Místo / Obyčejná žena

11.11.2023

Obě novely jsou pěkným pohledem do historie, což se mi líbilo, i když to jistě nebyl účel psaní. Autorka (nejen) v těchto dílech píše o sobě a své rodině, ale to vůbec nepůsobí nepatřičně. Jednoduché a prosté vyprávění má své kouzlo, Ernaux to prostě umí podat. 75%, 11. 11. 2023.

05.11.2023

Francouzská spisovatelka Annie Ernauxová (*1940), nositelka Nobelovy ceny za literaturu (2022), si mě získala knihou Roky (2008, č. 2022), a tak jsem se těšil i na její další autobiografické prózy. Místo (1983), oceněné prestižní Prix Renaudot, vypráví o autorčině otci, zatímco Obyčejná žena (1987) o její matce. A Paměť dívky (2016) vypráví o tom, jak osmnáctiletá dívka přišla na letním táboře o panenství. Ve svazku Místo / Obyčejná žena (E.W.A. Edition, 1995) překladatelka Anna Kareninová v doslovu výstižně charakterizuje styl a témata Ernauxové, která je podle ní "jednoduchá, avšak ve své oproštěnosti leckdy i drastická prozaička", takto:
"Jejím záměrem je vzít naše každodenní slova, gesta, postoje a v jistém literárním uspořádání se za oněmi nejbanálnějšími samozřejmostmi dobrat jejich neviditelného, leč determinujícího významu. /.../ vydala několik zdánlivě nenápadných textů, které jsou spíš nevýbojným vyprávěním než románem v pravém slova smyslu, útvarem na pomezí literatury a sociologizujícího zamyšlení. Jejich autorka tiše sbírá střípky všední skutečnosti a sestavuje z nich mozaiku konkrétního života v konkrétních podmínkách – mozaiku, která se postupně stává nejen individuálním svědectvím, ale také obrazem obecné reality. Píše výhradně o sobě a nesnaží se nijak zastírat, že jejím tématem je vlastní životní zkušenost, ve svém vlastním příběhu se však pokouší nalézt širší společenskou pravdu."
Příběh otce i matky začíná jejich smrtí a pak se autorka vrací do jejich minulosti. Obraz otce je širší, obraz matky intimnější. Ernauxová se vymanila z jejich dělnického prostředí tím, že vystudovala literaturu, začala učit a pohybovala se v intelektuálních kruzích. Její rodiče ji v tom podporovali a přáli si to, ale zároveň je to jejich dceři velmi vzdálilo, což si všichni uvědomují. Autorka přesně, otevřeně a ostře popisuje jejich komplikované vztahy, až jakousi směs lásky a opovržení či neporozumění dvou vzdalujících se světů. V příběhu matky se nevyhýbá ani drsnému popisu jejího stárnutí a demence.
V Paměti dívky (přeložil Tomáš Havel, vydal Host, 2023) Ernauxová vzpomíná na rok 1958, kdy měla na letním táboře poprvé sexuální styk s mužem, do něhož se zamilovala, ačkoli on ji měl jen jako povyražení. Následkem jsou její styky s dalšími mladíky a bulimie. Dále autorka vzpomíná na rok 1959, kdy nastoupila na učitelský ústav a pak odjela jako au pair do Londýna, načež se rozhodla studovat literaturu na filozofické fakultě v Rouenu. Tady se možná autorka "hrabe" ve vlastní minulosti, osobě, pocitech a paměti až moc, ale prokládá to pozoruhodnými sociologickými i filozofickými úvahami; navíc se na sebe dokáže podívat s neuvěřitelným nadhledem, kritičností a odstupem (vypráví o té "dívce z osmapadesátého" a o "dívce z Londýna" ve třetí osobě).

20.10.2023

Téma: problém společenských a kulturních bariér hlavně uvnitř rodiny, mezi rodiči a dětmi. Autorka píše výhradně o sobě a to formou vzpomínek a analýzy svých rodičů. Takto to zní divně, ale je to velmi osobní výpověď autorky o přestupu z obyčejných poměrů do intelektuálního prostředí, o balancování v obou těchto světech, o jejím vztahu a nahlížení rodičů, kteří ji podporovali, aby se z toho jejich světa dostala dál, do něčeho lepšího.