Koloniální výstava
Erik Orsenna
Rozsáhlý román, složený z mnoha drobných příběhů, je jakousi ságou tří generací autorova rodu, která je vyprávěna s laskavou ironií. Vypravěč svého osudu má zvláštní vztah k otci, své ženě a její sestře, která je jeho milenkou. Hrdina miluje vyprávění, je posedlý kaučukem, s nímž obchoduje, jezdí po světě, kde se setkává se spoustou lidí a vstupuje do jejich příběhů. Detailním popisem a prožitkem příběhů bojuje proti plynutí času první poloviny 20. století. Román dostal Goncourtovu cenu v r.1988. (www.mlp.cz)... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2000 , Volvox GlobatorOriginální název:
L'Exposition coloniale , 1988
více info...
Přidat komentář
Po měsíci opakovaných pokusů to vzdávám, nemíním už utrácet čas čtením díla, s nímž musím bojovat, probíjet se "avantgardou" která stejně nic objevného nepřináší, nepřirozenými a zašmodrchanými vypravěčskými postupy, které vám znemožní na první čtení porozumět i té nejjednoduší popisované situaci a vědět, kdo s kým případně o kom právě mluví. Ne, ne, nic mi to nedává, jenom bere.
Tento komentář píši pouze pro pobavení těch čtenářů, kteří citlivě a poučeně si všímají věcných chyb v beletrii. Nuže - v tomto díle, napsaném údajně mimořádně zkušeným, vzdělaným a v diplomacii kovaným autorem, je scéna, v níž se hlavní postava na lodi setkává s jakýmsi hudebním impresáriem, který vyhledává po Evropě hudební talenty. Důležité je datum toho setkání: je 30. prosince roku 1900 (devatenáct set) a ten hledač talentů na lodi vykládá, jak na jaře (myšleno na jaře roku 1901) pojede do Československa a do Maďarska, neboť v severním Maďarsku a na východě Československa se dají najít ty nejlepší přirozené hudební talenty. Tak!
Třeba by česká překladatelka mohla panu Orsennovi poslat pozvánku na alespoň jednu akci v rámci letošního 100. výročí republiky, aby se dozvěděl, že na sklonku roku 1900 ani Masaryk či Štefánik slovo Československo neznali, takové slovo v té době ještě nebylo "vynalezeno".