Magie, pouta a dialog renesančního filosofa

10.08.2022

Na jedné straně je to jakýsi úrtžek z obsáhlého filozofického systému renesančního filosofa Giordana Bruna, ale je vybrán tak, že vytváří jistý konzistentní celek. I v závěru Josef Hajný a Jiří Ohlídal připomínají, že sám Bruno několikrát své názory měnil, odvolával či díval se na touž věc z různých a nových stran, přesto souvislost s jeho pojetím magie, pouty a oslem tu je a je velmi inspirativní. Představa o duši vesmíru, který neustále pulzuje a žije svým životem, my jsme jeho součástí stejně jako on naší, jako samostatná všudypřítomná bytost, která má schopnost poutat a upoutávat (i rozpoutávat a rozvazovat), je sice rovíjením klasických řeckých myšlenek, ale v době, které církev nemohla/nechtěla rozumět. A osel, nikoliv jako zvíře tupé, hloupé a nepoddajné, ale jako kabalistický princip, jakési ztělesnění kritického myšlení, je nádhernou metaforou a zároveň funkčním mechanismem, kterého je všude potřeba.
("Prokleté je království, zasmušilé město, kde vyhnali, zahnali a odehnali osla. Běda smyslům, svědomí a duši, kde není přítomno oslovství. - s. 115)
Ačkoliv neholduji ani magii ani kabale, cítil jsem s panem Brunem určitou souvěrečnost, neboť se snaží vylíčit a až uměleckými prostředky vyjádřit, že tu s námi je hned několik světů, několik principů a celý svět je o jejich doplňování (se), ať už antagonistickém nebo synchronním. (Zde doporučuji přečíst krátkou povídku Algernona Blackwooda Vrby, kterou jsem hodnotil výše a která se totéž snaží vyjádřit také, když se dva kanoisté ocitnou v noci v sevření vrb na hranici dvou světů). Takže výborný editorský počin a jednu hvězdičku nedávám proto, že sám cítím vlastní meze porozumění Brunovu textu - na všechny odkazy a kontexty by měl být člověk klasický vzdělanec, což já nejsem. Tedy nechávám prostor, který nejsem s to pojmout, k další kritice či nikoliv.