Koniec Eddyho
Édouard Louis (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/398026/bmid_koniec-eddyho-brU-398026.jpg
4
616
616
„Na detstvo nemám ani jednu šťastnú spomienku.“ Tak znie prvá veta autobiografického románu Édouarda Louisa Koniec Eddyho. Detstvo plné útrap prežité v sociálne i kultúrne limitovanom prostredí chudobnej severofrancúzskej dediny Hallencourt. Nie je to však len príbeh detstva a dospievania poznačený postupne odhaľovanou homosexualitou hlavného hrdinu. Je aj o sociálnej nerovnosti, sexualite i násilí, no najmä o hľadaní si vlastnej cesty za slobodou medzi úzkymi mantinelmi súčasného sveta. Édouard Louis je jedným z najväčších objavov súčasnej francúzskej literatúry. Svoj knižný debut inšpirovaný vlastným životom vydal ako dvadsaťročný a vo Francúzsku sa ho predalo viac ako 300 000 výtlačkov. Odvážny a bravúrne napísaný román Koniec Eddyho balansuje na hrane literárnej fikcie a dokumentu. Nástojčivé otázky, ktoré nám kladie, by nemali zostať bez odpovede. Kniha Édouarda Louisa vychádza v preklade Andrey Černákovej.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , AbsyntOriginální název:
En finir avec Eddy Bellegueule , 2014
více info...
Přidat komentář
Dávám plný počet a doporučuji!
Vypravěč si mě hned získal svým líčením syrového příběhu o dospívání chlapce na venkově. Moc by mě zajímalo pokračování.
Ne, ne, ne, ne. Prostě NE! Tato kniha asi není pro mě.
Zkuste nechat projít výběrovým řízením pár gayů/leseb, vyberte toho, kdo měl nejtraumatičtější dětství, nejlépe pak, pokud jím prošel v relativně nedávné době, a nechte ho to hodit na papír. Následně přidejte pár kapek cynismu a trochu to přibarvěte, aby to bylo dostatečně šokující.
Pardon, ale na mě vyloženě z této knihy křičí touha "šokovat, že i v dnešní době...". Nezaujalo, nenadchlo, nevyděsilo. Slzičky neukáply, kapesníky nepromokly. Podle mne naprosto zbytečně vydaná kniha. Škoda stromů.
„Buzno, buzerante, homouši, bukvice, teplouši, buchto!“ Tak reagují pikardští venkované na počátku třetího milénia na chlapce, který nesplňuje jejich představy a jemuž se přes veškerou snahu nedaří být takový, jakého by si jej přáli jeho vlastní rodiče. Édouard Louis čtenáře zavádí do (v podstatě současné) chudé a bílé Francie, kde se nestuduje, ale od 16–17 let muži pracují v továrně a ženy rodí děti, kde se jí akorát junk food a zalévá se litry piva a pastisu, kde veškerý volný čas zabírá televize a dětem se dávají anglická jména z populárních seriálů. Klíčovou hodnotou je maskulinita, která nutně plodí násilí a nenávist – ať už k muslimům, homosexuálům nebo zkrátka komukoliv, kdo se nějak vymyká normálu. Z bludného kruhu sociálního předurčení se takřka nedá uniknout a Eddy má paradoxně štěstí, že mu kvůli jeho sexuální orientaci nezbývá jiná možnost: „Útěk jsem nejprve prožíval jako neúspěch, rezignaci. Uspět by v tomto věku znamenalo být jako ostatní. Vyzkoušel jsem už všechno.“ Je pozoru-hodné, jak dobře se ze svých traumat dovedl vypsat dvaadvacetiletý mladý muž, kniha zdařile prokládá vyprávění a průpovídky rodičů, sourozenců, spolužáků nebo sousedů. Je to sice syrové a místy snad až příliš explicitní, ale daleko víc by mělo pobuřovat, že je někdo schopen se takto chovat v dnešní době. O úniku z chudoby a toxických sociálních a rodinných vztahů píše i J. D. Vance v knize Americká elegie (2016). Jeho vyprávění je přitom vyzrálejší, a tedy méně zahořklé, povýšené a generalizující než u Édouarda Louise. Zajímalo by mě, zda někdy vznikne sonda do prostředí českého nebo moravského venkova. (8/10)
Jsem rád, že jsem knihu přečetl... ale tedy žádný neuvěřitelný ohlas se u mne nekonal. Ba naopak... přišlo mi to tak nějak obyčejné. Rozhodně nechci zlehčovat popsané zážitky, ale chvilkami jsem podezíral, že něco bylo mírně přibarvené kvůli zajímavosti.
Když si představím, že autor je jen o pár let starší než já, a srovnám jeho a mé dětství....Hrůza, je mi líto, že některé odsuzující názory se objevují i dnes. Jinak souhlasím s komentáři níže, také jsem měla pocit, že se vše odehrává v dávnější době (bydlení...). Stojí za přečtení. Jen konec mi připadal trošku useknutý.
Poutavý příběh o francouzské chudé společnosti. Hlavní postava, kterou je sám Eddy, tedy autor, zažívá muka kvůli nepochopení jeho homosexuální orientace ve škole, ve vesnici, ale také v rodině. Zároveň je příběh vykládán sarkasticky a vtipně. Mně se osobně kniha velice líbila, je chytlavá.
zaujimave svedectvo, fragment, pokus o zasadenie do sirsieho ramca/socialneho pozadia. nepochybne cenne z faktografickeho hladiska, forma stroha, chybal mi mozno vacsi rozmach, ci uz dejovy, alebo formalny. precitane za 1 vecer.. . velmi kvitujem preklad.
Z téhle knížky se mi dělalo špatně. Říkal jsem si, že v dnešní době už to přece není možný!!
Není možný, aby se dneska děly věci, které se děly mně. Paralel se svým životem jsem tam našel spoustu. Sám pocházím z prťavýho městečka, kde zná každý každýho a všichni vědí všechno o všech. Sám jsem zažil pokřikování buzno a buzerante. Taky jsem dostal nakládačku od dvou kluků, co si na mě počkali. Taky mi pomohlo divadlo. (Jen rodiče mám v pohodě.) Ale to je skoro 30 let zpátky. Dneska se to přece neděje!!!!
Asi mám depresi!
Pikardie konec 20.století. Francouzský venkov. Tvrdá realita, zaostalé životní podmínky, demence, homosexualita. Ale i naděje. Stojí za přečtení.
Moc pěkné.
Z knížky je cítit chudoba a smrad periférie severní Francie. Syrovost s jakou je knížka napsaná přesně pasuje k ději a příběhu. Smutný osud "jiného" chlapce, který vadí společnosti.
Hodnotím velmi kladně to, že si autor zachoval své vnitřní ja a že se v tak mladém věku pustil do takovéhoto tématu. Poklona.
Tohle patří přesně mezi ty literární zážitky, k jejichž popisu se mi nedostává slov. Cokoli bych napsala bylo by jen slabým odvarem všeho toho, co jsem cítila. Musíte se tedy z mé strany spokojit pouze s tím, že jsem kromě přestávky na spánek knihu neodložila, dokud jsem ji celou nepřečetla, a že nad ní budu ještě dlouho přemýšlet.
Kniha se v originále nazývá En finir avec Eddy Bellegueule, jelikož se Bellegueule jmenuje protagonista, a protože jde o autobiografický text, jmenoval se tak i její autor, než si nechal jméno úředně změnit. V češtině se z jeho příjmení v titulu stalo B. zřejmě proto, že nutnost vyslovit obtížné slovo před knihkupcem zřejmě snižuje prodejnost, jiný důvod v tom nevidím. Eddy Bellegueule je kluk, který se stydí za to, že je homosexuál, protože na francouzském venkově ho za to každý šikanuje. Jakmile se odstěhuje do města, je to trochu lepší. Tolik k jejímu faktickému obsahu. Kniha k tomu samozřejmě poskytuje řadu víceméně zábavných detailů, u nichž pochopíte, že Bruno Dumont ve svých filmech zdaleka nepoužívá tolik nadsázky, jak se zdá. Jinak je to text, jakých je spousta – přiměřeně zajímavý a celkem dobře napsaný, cenný jako nositel svědectví, ovšem bez nějakých zásadních kvalit.
Autor sám podotýká, že jeho rodiče (a s nimi všichni příslušníci jejich kulturní třídy) si ve svých postojích často protiřečí: svoje příkoří mimo jiné svádí na bohaté elity, které pro ně tak představují nepřátele, ale když má někdo z nich šanci se k těmto elitám přidružit, jsou na něj patřičně hrdí. Podobně se u nich např. všeobecně pohrdá homosexualitou a zženštilostí, ale pokud v daném okamžiku tento motiv převýší nějaký jiný (třeba konkrétní sympatie), osoba, která by jinak homosexuála zesměšňovala, jej bude bránit, třebaže jen krátce, dokud motiv nevymizí a dotyčný se nevrátí k obvyklé šikaně spolu s ostatními. Podobně u rasismu: je zde všeobecný odpor k rasové odlišnosti, ale existují výjimky, kteří představují jedince, jež ten který příslušník spodiny přijal s tím, že např. tento konkrétní “Arabáč” je náš. Autor k formující síle kulturních stereotypů trefně dodává historický příklad, že když se v roce 1789 vesničané bouřili kvůli nedostatku potravy a šli demonstrovat před královský palác ve Versailles, jakmile spatřili krále, převážil přeci jen silněji imprintovaný vzor reakce a lidé začali spontánně volat: Ať žije král! Plyne z toho obraz kulturní třídy, která je do značné míry nesvéprávná – její reakce a rozhodnutí určují emocionálně silně podmíněné stereotypy, k nimž si teprve ex post vytváří jakési chatrné racionální odůvodnění (např. mlátím ženu, protože mi nedává dostatek lásky – kdyby mě měla ráda, nebyl bych takovej rapl). Podobně třeba mnoho voličů Miloše Zemana jej imho volilo na základě jednoduché emoce a z ní plynoucího názoru (mám rád to, co znám, nemám rád to, co neznám – Zemana znám), k němuž si poté vytvořilo slabé odůvodnění (mnoho pro nás udělal, ochrání nás před vnějším nepřítelem). V neurologii se něčemu podobnému říká konfabulace – člověk vytváří smyšlené vysvětlení nějaké reakce, jejíž příčinu nezná, ale jíž si potřebuje nějak přisvojit, aby si uchoval dojem, že se má pod kontrolou a ví, co dělá. Existuje příklad lidí, kteří mají např. porušené propojení mezi hemisférami (corpus callosum) a kteří dostávají do každého oka jiný obraz, přičemž jen jedna polovina mozku dokáže ten “svůj” obraz vědomě zpracovat a popsat (každá hemisféra zpracovává jeden zrakový vstup). Na jejich příkladu lze tento fenomén pozorovat velmi zřetelně - levá hemisféra, která ovládá řeč, tvoří falešné vysvětlení podmíněné a neuvědomované fyzické reakce na obraz, který zpracovává pravá hemisféra (viz třeba práce V. S. Ramanchandrana). U obyvatel světa vylíčeného v knize Skoncovat s Eddym B. je tento rozpor mezi reakcemi a jejich odůvodněním často jen o něco méně křiklavý. Tudíž by se mohlo lehce říci, že existuje zásadní rozdíl mezi třídou nevzdělaných a hloupých lidí, kteří jednají dle aktuálních pocitů a příslušných stereotypů, přičemž zvesela konfabulují absurdity – jak je popisuje Édouard Louis – a třídou poučených, vzdělaných a racionálně uvažujících občanů, kteří jsou schopni stereotypy nahlížet, bránit se jim a lze je přesvědčit logickými argumenty. Jenže to by bylo moc jednoduché, neboť se pochopitelně na základě téhle zkratkovité úvahy nabízí otázka, zda ve velké míře téhle iluzi neodléhají všichni a zda vzdělání a rozum pro většinu není jen od toho, aby vytvářela u některých lidí přesvědčivější a komplexnější a u jiných naopak prostší pseudovysvětlení jejich jednání. Tedy zda prostě nejsou knihy, jako je Skoncovat s Eddym B., šokující pro jejich vykreslení zaostalého venkova (nebo nějakého jiného „vzdáleného“ a “cizího” prostředí), ale jsou děsivé proto, že ukazují reálnou tvář naší všeobecné ubohosti.
Je strašné, jaký tlak může v člověku vyvolat rodina. To, že si vás dobírají spolužáci a sousedé, je smutné, ale není to nic nového. Avšak shazování a urážky od nejbližších rodinných příslušníků, to zabolí ještě mnohem víc. Je smutné, že ještě dnes, v našem tzv. "moderním světě" jsou lidé, kteří nedokážou přijmout jiné, i přes jejich "výstřednosti", a mstí se jim. Snaží se je potopit, znepříjemnit jim život. Zničit je,...
Není to špatná kniha. Ale osobně nějak nechápu tu senzaci a výjimečnost s jakou je kniha prezentována. Ano Eddy si prožil ne zrovna příjemné dětství, ale nic tak šokujícího na tom nevidím. Možná kdybych sama neměla dost strastiplné dětství, dost podobné tomu Eddymu (vyjma otázky homosexuality) přišel by mi příběh více zajímavý.
Úspech tohto kompozičného cvičenia s hodnotou zbytočne obšírneho kuchynského receptu je brilantnou ukážkou kombinácie premysleného marketingu a všeobecnej absencie kritického nazerania na literatúru, ktorá má za následok, že si ľudia zamieňajú brak za perlu. Samozrejme chápem, že väčšina rada číta krátke knižky s vypointovaným záverom, s literatúrou to však nijako nesúvisí.
Zajímavý životopisný příběh. Vážně jsem si ho užila, i když jsem se jím probojovávala delší dobu.
Líbilo se mi, že to bylo bez fikčních prvků a působil vážně reálně. Takový jaký je život.
"Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku.
Utrpení je zkrátka totalitní, vše, co se vymyká jeho záběru, vymaže".
Tímhle začíná velmi niterná a otevřená zpověď mladého chlapce, autobiografie autora, který zde líčí své dětství s absencí rodičovské lásky, šikany, nepochopení a pronásledování pro své homosexuální zaměření.
Spoustu let se kamarádím s mužem, který je gay, znám ho od mladého věku a jeho osud se mi trochu promítá v této knize. I on prošel dětstvím bez rodičovské lásky, svoje zaměření skrýval a tak se mu podařilo vybudovat si zázemí.
Jeho duše je velmi citlivá a zranitelná.
A stejně jako se Eddymu podaří uniknout z devastujícího prostředí, i můj kamarád má nyní šťastné období. Rozhodl se neskrývat a přiznat okolí pravdu s rizikem, že nemusí být přijat. U nás bude vždycky, máme na něm rádi to, co je v něm.
Takže i Eddymu přeji, aby v uměleckém prostředí, kam směřuje, našel pochopení.
Z této knihy na mě padal smutek, ale v závěru jsem cítila naději.
Budu zvědavá na další komentáře.
Štítky knihy
homosexualita francouzská literatura venkov dospívání sociální problémy autobiografie Pikardie LGBT, queer, LGBT+ homofobie, transfobie, queerfobie
Autorovy další knížky
| 2017 |  Skoncovat s Eddym B. |
| 2019 |  Dějiny násilí |
| 2023 | Jak se stát jiným |
| 2021 | Kdo zabil mého otce |
| 2022 | Boje a proměny jedné ženy |
Kniha je zajímavým osobním deníkem nepochopeného homosexuála. Kluka, který se hledá, a nemůže se najít. Kluka, který nechce být kluk. Je to krutá zpověď neduživého intelektuála v prostředí namachrovaných borců vesnice, kde se místo ve společnosti získává podle počtu rozdaných ran a vyražených zubů. Ano, je to velice silná zpověď, ano, nutí k zamyšlení, ale románový bestseller to není. Je to "prostě jen" lidské nitro, a ne každému to "lidské nitro" vyvržené na papír s nelidskou surovostí prchající kořisti musí sednout. Páchne strachem a nutí šelmy seběhnout se blíž.