Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463130/bmid_listopad-zqU-463130.png
4
5109
5109
Zeptali jste se někdy sami sebe, jaký by asi byl váš život, kdyby to v listopadu 1989 dopadlo všechno úplně jinak? Jaké by asi byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my bychom zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje; její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny během jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají... Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, ve které se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály.... celý text
Přidat komentář
Nečetla jsem recenze, ani jsem dopředu nevěděla o čem tato knížka je, tudíž jsem byla lehce zaskočená, že komunismus v českých zemíchv příběhu přetrvává až do skutečnosti. Nicméně jsem knihu přečetla jedním dechem, opravdu se nešlo odtrhnout. Jednoduchá kniha na čtení a velmi poutavý příběh. Přiznám se, že jsem očekávala šťastný konec a ten bohužel nepřišel, což mě ve výsledku potěšilo, alespoň to není klišé. Pro mě byla kniha odstrašující případ toho, jak by to tu mohlo vypadat, kdyby národ tehdy nezasáhl a dále se podřizoval a živil se ze strachu ostatních.
Knihu jsem četla jedním dechem, myslela jsem na ni ve chvílích, kdy jsem číst nemohla, a vytahovala jsem ji při každé příležitosti. Dostalo mě to, opravdu. Tahle alternativní historie je o to mrazivější, že takhle i hůř to v některých zemích opravdu stále vypadá.
Z příběhu hlavní hrdinky Maji mi bylo úzko. Tak strašně jsem jí přála štěstí, opravdu jo v těch nejhorších chvílích jsem si i za ni říkala: ,,Ne, to nemůže být pravda! a bolelo mě u srdce za každou další ránu, kterou jí osud připravil. A závěrečný dopis mi vehnal slzy do očí, když už jsem v tu chvíli věděla, jak příběh dopadl.
PS: Pokud si nechcete nic vyspoilerovat, neprocházejte si předem názvy kapitol v obsahu. Já jsem ráda, že jsem se tam podívala až ve chvíli, kdy jsem jisté věci pochopila ze samotného příběhu.
Mornstajnovou mám ráda, ale tuto knihu jsem odkládala rok, než jsem si ji přečetla. Za prvé proto, že Tiché roky mě úplně nenadchly a za druhé, jsem na tuto knihu ze svého okolí neslyšela moc dobré ohlasy. A já tedy úplně nechápu proč...
Mě se kniha líbila. Je hrozně smutná a plná takových chvil, kdy vás zaboli urdce, protože vy víte, že někde...v komunistických zemích to takhle opravdu je a že tento příběh klidně může být i realita.
Autorka si zde pohrává s myšlenkou trvání komunismu i po roce 89. Ta myšlenka je hrozně zajímavá... Jak by vypadala ČR respektive Československo, kdyby vláda nepadla? Byla by to taková hrůza jako v knize? Bylo by to ještě horší? Těžko říct...Mornstajnová zachycuje svoje myšlenky v rozmezí 30ti let, takže někomu to může přijít takové neuspořádané.
Hlavní hrdinky mi bylo strašně líto... Tolik smůly na bedra jednoho člověka, to je prostě moc a to jak vláda ovlivnila život její i celé její rodiny bylo také zajímavé.
Já určitě doporučuji přečíst a dávám plných pět hvězd. Po dlouhé době jsem u knihy plakala a to se jen tak nestává...
Jedno velké co by, kdyby... Musím říct, že po dočtení této knihy jsem byla v rozporu sama se sebou ohledně toho, co si o knize myslet a jak ji hodnotit. Po jejím dočtení totiž nenásledoval takový ten wow efekt, který se dostavil například u autorčiny Hany. Vlastně jsem si uvědomila, že mi ta kniha nic moc nedala... Předpokládala jsem, že autorka využije možnosti si alternativní realitu přizpůsobit sobě a přijde s novými nápady, jak by to tady po nepovedeném převratu v roce '89 mohlo vypadat. Ale přišlo zklamání, protože autorka s ničím zajímavým vlastně nepřišla a popisovala tak nějak suše to, co je nám vlastně známé a i po letech od (ne)převratu bylo všechno ve starých kolejích. Pokud se však oprostím od těchto okolností, musím říct, že postavy byly vyvedené docela dobře a nejvíc mě bavily a zaujaly pasáže z prostředí ozdravovny...
Ze všech knih autorky, které jsem zatím četl, patří tahle k nejslabším. Přesto je stále nadprůměrná. Příběh je, jak už to u Morenštajnové bývá, smutný a temný, v tomto případě i podstatně méně spletitý. Neříkám, že je to špatně.
Krásná emotivní kniha. Od pár lidí z okolí, i z některých recenzí, jsem slyšela, že knihu nedočetli, protože je nudila. Já jsem si čtení užívala. Doba komunismu mě zajímá a ráda čtu knihy právě s touto tématikou. Mornštajnová dokonale popsala to, co by možná tehdy v 89 mohlo následovat. Velmi silný příběh, kdy za hlavní hrdiny tak trošku dýcháte a přejete si pro ně šťastný konec.
Kniha mě tak trošku rozložila na kousky. Dokonalé!
Kniha Lístopad je emotivní kniha. Na knihu nikdy nezapomenu. Příběh byl tak silný. Rozhodně nejlepší kniha roku.
Bylo to moc sci-fi. Jasně, každého napadne, že listopad 89 taky být nemusel, ale tohle bylo prostě až moc dystopické. Nevěřil jsem tomu. 6/10
(SPOILER) Sice je to teprve moje druhá kniha od Aleny Mornštajnové, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jsem "to" už někde četla, stejně jako pasáže z koncentračního tábora v Haně. Čerpala z Orwella a Kantůrkové? A citát paní Karly na obálce znám od Arnošta Lustiga jen s malou obměnou: Život není to, co chceme, ale co máme a vydržíme. Na druhou stranu mě velmi zaujaly kapitoly z Magdina života v ústavu, byly mrazivé. Dost mě mrzí, že autorka prozradila pointu už v názvu kapitoly. Jsem vděčná, že nenastal 27. listopad 1989.
Moje první kniha od známé české autorky a určitě nebyla poslední. Listopád není úplně jednoduché čtení a jsem ráda, že ve skutečnosti dopadly listopadové události roku 1989 jinak než v knize. Maju jsem si rychle oblíbila a bylo mi ji líto, naopak s postavou Lenky/Magdy jsem měla poměrně problém a byť jsem ji v některých věcech dokázala pochopit, ve většině ostatních jsem jen kroutila hlavou (specifikovat nebudu, kdo již četl asi ví). Ze začátku mě kniha až tolik nechytla, ale ke konci už kniha nešla odložit a já musela vědět, jak vše dopadne.
Upřímně jsem opravdu zvědavá, zda se dočkáme pokračování, jak se zmínila autorka na jedné besedě, že si pohrává s touto myšlenkou, já bych si pokračování určitě přečetla, zajímalo by mě, jak by to bylo dále. Rozhodně se pustím i do dalších knih autorky.
Hodnocení 4*/5*
Tak nějak plytké a poměrně nezáživné. Jediný nápad, který se mi opravdu líbil, byla grafická práce s cenzorskou černí. Zjevné, že autorka zažila režim jen do roku 89. Srovnání s knihami autorů ze zemí, kde se tohle opravdu žije, mi přijde jako cukrová vata vs vata skelná.
Po přečtené knize Les v domě, jsem se rozhodla sáhnout i po další knize autorky ale udělala jsem špatně... nějak se mi kniha vůbec nelíbila, když už jsem se konečně začetla, po chvilce mě zase kniha začala nudit. Občas jsem i stránky přeskakovala. Zajímavé téma jak by to vypadalo a i s překvapivým koncem ale nic víc mě nenadchlo.
Další skvělá kniha od autorky. Každý musí uznat, že Mornštajnová umí prostě psát. Velmi zajímavý příběh. Moc se mi líbily dvě postavy a jak se příběhy na konci krásně prolínají.
Kniha je čtivá, nejde odložit. Ale ja se přiznám, že jsem ji od začátku četla s mírným odporem a ten se stupňoval. Možná tomu pomohlo i to, že jsem knihu četla hned po Farmě zvířat. Komunismus, manipulace, křivá obvinění a vlastně žádná radost ze života. Brrr.
Strašně smutný, depresivní příběh.
Taková netypická Mornštajnová. Po předešlých čtyřech románech se s ní dostáváme do takového coby, kdyby. Románů z doby konce komunismu v Čechách bohužel moc není. Jsem rád, že aspoň paní Mornštajnová, i když do ne úplně fajn dějiště, nás zavedla právě ona.
(SPOILER)
Svůj skvělý styl psaní Alena Mornštajnová nezapře.
Ale já se od počátku čtení potýkala s lehkým odporem, odporem k tomu coby-kdyby, nesouhlasem s tím, že by to tak mohlo být. Přitom vím, jak lehce se dá manipulovat s lidmi, přitom si i já hodně pamatuji z té doby ... a byla jsem na tu dobu prostě "zvyklá".
Lehký odpor při čtení vymizel až v posledních kapitolách. Hrozně moc jsem Maji a Lence přála usmíření, sžití, pochopení ... ale ani tohle mi nebylo dáno.
Nemůžu jinak než dát právě za ten "styl" pět hvězdiček, ale vše ve mne křičí "už nikdy víc".
Kniha otevírá téma, které je pro nás ještě trochu čerstvé. Nepojmenovala bych to jako alternativní konec a budoucnost, jak všude upoutávky píší, ale spíš popis toho, jak to u nás vypadalo a jak by to mohlo pokračovat dál.
Musím říct, že autorka detailně popisuje situace a prostředí a k tomu používá klišé, které vás na jednu stranu trochu tahají za oči, ale na druhou skvěle plní svoji funkci - vyvolávají ve vás soucit a v cítění se do postavy.
Velmi cením psychologický vývoj postav, se kterými vlastně dospíváme a postupně měníme pohled a názor na svět.
Celkově se mi příběh líbil, možná jen měl nějaké nesrovnalosti, kterých si ale možná ani nevšimnete. Jen někdy jsou některé postavy oproti jiným dost ploché, až zbytečné, což je někdy na škodu.
Podle mě je dobré a svým způsobem i důležité obrátit pozornost na historii, která nám není až tak vzdálená a pokusit se ji přiblížit dalším lidem.
Velmi čtivé! Silný příběh, pěkně napsané, ale nelíbí se mi "coby kdyby"... to mi přišlo takové přiřazene za uši. Jinak pěkný příběh!
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský dům
Co by bylo, kdyby. Tahle fabulace, odehrávající se v naší zemi po roce 1989 je tak děsivá!