Mravenci
Charlie Kaufman
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/464108/bmid_mravenceni-4q4-464108.jpg
4
15
6
Originální a odvážný románový debut oscarového scenáristy mistrovských filmových děl V kůži Johna Malkoviche, Adaptace, Věčný svit neposkvrněné mysli a Synekdocha, New York. B. Rosenbergerovi Rosenbergovi, neurotikovi a nedoceněnému filmovému kritikovi, se připlete do cesty výjimečný film natočený záhadným outsiderem – film, díky němuž se jeho kariéra určitě dotkne hvězd a který otřese celým světem kinematografie. Vždyť se vyznačuje naprosto výjimečnou stopáží v délce tří měsíců a jeho samotářský autor na něm pracoval celých devadesát let! B. Rosenberger Rosenberg okamžitě pochopí, že se mu konečně vyjevilo jeho životní poslání: seznámit s tímto dílem celé lidstvo. Situaci ovšem trochu komplikuje fakt, že film byl zničen a B. je teď jediným svědkem jeho geniálních kvalit. Z celého filmového pásu se dochovalo jedno okénko, na něž je B. odkázán, když chce lidstvo přivést k filmu, který podle něj přináší naší civilizaci poslední naději. Začíná ohromující, zábavná cesta, na níž kritika pronásledují kafkovské noční můry přiživované neustávajícím chrlením twitterových příspěvků. B.-ova existence nabývá čím dál nesmyslnějších rysů. Jako doživotní otrok vlastní ctižádosti se zoufale snaží dostat do proudu, jenž sám sebe prohlašuje za progresivní, a za tím účelem si nadšeně osvojuje zdegenerovaný jazyk. Podaří se mu obnovit ztracené mistrovské dílo, anebo podlehne lavině útržkovitých „lajků“ a donašečských výpadů, které jsou základním stavebním kamenem světa, do něhož se dobrovolně pohroužil? Sarkastická meditace o významu umění, čase, paměti, identitě, možnostech komedie, ale i o podstatě existence přináší střípky pravdy na místech, kde je nikdo nečeká. Kniha napěchovaná skvělými, fantasticky nápaditými gagy, z nichž bytost trpící úzkostí a smutkem vytváří obrovité, hrubě tesané balvany kosmického zoufalství.... celý text
Přidat komentář
To, že existují takové knihy a že je můžu číst, zvyšuje kvalitu mého života o jeden celý level.
Na základní rovině děj chápu tak, že jde vlastně o svéráznou variaci na Ellisonovu povídku Nemám ústa a musím křičet – rozvedenou na stovky stran, prodchnutou autorovou poťouchlostní a samozřejmě: místo všemocné ďábelské AI je tady Kaufman sám.
Mravenci se svojí koncepcí řadí do specifické postmoderní prozaické linie (hystericko-realistické, dalo by se říct), jejíž styčné body jsou Nabokov-Pynchon-DeLillo-Wallace. Svým propojením ad nauseam dovedených überintelektuálních pasáží, četných narážek, perzifláží a montypythonovských cirkusiád ve mě kniha dosáhla euforického efektu. Tím mi Kaufman také silně připomínal Pynchona, i když jsou nakonec oba autoři stylisticky docela jinde.
Některé zahr. recenze pochvalně zmiňují surreálnost textu. Přijde mi, že Kaufman volí vlastně docela odpovídající způsob, jak zrcadlit svět – přinejmenším ten současný.
Samozřejmě je otázka, zda je stávající rozsah knihy tomu všemu uměřený – ovšem právě uměřenost je něco, co kniha po všech stránkách záměrně popírá. A je to jedna z těch knih, které čtenáře buď nudí, takže se nezačte, nebo jej naopak zcela pohltí, takže ji může číst nekonečně dlouho (jako Wallaceho Nekonečný vtip).
A ano: přes veškerou vtipnost je to smutná kniha.
Jako fanoušek Charlieho Kaufmana scénáristy (a režiséra) jsem tolik chtěl, aby mě to bavilo, ale nestalo se.
Stereotyp neurotického Žida (mým nejoblíbenějším je Larry David, teď jsem si vzpomněl, že jsem dokonce udělal celkem cool ilustraci 'Curb Your...') není výjímkou ani pro Charlieho Kaufmana, jednoho z nejpozoruhodnějších scénáristů, a později i režisérů, současnosti. Na 'Antkind', jeho románový debut, jsem dlouho čekal a pak to stejně dlouho odkládal. Kaufman navozuje podobnou mysteriózní/kafkovskou (Franz) atmosféru, jakou Paul Auster během své 'Knihy iluzí', obě knihy mají opravdu dost společnou náladu i filmový motiv (stejně jako pro Austera nejsou filmy neznámou, sic sám napsal scénáře i filmy režíroval a řekl bych, že mnohé z nich se v jeho knihách odráží a objevuje, splývá). Nejinak je tomu u Kaufmana, jenže obráceně, protože ten je předně scénárista a režisér (rovněž neopomiňte, že doslova všichni, které jsem doteď zmínil, jsou Židé, ta propojenost není náhodná - a všichni absolutní mistři, ve svých polích). Od chvíle, co si člověk pustí jakoukoliv Kaufmanovu práci, si uvědomí, že se setkává s neskutečně nadaným člověkem, který je jinde, ale přeci jen, Kaufmanovo psaní pro film je dle mého lepší, ucelenější, úspěšnější a pravděpodobně i má víc prostoru k tomu, být zábavnější, nebo alespoň úsměvnější, stejně tak tragičtější (vizuální doba). Tady si zvolil román, kde to na vás vše vyloží a převaluje se v tom, a je jen na vás, jestli se tomu podvolíte a budete se v tom nechat máchat s hlavním hrdinou, protože toho je na stole opravdu hodně a Kaufman nikoho a nic nešetří, v kadenci TATATATATATATA (možná ještě rychlejší) jakoby erupce všeho, co držel uvnitř a nemohl použít pro film, nebo jinde, dostala tady plný prostor a tak se to na vás nemilosrdně valí. Život, filmové narážky, kritiky (včetně sebe sama a to nejednou; metafikce). V jeden moment jsem si dokonce vzpomněl na 'Bledý oheň' od Nabokova, kde hlavní vypravěč, dělající komentář k poslednímu dílu, básni, svého zesnulého přítele, začne sebe a svou důležitost cpát do popředí víc, než komentář k práci svého přítele/básníka (netřeba zmínit, že 'Bledý oheň' dodnes považuju za pravděpodobně nejkomplikovanější text, kterým jsem se prokousal). Kaufman se coby hlavní vypravěč, filmový kritik B. Rosenberger Rosenberg, vyjadřuje obdobně k filmům své dcery, která v nich tvoří nelichotivý obraz svého otce, přičemž Rosenberg napřed navodí dojem, že nechce dceřinu práci kritizovat, ani nedělat svoji recenzi nějak osobní, aby následně udělal přesně to. Tahle fabulace je mnohdy dost zábavná, sic Kaufman (Rosenberg) se ve spirále svých myšlenek, kdy hlavním prvkem okolo celého příběhu, je řekněme, rekonstrukce tři měsíce dlouhého filmu (ano!), který Rosenberg viděl, ale byl následně zničen a on se snaží o jeho rekonstrukci*, zatímco se v příběhu ztrácí ve vlastních myšlenkách, touhách, nejistotách, soudobých problémech, zamotává do všeho tak luxusně, že nebudete mít ponětí, na čem vlastně jste. Respektuju kohokoliv, kdo se tímhle dokáže prokousat s trpělivostí a upřímným zaujetím. Pro mě to spíš byla horská dráha, kde jsem toho hodně minul, ale zároveň vím, že jinak bych na to trpělivost neměl, protože je to vážně dlouhé.
(*ambice obdobná, jako v Kaufmanově režijním debutu 'Synecdoche, New York', kde se divadelní režisér snaží udělat podobně nemožné zachycení života v reálných kulisách a jak stárne, divadelní hra, s jejíž formou je stále nespokojen a jeho život, splývají v jedno). Kaufman je svůj a kdo ho zná a trochu ví, tak ví. "Oxymoron." "Did he just call me moron?" "No, sir, it means..." I tak mě baví jeho štouchání a neustálé zkoušení jiných forem projevu. Napsat velký román není jen tak a on se v něm tak nějak, s pro něj typickým neurotickým hrdinou, pachtí situacemi, děním, přičemž podle mě dost filtruje sebe, svůj život a svoje myšlenky, zároveň to dělá tak jedinečným způsobem, že si opravdu vzpomenete na jména jako je třeba a právě Kafka, navodí to ve vás atmosféru. Třeba horor toho, jaké by to bylo žít v němém filmu, kde neexistuje zvuk a jste navždy odsouzeni komunikovat jen prostřednictvím textů mezi záběry. Podobné myšlenky. Hodně se tu probírají filmy, což je voda na můj mlejn, když už se okolo toho motáte, tak dlouho, jako Kaufman a médium k vám mluví, jste fanoušek. Já jsem taky fanoušek. Je to moc zvláštní a to v tom dobrém slova smyslu.)
Když se to vezme kolem a kolem, jsem jen starý muž, který spí u hypnotizéra v ponožkách. Takhle jsem si jako dítě svůj život nepředstavoval.
Nikdy na tu úžasnou zřízenkyni z psychiatrické nemocnice nezapomenu!
Naprosto neuvěřitelný...
Opulentní, velkolepé, ale i notně masochistické a bizarní. Bavil mě začátek, ten rozjezd a komika některých situací, to připomene jak Kaufmanovi filmy tak filmový způsob vyprávění obecně. Myslím, že knihu ocení hlavně znalci filmu, jsou to v nějakém druhém, třetím plánu poměrně osobité (a také notně osobní) dějiny filmu a jejích okrajů a kuriozit. Je tam spousta dobrých nápadů, ale jde to strašně do šířky a moje pozornost časem notně ochabla, až jsem to kvůli té míře informací a bizarností a bláznivin vzdal. (Ale vlastně proč ne, i tak lze vnímat "současnost", takže to neberte jako výtku.) Je to jako nějaká šílená metanová řeka na planetě TC241K obíhající hvězdu Bellatrix v souhvězdí Orionu; nebo jako ekvivalent sice cíleného, ale vždy i tak trochu chaotického surfování po netu, po odkazech a obrázcích. Ale věřím, že své čtenáře si Mravenci najdou, není to špatná kniha, ale pro mě je vrchol postmoderny Pynchon a i u toho vlastně jen něco a někdy. Kaufman jde ve stopách velkých postmoderních autorů jako právě zmíněný Pynchon, ale ten jeho styl je na mě až moc neurotický a bláznivý. Nechci hodnotit, je to totiž jak na houpačce a skvělé pasáže střídají úmorné a sebezpytné ponory do nitra neurotického a dosti nesympatického hlavního protagonisty. Nakonec jsem Mravence nedočetl, takže nevím, jestli se jeden nedočká na konci těch víc jak 600 stran nějakého prozření. Každopádně cením odvahu nakladatelství LEDA přicházet na trh s takovýmito překladatelskými monstrozitami.
Mravenci
Ťažko sa hodnotia knihy s ktorými človek strávil toľko času. Kaufman je tu výrazne menej sústredený ako vo svojom perfekcionistickom opuse magnum Synekdocha, new york (na ktorý tu, takisto, ako aj na ďalšiu svoju tvorbu, odkazuje). Práve tomuto filmu je pritom jeho debutový román najbližšie, rieši v ňom podobné témy. Kríza stredného veku, zmysel umenia, zmysel života a najmä umenie vo svojích groteskne extrémnych podobách (stop-motion film so stopážou 3 mesiace, natáčaný 90 rokov, tu nahradzuje divadelnú hru o veľkosti, ktorej uskutočnenie trvá celý život). Nie len, že je naratív nejasnejší, veľmi rýchlo sa vzdiali prvotnému námetu a ku koncu už skôr pripomína neusporiadaný prúd vedomia, navyše je oproti Synekdoche Kaufman ešte pesimistickejší, ešte cynickejší, zlomyseľnejší k svojmu protagonistovi. Ten je asi najviac patetickou kreatúrou v literatúre vôbec. Úzkostný social justice warrior, ktorý o čo viac chce byť dobrým a politicky korektným, k minoritám ohľaduplným a vzdelaným človekom, o to viac je na smiech. Má v živote nekonečnú smolu a ani nevie, že si ju zaslúži. Boh ho nenávidí a on nikdy nemôže pochopiť prečo, keďže o tom nepísali v stovkách kníh, ktoré za svoj život prečítal.
Predstavuje akýsi výsmech meštiackym kaviarenským intelektuálom, ktorý je zároveň stelesnením všetkého čo jeho autor nenávidí a zároveň do istej miery autobiografickým. Kaufman akoby sa tak defétisticky smial zo svojich vlastných radov, povýšeneckých nafúkancov, ktorí poznajú viac teórie, ako životnej praxe, medzi ktorých sám patrí. Dôležité slovo je tu META. Hranice reality a fikcie sú tu nesmierne dômyselne zmazávané a ťažko určiť, ktoré črty a názory so svojím protagonistom autor zdieľa. Kaufman nás pomaly, opatrne, no rázne, dostáva do svojho absurdne cynického sveta, ktorý je vyšinutejší, beznádejnejší a Kafkovskejší, než sám Kafka. Napriek tomu, že smeruje akoby odnikiaľ nikam, je väčšinu času aj vo svojích najabsurdnejších rovinách dokonalo zrozumiteľný. Až v poslednej tretine akoby si uletel trochu priďaleko a trochu neuspokojivo (ne)uzatváral načrtnuté linky, ktoré rozohral, fantazmagorickými historkami o robo-Trumpoch, alternatívnych vesmíroch a hyperinteligentných mravcoch. Začína tu i trochu nudiť a príbeh opúšťať (za čo strhávam piatu hviezdu). Je to literárna pohroma, božie dopustenie, je to vrstevnatý, čudesne mystifikujúci chaos, ale má nespochybniteľnú existenciálnu silu.