Můžu. Ale nechci
Erik Decimus
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/510490/bmid_muzu-ale-nechci-lQK-510490.png
5
14
10
Vložili byste veškeré úspory do banky, u které je padesátiprocentní šance na krach? Šli byste na operaci, u které je padesátiprocentní šance na přežití? Dali byste svého psa na hlídání člověku, u kterého máte padesátiprocentní jistotu, že nežere psy? Koupili byste si auto s padesátiprocentní spolehlivostí? Koupili byste si Padesát odstínů šedi? Poslední otázka tam nepatří. Jen mě to zajímá. A na ty předešlé odpověď znám. Existuje ale výjimka, a tou je láska. Více než padesáti procentům lidí menší než padesátiprocentní jistota stačí. Tak to v lidském životě chodí. Vztahy nejsou o tom, jak moc a koho milujete. Jsou o tom, co si vyberete. Na co máte. Co ustojíte. Lásku je třeba pěstovat jako rostlinu, na kterou jsme alergičtí. Od jedné moudré dámy jsem se nedávno dozvěděl, proč mám jíst koriandr, přestože mi nechutná. Aby nebyl smutný. Tak pěstujte koriandr a čtěte knihy, ať nejsou smutné. Anebo ne. Jak chcete.... celý text
Přidat komentář
Každá kniha od Erika má pro mne své kouzlo. A tato není vyjímkou. Člověk se k ní stále vrací - básně i povídky, moudré i humorné... a k tomu krásné ilustrace. Dávám 100%
Můžu. Ale nechci. od Erik Decimus je soubor povídek a básní, které se každého dotknou jinak.
Někoho možná osloví více jeho povídková tvorba, jiný se zahloubá nad tím, co vlastně ten básník chtěl říct.
Je tu touha, sny, ale i bolest a slzy. Je to citlivé, ale i velmi bláznivé. Je to hra se slovy a písmeny, ale i to málo na těch cca 75 stránkách vás něčím osloví a upoutá. Jistě k tomu i pomáhají Erikovi ilustrace, které se v knize objevují.
Já si knihu užila, o tom žádná.
Těžko, přetěžko mi, mám-li psát recenzi na toto dílo. Proč, tážete se? Inu proto, že předchozí hodnotitelé řekli vše, co se dere na jazyk (či na klávesnici) mně.
Přiznám se, že jsem současnou českou literaturu trošku upozadila, mimo jiné i proto, že jsem mnohdy měla pocit, že mi nic neříká. A pak také proto, že když píšu, nečtu, ruší mě to. Shodou náhod jsem byla autorem požádána o hodnocení (ačkoli ho neznám) a dostala jsem, považte, výtisk k recenzi - nejen podepsaný, ale i s kresbou mého velectěného obličeje na předsádce! A tak jsem se dala do čtení.
A zírala jsem. Máloco v poslední době rezonovalo s mým lehce okoralým perikardem tak jako básně a povídky tohoto autora. Pravda, jsem stará struktura, takže mi občas drhlo poněkud (své)volné nakládání s rytmem veršů a občas (ale fakt mě nekamenujte) mi připadalo, že autor jaksi vyčerpal myšlenku před koncem básně a že u některých už poslední strofy nebyly tak dobré jako začátek. Taky nepředstírám ni omylem, že jsem dokázala všechnu poezii v "Můžu. Ale nechci" pochopit. Ale to, co jsem pobrala, mě dostalo. Osuška. Božské minidílko! Úvodní báseň - co k ní dodat... A jedna vedle druhé prostě krása.
A povídky? "Voni jsou děsnej kokot, Nývlt!" nebo "Každý se může stát jen tím, kým se narodil. A vo tom to je. Mír s tebou, ty blbe.", to jsou hlášky, hodné tesání do průčelí chrámů. Na " Za větu Myslím to s tebou dobře by měla být nějaká sazba" už jsem musela napsat autorovi osobně, protože přesně vystihl můj názor.
A pro mě bonbonek - Jak hluboko se dá kopat :-D :-D jako bych se viděla!
Jediné,co mi úplně nesedlo, bylo Life is life. Tato povídečka mi přišla jako jediná taková... jak to říct... snad konvenční. Ale zbytek mě dostal.
Je to krásné. Je to moudré. Je to chytré. A je to osvěživé a čtivé.
A já autora nenávidím, protože takhle asi nikdy psát nedokážu. :-D :-D
Máte-li zatuhlo kolem osrdí, přečtěte si "Můžu. Ale nechci."
Nebudete litovat.
Já jsem tento svazek docela určitě nečetla naposledy.
Nekoupila bych si Padesát odstínů šedi, protože je to dost všední kniha, kterých je napsaných mraky. Potřebuji číst hlubší témata a nasávat moudrost, poznání. Takové knihy jsou od mého milovaného autora Erika Decima. Opět vložil do svého nového díla svoji hlubokou duši. Jeho příběhy a básně jsou úžasné v každé větě. Čtu si je pomalu a těším se z každého slova a v konci mi často berou dech. Mají obrovsky co říct.
Kniha mi leží na nočním stolku, ráda se k ní vracím a cením si jí jako důležité potřeby k životu.
Dovol, ať mé kosti
roztahají zvířata.
Nápis UŽ MĚL TOHO DOSTI
přitluč mou hlavou na vrata.
Mou hlavou na vrata,
než přijdou hosti.
Úvodní báseň sbírky povídek a básní Erik Decimus Můžu. Ale nechci vám vezme dech stejně tak jako mnohé další. Dílo tohoto spisovatele, básníka a malíře nemá na českém literárním nebi obdoby. Po knihách Štěstí na obzoru, Po přečtení nepalte a Bezceleru se rozhodl vydat převážně básně s několika povídkami. Obálka je na rozdíl od předchozích plných jásavých barev (Erik miluje barvy a jeho svět barvami hýří) tentokrát černobílá s hlavami muže a ženy, mezi nimiž plane vášeň nebo nenávist, či láska, prostě něco tam je! A pořádně velikého! Ta obálka, ač černobílá, je plnokrevná a zaujme na první pohled. K dílu Erika Decima řeknu jen: jednou číst nestačí, budete se k němu vracet, necháte si jeho knihy na nočním stolku, protože v jeho básních a povídkách je všechno: život, láska, vášeň, pochopení lidských slabostí a také autorova vzdělanost, kterou nikomu nevnucuje. Je to živý, je to vtipný, je to krásný čtení pro všechny generace a ti, kdo mají životem už srdce okoralá, s knihami pookřejí.
Po přečtení Bezceleru jsem věděla, že tuhle knihu musím nejen číst, ale i mít v knihovně. Erik Decimus píše tak, že pokaždé objevím něco, co jsem předtím přehlédla. Přehlédnout "Můžu. Ale nechci" by byla velká chyba. Kniha je o lásce. Láska je někdy poetická, jindy prozaická. To je, domnívám se, hlavním vzkazem. V anotaci mne dostala věta: "Lásku je třeba pěstovat jako rostlinu, na kterou jsme alergičtí." V tom je tolik pravdy a pochopení pro vše lidské. Po přečtení první povídky jsem pochopila, že tohle bude mnohem syrovější a temnější než Bezceler. Autorův styl je nezaměnitelný, ale kniha má úplně jinou polohu, jiné ladění. Dotýká se víc, ale také je zde víc poezie, která se s prózou přirozeně prolíná. Po přečtení předešlé knihy vím, že je autor skvělý prozaik i básník. Teď vím, že je výjimečný básník. Poezie se nedá vysvětlovat, ta se musí číst a až poté posoudit, jak na nás působí, zda je dobrá. Tahle je fantastická. Stejně tak povídky, které jsou citlivě namíchány do koktejlu, který má všechny různě chutě. A vyzdvihnout musím autorovu obálku a ilustrace. Erik Decimus opět servíruje komplexní zážitek slova i obrazu. A tentokrát i hudby, protože ve verších je ta hudba slyšet.
Zas jsem si to užila jako vše, co jsem zatím od Erika četla. A báseň osuška mě moc pobavila. Ta je top.
Kniha mě zaujala především obsahem, mám rada literaturu, která v člověku něco zanechá, nutí přemýšlet.
Příběhy vychází z běžného života, kde se ukazuje kauzalita námi bezne prozivanych situaci, které takto sepsane, nám ukazuji pohled z mnoha úhlu, ať už jak to vnímá okolí anebo hlavní hrdina.
První knihu, kterou jsem od Erika Decima četla, byl Bezceler. Čekala jsem, ze to bude rekreační čtení, které přečtu a pošlu dal, jenže kniha překvapila a má své místo v mě knihovně jiste.
Muzu.Ale nechci mě popravdě zaujala o něco víc, skladbou příběhu, sbírkou básni.
Musím zmínit i nadherne autorské kresby, které kniha obsahuje.
Některé příběhy a básně zaujali i mou 8 letou dceru.
Musím zkusit sehnat i jiné knihy tohoto autora. Vřele doporučuji si knihu přečíst!
Kvůli téhle knize by se José Carreras měl naučit česky, aby mohl zpívat Decimovy verše. Přiznám se, že jsem se poezie trochu bál :-) právě proto, že tu zahraniční čtu. Potom jsem zjistil, že poezie jde autorovi snad ještě víc než próza. Ostatně to každý čtenář může sám posoudit, protože próza je v knize také. Vede s poezií rozhovor, souzní, někdy se vzájemně vymezují, ale vždy reagují tématem, naladěním, střídáním nálad jedna na druhou. Povídky střídají básně. Tato kniha se hodně liší, je do morku kostí (s dovolením jsem si půjčil obrat z jedné autorovy básně) a do posledního kousku papíru artová. Doprovod tvoří i autorovy ilustrace, což je další rozměr. Už jsem četl Bezceler a byl z něho tak nadšen, že jsem nevěřil, že mě autor překvapí víc. Stalo se. Tahle kniha má něco navíc. Neumím ale popsat, co to je. S každým textem jsem poznával, jak moc autor rozumí lidské duši a emocím. Umí několika slovy navodit atmosféru a popsat duševní rozpoložení, jako by se člověka přímo týkalo. A přesto toho nezneužívá a nikdy nepřekračuje hranu směrem k přehnanosti. Ta kniha je o lásce, o přesvědčení, že by neměla bolet, a přesto jsou některé texty silné tak, že je nutné proložit je texty veselými, aby se daly unést. Erik Decimus tohle zvládá bravurně. Ilustrací je tentokrát méně než v Bezceleru, který barvami doslova hýřil. Ale myslím, že je to záměr. Kniha se nepodbízí, působí čistě a umělecky, a přesně taková je i ve chvílích, kdy vypráví o věcech ne úplně čistých a nejednoduchých. Po vypjatých kapitolách jsem se úplně odboural u povídky, ve které starosta radí svému sekretáři, jak má sbalit ženu svých snů, a sekretář tak dlouho vyzvídá, co by mohl muž nabídnout ženě takového, aby to ona zaručeně neměla, až to starosta nakonec vzdá: "Voni sou strašnej kokot, Nývlt." Kararze je v knize dávkována přirozeně a zároveň přesně tehdy, kdy je její čas. Byla to jízda, přečetl jsem za den, ale vím, že stejně jako u Bezceleru, uvidím při dalším čtení zase něco úplně jiného. Není mnoho knih, ke kterým se dá vracet stále dokola a stále tam něco nacházet. "Můžu. Ale nechci" určitě chci číst znovu.
Autorovy další knížky
| 2022 |  Bezceler |
| 2020 | Po přečtení nepalte |
| 2022 | Můžu. Ale nechci |
| 2019 | Štěstí na obzoru |
| 2018 | Decimoviny |
Naprosto skvělá kniha mého oblíbeného autora. Už třetí, co jsem četla. Moudrá i vtipná. Moc doporučuji. Díky Eriku.