Korespondence

29.12.2015

Ač jsem tuto knihu už jednou četla, druhé čtení bylo úplně jiné. Možná díky tomu, že jsem se tak trochu vracela ke starým známým, možná z chuti zažít něco kouzelného v období Vánoc. Možná proto, že je tomu dnes, kdy jsem Korespondenci dočetla, přesně 89 let od Rilkovy smrti, což jsem zjistila až nyní.
Jak poznáme člověka z jeho dopisů? Velmi do hloubky, ale pravděpodobně také velmi jednostranně. Což nemusí být vždy na škodu, protože přece nejde o podrobnou psychoanalýzu, v tomto případě opravdu ne. Čtení korespondence Rainera a Lou bylo jedním dlouhým ponorem až na dno, po cestě jsem se příliš nerozhlížela, nebylo to třeba. Nedovolila bych si jakkoli kohokoli soudit, ač především ze začátku mi bylo čtení místy i ne-zrovna-příjemné, zejména z Rilkovy strany mi přišly dopisy místy zbytečně ufňukané. Ale tady nejde o literaturu, i když i ve čtení soukromých dopisů může být jistý estetický požitek. A ten jsem také nalezla.
Této knize děkuji především za mnoho námětů k zamyšlení. Je trochu děsivé, jak jednoduše lze písemný vztah dvou lidí tak lehce prolistovat, jak snadně léta letí a přitom jak pochopitelně a přirozeně vzniká posloupnost i tam, kde byl dialog na delší dobu přerušen. Zároveň je obdivuhodné, jak může takový, z velké části dopisový vztah, vydržet. I když v dnešním světě už to vnímáme trochu jinak, o to ale více cítím v něčem takovém velkou vzácnost. Četla jsem slova, která měla patřit jen dvěma lidem, a jsem ráda, že jsem je mohla číst.