Existenciální, ale přitom civilní poezie. Nedávno jsem četl román Johna Bartha Na konci cesty a svým způsobem je Pepa Straka podobný autor jako John Bart. Existenciální miniatury, které jdou až na dřeň tomu životu tady, tomu našemu vnějšímu ale především vnitřnímu exilu. V české poezii zjev mimořádný, i když, a to přiznávám, není to poezie, ke které bych se nějak často vracel. Asi je to i tím, že ty básně jsou někdy dosti temné nebo potemnělé, a proto z nich mám až takový ostych. Doporučuji.
Existenciální, ale přitom civilní poezie. Nedávno jsem četl román Johna Bartha Na konci cesty a svým způsobem je Pepa Straka podobný autor jako John Bart. Existenciální miniatury, které jdou až na dřeň tomu životu tady, tomu našemu vnějšímu ale především vnitřnímu exilu. V české poezii zjev mimořádný, i když, a to přiznávám, není to poezie, ke které bych se nějak často vracel. Asi je to i tím, že ty básně jsou někdy dosti temné nebo potemnělé, a proto z nich mám až takový ostych. Doporučuji.