Monsieur aneb Kníže temnot

Možno len ľutovať, že zatiaľ nevyšli ďalšie diely Avignonského kvintetu.

03.06.2015

No četl jsem to asi před peti lety, a protože mne to prestalo asi v pulce bavit, tak jsem ji odlozil na neurcito. Minuly mesic jsem se odhodlal, ze to zkusim ještě jednou a asi jsem za tech pet let trosku dospel, protože se mi zdalo, ze ctu uplne jinou (lepsi) knihu :-D

23.04.2013

K čemu tuto knihu přirovnat? Snad k váze z tvrdého, křehkého skla. Jeden si ji pořídíte, kocháte se pohledem na ni, jste z ní překvapení, potěšení. Pak k ní přijdete druhý den a před vámi se objeví jen tříšť desítek kusů skla a je prakticky nemožné představit si ji ještě někdy smysluplně celou. Takový byl pocit při čtení Monsieura aneb Knížete temnot. Do její půli jsem byl nadšen, Durrell je opravdu dobrý vypravěč, nejsilnější asi v cestopisných fázích, ale i některé momenty jako noční pohřeb, temná mše v poušti byly skvěle napsané a člověku přeběhl mráz po zádech. A jelikož je to především teologický román, tak nemohu opominout rozbory gnostické víry, což mně asi zajímalo nejvíc. Zvlášť v dnešní konuzmní době nepříjemně pravdivě vyznívá myšlenka, že duše je náš největší statek a to, co nás může dovést k vítězství nad temnotou, které tělo až příliš snadno podléhá. Gnosticismus nachází ve světě bezútěšně ovládnutém Monsierem jen jedno východisko - osvobození duše skrze smrt těla.
Ale pak ta druhá půle knihy! Roztříštěná a rozbitá do mnoha směrů různých šílenství jednotlivých postav. Málokdo je ušetřen, zdá se, že všichni směřují k sebevraždě. Nakonec v knize vystupuje několik spisovatelů a je skoro nemožné zjistit, kdo je skutečný a kdo jen projekce mysli vytvořená podle nějakého vzoru.
Řekl bych, že největším Durrellovým problémem jako literáta, je jeho místy až do krajností vybičovaná intelektuálnost. Nikdy nejde k věci přímo a občas text "obzvláštní" několika stránkami naprosto nesouvislých, s knihou prakticky nesouvisejících vložek; různých těžce uchopitelných úvah, myšlenek, vtípků, přes které se prokousat je mnohdy utrpení.
Ale jak říká ke konci knihy jeden z jeho šílených spisovatelů (možná jediný "skutečný"): nechtěl jsem napsat obyčejnou knihu. Tím se mnohé vysvětluje, a takto je potřeba na Durrella pohlížet.
"