospěje k poslednímu úlevnému vydechnutí. Moc ráda se k ní vracím a kolikrát jí čtu rovnou dvakrát dokola.
Jedna z nejlepších! Opravdu je to drsně a přitom lyricky a baladicky popsané. Smutný příběh o dospívání, problémové mládeži a o smrti a přitom formou úvahy. Strašně se mi to líbí a to i styl psaní. Ráda bych četla další knihy :))
Na každé druhé stránce smrt, anebo úvaha o ní. Přesto velmi poetické. Severský příběh o dospívání.
Na okraji světla
Podívala se na tátu.
V jejím pohledu byla něha,ta mě toho večera nakrmila.
Oba byli jako průsvitné vidiny z kanystru z nádherného světa ve kterém nebyli muži ani ženy,žádné pohlavní orgány,žádné honění,žádné exploze,žádné průniky do tělních otvorů,žádné oplodnování,žádná bolest,žádné boje,žádné stěny,žádné dvěře,žádné rolety před očima.
Oba byli lidské bytosti,které se rozmnožují bez pomoci krve a spermatu,které se rozmnožují jako myšlenky,čistě a lehce.Vznášeli se v kanystru,ze kterého jsem musela ven,když z mého mozku začal vyprchávat benzin.
........
Na okraji světla sice nepatří do takzvaného Finského podivna,ale podivné a zvláštní je to i na Finsko hodně :)
Bez obalu bez příkras zachycuje život dospívajících kdesi na dalekém severu.
Depresivní vyznění vyprávění se skládá z jakési mozaiky lyrických poetických okamžiků zdejších lidiček a všech podivuhodných figurek.
Sice syrové,ale prodchnuté jakýmsi nadhledem až malebnou poezií.
Ze začátku se to tu hemží všemožnými druhy sebevražd (mimochodem nesmírná odvaha) přes tatínkovské výlety k něžnému pohlaví.
Maminka tolerující šílející.Aby taky ne.
Kristina (jejich dcera) to z povzdálí sleduje a glosuje.Někdy má unikající snové vize a později si je vylepšuje čicháním.Pak jsou tu soukmenovci a ještě její zlobivé tělo.Poznávání dotýkání však to znáte.Prostě kolorit jak má být.
Když jste mladý není to jednoduché.Obvzláště ne na takovém místě jako je toto.
.......
Na místě kde končí koleje.Je tak jednoduché a prosté lehnout si mezi ně.
Beznaděj a nemožnost se vymanit ze zakletí zdejšího koloritu nemá zdá se konce.Nejlepší by se bylo ...
I když je na okraji.Světlo bude svítit.Nemusí být jenom na konci tunelu.
V dáli je slyšet houkat přijíždějící vlak.
Pokud a chcete-li něco jiného.Nenechá vás lhostejnými.