Maxl žhář
Anna Strnadová
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/419621/bmid_maxl-zhar-gP3-419621.jpg
4
48
16
Tragický příběh tesaře, smolaře a posléze psance a vězně Maxla Novotného ze Žďáru unese čtenáře do druhé půli devatenáctého století, do nelehkých dob, kdy v českých vsích práce nebyla a zbýval jen hlad, vojna, zoufalství, zrada a zločin. Silný příběh o zpřetrhaných vazbách jedné mladé rodiny, o velkých zklamáních a trpělivém čekání doplňují obrazy z každodenního života obyčejných lidí žijících před necelými dvěma sty lety v Posázaví. Svou syrovostí a naturalistickou drsností se román vymyká požadavkům mainstreamové, hladce plynoucí četby; formou, jazykem i obsahem upomene na klasický venkovský realismus z dob Terézy Novákové. Popisované jevy, archetypy a protagonistou vyznávané hodnoty však budou blízké i dnešnímu milovníkovi (nejen) historické prózy. Román pedagožky a spisovatelky Anny Strnadové (*1950) Maxl žhář je autorčinou šestou knihou.... celý text
Přidat komentář
Kniha psaná čtivě, co se týče postav ovšem hrůza. Max byl životní fňukna a přitom hejsek, dobře mu tak že se s ním okolí nes.alo. Přesně na takový ten kriminál byl, na od dětství nepolepšitelný trotly. Takže ne, mý sympatie nemá.
Že Anéša by měla mít za život s ním svatozář?? Za co přesně, když si za to může sama svou blbostí?? Že na něj byla její matka protivná se nelze divit, vidět co si holka přitáhla jednou vteřinou vrzu venku tak bych je vykopla i s děckem, hlavně když sama nic nemám a jsem v podnájmu.
Prostě blbí a lehkomyslní všichni.
Sama se k bídě s ním upsala takže dobře jí tak. Měla se díky starostovic skvěle takže pohoda. Je vůbec zvláštní jaký doby bývaly, že by lidi furt měly v palicích i hubách jen jak do ní rýpat a osočovat kluka že je parchant (neříkalo se tehdy "panchart"?) To je fakt bavili ještě x let poté??? Zas asi nadnesená románovina.
Na knize mi vadí spousta textu ze soudní síně a vazby, to tam být nemuselo. Fakt mě jeho myšlenky v lochu nezajímají.
Zajímavé bylo info, že v nějakých 51 až vyleze bude STAŘEC co už může být mrtvý...
Nevím jestli v 1860 znali pojem pyroman...
Každopádně jsem netušila že Kartouzy čili klášter jsou vlastně Valdice...
Čtení velmi zajímavé. Leckterý dnešní zločinec, který si zoufá, by asi koukal na odsouzení a výkon trestu tehdy. Lidské osudy velmi zkoušené, nejednou jsem měla slzy v očích.
Doporučuji.
Kniha mě moc překvapila. Mám ráda knihy založené na skutečných faktech. I když byl Maxl ze začátku frajírek, tak mi byl velice sympatický.
To, že měla jeho rodina hlad a chtěl práci aby se mohli najíst, že jednal ze zoufalství a takový trest? Co vše vydržel? To mě fakt hodně zasáhlo. V dnešní době si to ani nedovedu představit. Proti dřívější době se dnešní vězeň má jak na hotelu.
Rozhodnutí soudu tak vysokého trestu zničilo nejeden život a zlomil celou rodinu.
Určitě doporučuji si přečíst všem.
Maxl zpočátku rozhodně nebyl sympatický hrdina. Sebestředný frajer, výtržník, prostě problematický týpek. Až vězení mu ukázalo, na čem v životě záleží a co má hodnotu. Zaplatil za to poznání tvrdě. V poslední třetině knihy uz jsem jen doufala, že se mu bude dařit a nepotká ho nic zlého.
Ze začátku byl Maxl velmi nesympatická figura. Frajeřinky a pýcha předcházely jeho pádu. Ovšem, s jeho dalšími skutky se mé smýšlení o něm otočilo o dobrých třistašedesát stupňů. Tenhle příběh podle skutečných událostí o vině, trestu a odpuštění mě pohltil. Ta slaboučká knížka toho v sobě skrývá opravdu hodně. V půlce knihy jsem měla velké nutkání si přečíst závěr, ale vydržela jsem to. Jeho Anežku vytesát do kamene a pozlatit. Ta se s tím teda poprala, ale vlastně neměla jinou možnost. Všichni víme, že lidi umí být pěkně zlé bestie.
Šel jsem takhle do knihkupectví, protože mi vánoce zatahaly za rukáv a řekly: Hele ty vagabunde, odlož to pivo a koukej mazat, poněvadž za tejden jsme tady jak na koni , a s celou parádou! Tak jsem se zvednul, a než jsem si nazul baganče, vylohnil jsem zbytek piva a vyrazil. Posbíral jsem pár věcí z regálů a mazal ke kase s hromadou peněz.
Slečna za kasou na mě vyhrkla cosi o nějakým klubu, velikejch výhodách a šibalsky na mě mrkala, což mohlo znamenat cokoli. Já se začal červenat, bejt roztržitej, ona toho využila a řekla, že jestli mám zájem krz ten klub, tak si mám jít vybrat ještě něco z regálu, kde jsou lepší ceny. Tak jsem šel a vzal tam něco o Bhútánu a u kasy mi zase slečna řekla šmarjá, jsem to ale popleta, musíš si ty frájo jeden vybrat ještě jednu, jinak to neplatí. A já na to himl, tak jdu tam. Měl jsem u toho orosený čelo, protože už se mi po tom pivu chtělo strašně s pískem a v DBK jsou záchody za prachy a já panikařil, že mi žádný nezbydou, tak jsem rychle po něčem šáhnul, zaplatil to u tý slečny a vystřelil z krámu, jak kdybych tam něco ukradl. Tahle věc mě přišla na nějakejch osm pětek.
Tak asi takhle se mi dostala do ruky tahle knížka. Úplná souhra náhod. Cestou jsem byl zvědavej, jestli to nebyl zajíc v pytli, jenže jsem tu publikaci založil někam, kam nechodí ani slunce, napětí opadlo jako voda v Botiči po letní bouřce a nakonec se mi to celý vykouřilo z hlavy. A to moje hlava není zdaleka tak vyhulená, jako otvor v Tee - Pee. Narazil jsem na ní teprve nedávno při nějakým úklidu a teď se teprve dostávám k tomu, co na mě po otevření dejchlo.
Název zní docela jako příběh elitního průseráře. První jméno jako podvraťák a vyvrženec, s přídomkem, kterej mu pověst moc nevylepšuje. Co jsem si tak stihl zapamatovat, že Maxík je fakt místní neotesanec a hrubián. Věřím, že ve svých myšlenkách je vskutku slušný člověk, kterej toho zažil docela dost zlýho. Já nezpochybňuju jeho příkoří a smůlu už od tý doby, co ho Franc Josef povolal na vojnu, a tam to chodilo a trvalo stejně dlouho, jako v pohádce s čerty nejsou žerty. Ale co se týče jeho návratu, tak camrá víc než já. O jeho slečnu si nikdo nechtěl opřít ani kolo, který ještě ani nebylo v prodejnách a on jí to rozhodně nijak nevylepšil. Ale všechno jí prolejt? To se přece nedělá ani v sobotu.
Tak mám pocit, že už tady plkám fakt dlouho, a to jsem teprv na kraji, takže to přeskočím a zamaskuju tím trhliny v mojí paměti. Vím jistě, že mě to bavilo až do konce a celý to bylo o utrpení. Poslední část mě ale překvapila a troufnu si říct, že i trochu nasrala, protože jsem si při tom hltání vytvořil v hlavě úplně jinou závěrečnou linku. Slyšíš, že mluvím o hltání? Ano, je to tak! Mě osobně to vcuclo a vyplivlo až na konci. Klidně si to přečtu víckrát, ale ubírám hvězdičku za ten konec, kterej tolik nezapadl mezi moje hrníčky.
Hlavnímu hrdinovi jsem od začátku moc nefandila. Na můj vkus se příliš často utápěl v sebelítosti nad sklenicí piva. Ano, doba to byla nelehká, ale i to málo, co vydělal, mohl a měl donést domů rodině. Hlad a bezmoc taky udělaly své, když v kostele spáchal tak nesmyslný čin. A pak už to jelo. Potrestání ješitného floutka na sebe nenechalo dlouho čekat. Obdivuji Anežku, jak se se svým osudem bravurně vypořádala.
Mám moc ráda knížky napsané na základě listin či historek nebo částí deníků. Tady autorka pěkně domyslela příběh, který našla v archivech. Postavy byly jako živé, jejich jednání uvěřitelné a ačkoliv jsem Maxla z počátku ráda neměla, časem jsem si k němu našla cestu a poslední kapitoly jsem se skoro modlila, aby se jemu ani Anežce už nic špatného nedělo.
Před Maxlem jsem četla Eisnerův Rok ohně, ten se mi četl velmi lehce a zaujal mě hned od první stránky (jednak svým stylem a pak také tématem). Zato s Maxlem jsem bojovala - rozečetla jsem ho asi před měsícem a zpočátku jsem se k němu, v přestávkách mezi čtivějšími knihami, vracela jen nerada.
Ale jsem tuze ráda, že jsem to nevzdala. Podobně jako předešlý komentář, i já jsem Maxlovi zpočátku moc nefandila. Jenže postupně jsem ho začala obdivovat a jeho osud mi připadal čím dál čtivější (velká pochvala pro autorku!). Nejen rok 1866 a pruská vojska na Žďársku po vítězné bitvě u Hradce, ale obecně situace obyčejných lidí v té době; těžký život Anežky i jejího synka. Neuvěřitelně lidský přístup starostovy rodiny, to byla taková nečekaná náplast na zradu "cechovních kolegů".
A na druhé straně kartouzská věznice (okamžitě se mi vybavila Kartouza parmská) a tamní poměry, brrr! A ten trest, vlastně se to rovnalo doživotí, při tehdejším věku dožití. Postavy dozorců a hlavně spoluvězně Sýkory, zajímavý a čtivý popis Maxlova vězeňského života, střídající se se žďárskými novinkami. Časté zmínky o Zelené Hoře a jejím krásném kostele, Maxlovo hodinářské řemeslo, prostě spousta drobností, které dohromady poskládány tvoří výbornou historickou knihu. Určitě se nezařadí mezi bestsellery a množství čtenářů, kteří si ji (aspoň v naší knihovně) vyberou a přečtou, nebude nijak závratné, ale o to přece nejde.
Jen ten jamský hřbitov mě trochu zmátl, ale strýček Google a teta Wiki mi - jako ostatně často - rychle poskytli rozumné vysvětlení. A tamtéž jsem také zjistila, o které vězení jde, když se v knize hovoří o "c. k. věznici v Kartouzích". Opravdu přínosná kniha, takže doporučím.
Smutné a zároveň krásné vyprávění o osudu Maxla, jež pykal přehnaně vysoký trest včetně jeho rodiny za svou hloupost.
Zpočátku mi byl Maxl nesympatický svým chováním k jeho Anežce, ale svým způsobem to byl chudák - dobou a prostředím, nedostatkem práce a sebevědomí. Poté ale autorka skvěle vykreslila skrz celou knihu jeho osobní přerod a vývoj, stejně tak Anežky a celé vesnice.
Soudní proces a následné věznění Maxla by se dalo rozhodně barvitě vylíčit na x set stran, proto mě autorka potěšila vcelku malým objemem stran, o to víc byla kniha intenzivní.
Super popisy vedlejších postav a bídy Čechů v 19. století, historické romány mám obecně ráda, ale ty české si začínám víc a víc užívat a jsem moc ráda, že je zde umí autoři psát.
Co mě nejvíce překvapilo je to, že je román založen na skutečném příběhu muže, který byl za relativně malé provinění odsouzen k téměř 19 letům těžkého žaláře. Je to příběh o lidské nezlomnosti, o síle lásky, o zradě i odpuštění, navíc s perfektním vylíčením doby a prostředí maloměsta se všemi předsudky. Strnadová je pro mě dalším velkým objevem na poli české literatury.
Čeští autoři se mi začínají dostávat pod kůži. Další skvělý román, doporučuji!
Román o vině, trestu a odpuštění. Krásně popsaný životní příběh člověka, který v mládí udělal chyby, za které tvrdě zaplatil. Je až neuvěřitelné, co všechno vydržel a přesto se nenechal úplně zlomit.
Štítky knihy
19. století česká literatura vězení, věznice žhářství utrpení vesnice nezaměstnanost Posázaví 2. pol. 19. století český venkov
Autorovy další knížky
| 2019 |  Maxl žhář |
| 2019 |  Nebeské komando |
| 2021 | … stačilo jen říct Jáchymov |
| 2020 | Prodloužená sonáta života Boženy Němcové |
| 2023 | Volyňská rapsodie |
Kniha Maxl žhář je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 59x |
| Čtenářské výzvě | 6x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 66x |
| Chystám se číst | 41x |
| Chci si koupit | 5x |
| dalších seznamech | 2x |
Příběh o odsouzenci mi připomněl maturitní četbu -Máj. Stejně jako chudák Vilém byl i Max odsouzený za drobné prohřešky a časté krádeže, ale narozdil od Viléma nezemřel. Ani krutou smrtí. Ale z hlediska tehdejší doby a hlavně společnosti nebude mít klid asi nikdy. Oženit se a založit rodinu je pro kohokoli zábavná událost. Ne však pro Maxla, který dokonce i šťastný okamžik musí skrývat.