My, holčičky v Osvětimi
Andra Bucci , Tatiana Bucci
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/455819/bmid_my-holcicky-v-osvetimi-M8U-455819.jpg
3
18
18
Moje jméno je Liliana Bucci, ale všichni mi říkají Tatiana. Narodila jsem se v Rijece 19. září 1937 a jsem jedním z mála dětí, které přežily vyhlazovací tábor v Osvětimi. Já jsem Alessandra Bucci, ale odjakživa mi všichni říkají Andra. Narodila jsem se v Rijece 1. července 1939 a stejně jako moje sestra Tati jsem jedním z mála dětí, které přežily vyhlazovací tábor v Osvětimi. *** Více než rok před koncem války se dostávají do koncentračního tábora Osvětim, bezbranné a nevědomé jsou vrženy do toho nejodpornějšího mechanismu nacistické vyhlazovací mašinerie. Obě sestry přežily možná proto, že je považovali za dvojčata a zařadili je do bloku dětí určených k otřesným lékařským pokusům. Vzpomínají na hrůzy, které zažily: zimu, hlad, strašidelné hromady mrtvol, letmé návštěvy mámy, vyhublé tak, že ji nemohly poznat. A vždy v pozadí komín, který chrlí kouř a plameny, jediný způsob, jak se „dostat ven“, pokud jste Židé, jak říkali strážci… Při vyprávění svého příběhu s obtížemi hledají slova a kladou si mimo jiné i otázku: Jak to, že jsme přežily, proč zrovna my? Podle nejnovějších odhadů bylo do Osvětimi deportováno přes 230 000 chlapců a dívek z celé Evropy, pouze několik desítek přežilo. Toto je příběh dvou z nich.... celý text
Přidat komentář
Zajímavý pohled na Holocaust. Bohužel za mě tato kniha byla jedna z nejslabších, napsaná na toto téma. Nezlehčuji osud dvou malých holčiček. To, čím si prošly, je trestuhodné a tragické. Bohužel mi vadí styl, jakým byla kniha napsaná. Příběh se střídavě vypráví v první a poté ve třetí osobě a to se střídá v rámci pár vět, nikoliv odstavců. Jako by se autorky nemohly rozhodnout a psaly páté přes deváté. Určitě by to šlo napsat daleko lépe. Pravdou ovšem zůstává, že v knize jsem objevila pár detailů, které se v jiných knihách nevyskytují a zase mi to rozšířilo obzory. Kniha se zaměřuje hlavně na život po Osvětimi a jak se s tím sestřičky vyrovnávaly. Je to dětský pohled na věc a je velmi zajímavý.
Vybledlé vzpomínky sestřiček, které v dětství prožily hrůzy Osvětimi. Měly štěstí, přežily, opět se sešly i se svými rodiči, ale tíha minulosti je pronásledovala celý život.
Příběh Tatiany a Andry dívky ,kterým se podařilo ,jako jedněm z mála přežít vyhlazovací tábor v Osvětimi. I takovéto knihy je třeba číst, abychom nezapomněli, jaké hrůzy přináší válka.
Nemám v úmyslu zlehčovat toto téma, nehledě na to že jsem podobných tematických knih přečetla desítky. Tento příběh byl ze všech opravdu nejslabší. V podstatě měli dívky obrovské štěstí v neštěstí, že se do koncentračního tábora dostaly až téměř ke konci války, byly velmi malé takže vzpomínky nejsou úplně živé a jasné a podařilo se jim táborem proplout bez větších traumatizujících zkušeností, což se většině nepodařilo.