Kavalír Páně

Případ a spor mého barokního kavalíra, hraběte Slavnína, byl nebo může jednou být případem a sporem kohokoli z nás. Komu z nás se nepřihodilo, že vyvázl z jisté smrti. Ten se otřepal, zaklel a odplivl si, možná že i věc docela sobecky oslavil... ke škodě svého zdraví duševního i tělesného. Nezřízeně si zamiloval život a začal užívat. Onen se pokřižoval a dal na dobročinný účel stovku nebo tisícovku a myslil, že je jeho účet s Prozřetelností vyřízen. Jiný slíbil Bohu a sobě, že se polepší, ale když nebezpečí pominulo, rád na celou věc zapomněl. Někdo však pocítil, že život již nenáleží tak docela jen jeho veličenstvu Já a snažil se být užitečnější pro obecný pocit blaha všech, když sám měl tohle z pekla či z nebe štěstí. Život se mu objevil jako dar a závazek. A tak dále. Dotyk se smrtí záleží vůbec na povaze, ta se v jejím zrcadle vyzradí nebo zocelí. A smrt je tolikerá, kolik je na světě lidských povah. Mé drama musilo podle mých představ nezbytně býti oblečeno do barokního šatu. Divadlo si vyžadovalo patetičtějšího poměru (myslím i patos v původním smyslu utrpení) a neobyčejně výrazné názornosti, kterou ze všech dob nejvíce poskytovala doba barokní, ostatně první doba moderního člověka, plného protikladů smyslovosti a askeze. Doba v českém dramatu opomíjená mě nadto zaujala společenstvím šlechty a lidu, onoho lidu, který v domnělé době Temna, inspirován šlechtickým a jezuitským uměním počal vytvářet a dotvářet onu anonymní, ale neslýchaně pramenitou kulturu, z níž rostly babičky a jejich Barunky i celé naše básnictví postbarokní a barokizující až do našich dnů. Proto struna víry, naděje a lásky je také dominantou hry. M.H.... celý text