Lea
Pascal Mercier (p)
Nočním vlakem do Lisabonu nadchnul Pascal Mercier miliony čtenářů po celém světě. Teď vypráví příběh Ley, mladé dívky, která po smrti matky uzavřela do sebe před celým světem, a teprve zvuk houslí ji navrátí zpět do života. Ukáže se, že má neobyčejné muzikální nadání, okamžitě začne doufat v hvězdnou kariéru houslistky a netrvá to dlouho a publikum jí leží u nohou. Její otec pro ni sice chce to nejlepší, ovšem je to právě on, kdo dokoná její neštěstí… Lea je tragickým komorním příběhem o neodvratnosti osudu, ale především opět přinese neobyčejný čtenářský zážitek.... celý text
Přidat komentář
První, co mě napadlo, když jsem tuhle knihu viděla: existuje film stejného názvu. Je velice smutný, ale přitom tuze krásný, zajímavý, zvláštní. Třeba taková bude i knížka, i když je evidentně o něčem jiném.
Kniha je opravdu úplně jiná, ovšem smutek je společný oběma. Navzdory názvu většina knihy pojednává o citech a činech otců (manželů, mužů), tedy posuzuje proběhlé a popisované události převážně optikou otců. Milujících, často nechápajících, možná málo empatických, určitě alespoň občas chybujících.
Tempo příběhu rozhodně není strhující, ale to považuju spíše za klad. Jinak bychom si my čtenáři třeba ani nestihli vychutnat nádherné pasáže, na nichž má kromě autora určitě nemalou zásluhu i překlad paní Denemarkové.
"Zpočátku přívětivé pro oči, něžné a hloubavé, vzápětí neúprosně kruté, ubíralo na falešném pozlátku a každou maličkost, i tu nejošklivější věc, nemilosrdně osvětlilo, takže se věci vyjevovaly takové, jaké ve skutečnosti jsou. Bylo to světlo jako stvořené pro klidné, neúplatné poznávání věcí, bez obav a strachu, ať už to byly věci cizí nebo blízké."
Nepříjemně překvapí naopak tiskové chyby, které shazují úsilí autora i překladatelky, škoda. Jeden příklad: splést si DNK (případně DNA - kód dědičnosti) se zkratkou DNS (systém pro IP adresy v PC) může opravdu jen ignorant, který si nezaslouží titul korektor (pokud ovšem vůbec někdo takový knihu četl). Nedávno jsem nakladatelství Plus chválila za skvěle vypravenou knihu Strážkyně pramene; jelikož ta vyšla o 7 let později než Lea, doufejme, že k nápravě už došlo a hlavně že bude trvalá!
Jediná, zato zásadní výtka z mé strany: nejsem anglofil (trochu se sice orientuju, ale kvalitní znalost AJ nemám) ani frankofil, takže jsem velmi postrádala závěrečný "slovník" s překlady především francouzských vět. Soudím, že hrály v textu dost důležitou roli, a na Google překladač se nedá spoléhat.
Lea je Lea. Nejde srovnávat s žádnou knihou, ani od stejného autora. Ostatní píší, že Noční vlak do Lisabonu bohužel nepřekonala. A proč by? To bylo veledílo, a tohle je velmi silný příběh, který nemusí nic překonávat. Je velmi smutný a zároveň ve vás nechá stopu krásných myšlenek. Po přečtení jsem knihu darovala i přesto, že bych se k ní zase někdy vrátila. Stojí za přečtení, osloví určitě někoho z vás.
K této knize jsem se dostala díky čtenářské výzvě. Námět je zajímavý, nicméně mi to chvílemi připadalo hrozně nudné. Asi mi úplně nesedl styl vyprávění, zkrátka mě to nějak neuchvátilo.
Zvláštní kniha. Vlastně jsem ji četla hlavně kvůli tomu, že ji přeložila Radka Denemarková. Zajímavý příběh se zajímavou vypravěčskou optikou, která mě držela při čtení v bdělosti, protože se v něm vlastně protínají příběhy dvou mužů. Jinak by mi kniha možná tak zajímavá nepřipadala: že se něco stane s Leou bylo od počátku jasné, závěr však byl pro mě nečekaný a ještě o něco dramatičtější. Spousta pasáží se mi však jevila přebytečně omílaná, výčitky se neustále opakovaly, zachraňovaly to zajímavé myšlenky o prázdnu, neskutečnosti a odpojení od života. Celkově to tedy pro mě vychází jako zajímavá kniha, kterých není nikdy dost.
Keď som dočítal Nočný vlak do Lisabonu, a chystal čítať Leu - najprv som aj ja uvažoval a v duchu si už robil porovnania typu ,,a kto vie, či aj Lea bude taká ako Nočný vlak.."
Hmm, mne sa tie dve diela nechce porovnávať, pretože obe sú samostatné a samy sebou. V oboch sú ale spoločné prvky hľadania, vracania sa späť v čase a realita prítomnosti a otázky o budúcnosti a či nejaká existuje a ak áno - aká.. a ilúzie a dezilúzie, je tam láska, a sklamanie a odcudzenie a nachádzanie a strata; a vlastne všetko je to sugestívne a veľmi citlivé.. Je to, ako keď padá snehová vločka - krehko sa znáša ale keď dopadne na zem, tak.. A aj keď už asi od prvej strany je naozaj zrejmé, kam celý dej bude smerovať - oplatí sa dočítať do konca. Odporúčam s radosťou :)
Karty jsou rozdány jasně: Mercier od první kapitoly neustále naznačuje, že příběh o otci a jeho dceři, která v sobě objeví geniální hudební talent, je tragický. A tak celou dobu čekáme, co všechno a jak přesně se vlastně pokazí, a mezitím posloucháme vyprávění muže, který chtěl pro svou dceru jen to nejlepší a teď je zmítán pochybami a výčitkami, jestli jí tím vlastně nezpůsobil to nejhorší... Silně depresivní příběh, ale už jen pro úchvatný autorův styl se vyplatí ho přečíst.
Mně osobně přišla knížka pěkně napsaná. Autor má velmi zajímavý styl psaní a občasné věty ve francouzštině a angličtině děj spíše ozvláštnily, než zkazily. Příběh je to poutavý, postavy se dle mého chovaly jako lidé a obálka krásná. Myslím, že není co víc dodat.
Smutný příběh, který nahání hrůzu. Vím, že se v životě děje i to nepříjemné a někdy to vypadá, že je toho větší polovina než toho dobrého, ale ač to byl zajímavý příběh, tak i po dlouhé době od přečtení, mám takové nepříjemné mrazení v zádech ...
Tak dočteno, ale s velikým sebezapřením. Bylo to pro mě hrozně "ukecané", vadily mi tak francouzské a anglické vsuvky, vadil mi i hlavní vypravěč. Od autora si už nejspíš nic nepřečtu.
Smutek a ponurá atmosféra prostupuje knihou tak dramaticky, že potlačuje všechno ostatní a celou dobu čekáte jen na tu tragédii, která je zmiňována na každé třetí stránce. Vyprávění je chaotické, občas jsem se ztrácela v tom, co je vzpomínka a co přítomnost. Obě hlavní postavy, otec a dcera, jsou neskutečně otravné a jejich chování úplně iracionální. Ale abych nebyla jen kritická, líbila se mi myšlenka uvědomění si vlastní konečnosti a pomíjivosti snů. Pascal Mercier používal krásný květnatý jazyk, za jehož překlad si Radka Denemarková zaslouží uznání. Takže v tomto případě jde hlavně o to číst a vychutnávat slova!
Lea - neveselé čtení o bolestech, nepochopení, rozlámanosti duší. O tom, jak moc člověk dokáže z lásky obětovat... Výborný překlad Radky Denemarkové.
"Protože je snazší snášet bolest duše, kterou si člověk sám způsobí, než tu, kterou mu způsobí jiní a kterou na něho nastraží osud."
Lea je v porovnaní s Nočným vlakom do Lisabonu textom menej rozsiahlejším, menej náročnejším, značne predvídateľnejším, s menším počtom úvah a filozofických vsuviek, navyše mu chýbajú určité mystifikujúce prvky, ktoré vytvorili osobitú atmosféru Nočného vlaku do Lisabonu, ale určite nemožno povedať, že je to text menej kvalitný, a to ani po stránke obsahovej, ani štylistickej. Práve naopak, autorov rukopis je ľahko rozpoznateľný, v mori iných nezameniteľný. Podobne ako väčšine, aj mne sa Lea páčila o čosi menej ako už spomínaný Nočný vlak do Lisabonu, avšak ešte stále je to dobrý text, silný ľudský príbeh o životných omyloch a zlyhaniach niekoľkých osôb.
Trvalo mi rok, než jsem tu knížku dočetla. Smutek touhle knihou prostupuje a udolává všechno ostatní, celou knihu se ví, že to skončí tragicky a čeká se jen na to, co tragédii dokoná. Postava otce je sice lidská, ale příběh nedokáže sama utáhnout.
Noční vlak do Lisabonu bohužel nepřekonala, ale i tak je Lea velmi silným příběhem. Ta chybějící hvězdička je za otravné: "Kdybych věděl, co se stane; Kéž by ji tam nikdy nepřihlásil;..." Ta čtvrtá hvězdička je za neuvěřitelně lidskou a dojemnou postavu Martijna van Vlieta.
Oproti předchozímu dílu autora Nočnímu vlaku do Lisabonu poměrně zklámání, příběh Vás nevtáhne, je Vám úplně jedno, jak to dopadne, příběh běží spíše se setrvačnosti. Nesnese prostě srovnání s předchozím dílem autora...
Smutný, nicméně nedojemný příběh. Jako byla chladná a odtažitá Lea, tak byla pro mě odtažitá celá kniha. Vadil mi občas také rámcový příběh (vypravěč-posluchač), zvláště vě chvílích, kdy mě Lein osud začal zajímat. Není to špatná kniha, ale za srdce mě nevzala.
Příběh, který vypráví jeden muž druhému, kterého náhodně potká na cestě. Příběh o velké rodičovské lásce, která to myslela dobře, ale konala úplně špatně. Když jsem knihu četla, říkala jsem si s překvapením - Jak mohl otec nechat svou jedenáctiletou dceru dělat takové věci? Ano, na začátku to bylo logické - měl ohromnou radost, že jeho milovaná Lea poprvé od smrti své matky projevila o něco zájem - chtěla se naučit hrát na housle. Ale později? Proč ji nedokázal vysvětlit, že i chyby patří k růstu? Že drobný neúspěch neznamená konec světa? Že ji miluje, i když nezvítězí? Že pokud bude k ostatním tvrdá a nemilosrdná, tak se to nakonec obrátí proti ní? Že existují pravidla, které musí i geniální lidé dodržovat? Tolik ji miloval, tolik pro ni obětoval a vůbec se jí nedokázal přiblížit. Dokázal pro ni udělat všechno - jen s ní nedokázal mluvit.. Všechny tyto chyby vedou k neovratnému konci.
Kniha o beznaději, o neštěstí, o cestě bez možnosti šťastného konce...
Snad jsem nepochopila myšlenku té knihy, ale jediné, co ve mně vzbudila byl rezignovaný pocit smutku a patina melancholie v patře. Musela jsem se na ni hodně soustředit a to, že jsem ji vůbec dočetla považuju za malý zázrak, dost mě to psychicky dupalo.
Bylo to hořké, nechutnalo mi to, ale mělo to své kouzlo. Jen mě vtáhli do světa, kde se mi nelíbilo a se kterým vnitřně nesouhlasím.
Příliš se mi nelíbilo, jak je to napsané. Styl luční kobylka řekla bych. Nápad dvou mužů s vlastními příběhy, posluchače a vypravěče je zajímavý, ale připadal mi trochu neuměle zpracovaný.
Za přečtení to snad stálo, ale moc nevěřím, že bych někdy cítila potřebu se k tomu vrátit.
Štítky knihy
hudba švýcarská literatura psychologické romány housle hudebníci, muzikanti matky a dcery otcové a dcery
LeaKniha Lea je v
| Přečtených | 153x |
| Čtenářské výzvě | 32x |
| Doporučených | 10x |
| Knihotéce | 96x |
| Chystám se číst | 53x |
| Chci si koupit | 3x |
| dalších seznamech | 2x |
Smutný, nicméně nedojemný příběh.