Když si dítě sáhne na život
Boris Cyrulnik
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/435881/mid_kdyz-si-dite-sahne-na-zivot-PPJ-435881.jpg
5
2
1
Sebevražda je po dopravních nehodách druhou hlavní příčinou úmrtí lidí ve věku 16–25 let. Obecně se konfrontaci s touto smutnou realitou vyhýbáme, ale Boris Cyrulnik, francouzský etolog, neurolog, psychiatr a autor řady úspěšných titulů s psychologickou tematikou, nám dává naději, že můžeme podchytit spletitou situaci, která k tomuto konečnému činu vede, a předejít tragédii. Ukazuje nám, že v mozku jsou některé oblasti stimulované, nebo vyhaslé, podle toho, co jsme zakusili. Ovšem žádný příběh není nevyhnutelný, stejně jako nehoda není náhodná, pokud ji nějaké chování učiní pravděpodobnou. Existují prvky účinné prevence, které v této knize Boris Cyrulnik předkládá. Pojďme tedy děti, které něco trápí, sledovat hned od začátku jejich života a realizujme vhodná opatření, aby se mohly plně rozvinout.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2014 |  Láska nad propastí |
| 2020 |  Když si dítě sáhne na život |
| 2020 | V noci jsem psal o slunci – Psaní jako prostředek terapie |
(SPOILER) Zajímavá knížka kratšího charakteru pojednávající o nevšedním tématu: sebevraždách dětí. Setkáme se zde s "čistými" statistikami (např. sebevražda vs pohlaví, kde se zabíjejí dívky více než chlapci apod.; jak často myslí takové děti na smrt...) a s velmi zajímavými myšlenkami, které však mohou v mnohých lidech vzbuzovat vztek.
Autor velmi pravdivě nastiňuje to, že tato doba v dětech a mladistvých rozvíjí pocit, že mohou mít vše co chtějí, na stranu druhou mívají vztahy s rodiči povrchnější a rezervované a co hlavní: postrádají vůli k smyslu. Takže třeba když takové 13 leté dítě šlo po škole pracovat, spíš nespáchalo sebevraždu, protože v té dřině a únavě vidělo nějaký smysl. Alias - dejme dětem i pocit smysluplnosti snažení, dejme jim i právo dávat. Pomoci, něčemu přispět, a ne je zajišťovat materialisticky a myslet si ještě, že nějaké blízké vztahy a vazby nejsou důležité. Když dítě může něčemu přispět, vidí v té činnosti smysl a tím spíš nebude přemýšlet nad tím, jak si vzít život.
Dále, když si vezmeme takové ty společnosti či kmeny, kdy dítě vychovává jak se říká celá vesnice, jsou v tomto ohledu velmi prospěšné, protože dítě má kolem sebe hromadu lidí, které může požádat o pomoc a kteří mu mohou nabídnout pomocnou ruku.
Autor také zmiňuje možnosti prevence a neopomíjí ani neurobiologickou stránku. Důležité je si však uvědomit, že nic není absolutní a konečné, vždy je možnost s tím něco dělat. Můžeme např.zdědit nějakou kratší alelu genu pro serotoninový transportér, což nás víc vede k jakési větší zranitelnosti, citlivosti, ale tento gen nezpůsobí to, že si někdo vezme život. Spíš je to o těch predispozicích k různým zranitelnostem, k větší citlivosti, ale jak autor opakovaně zmiňuje, vždy je možnost nějaké prevence (tj. četné vztahy a vazebné osoby, funkční rodina...).