Jindřich IV.

Jindřich IV. https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/224967/bmid_jindrich-iv-224967.jpg 4 10 2
Koupit Koupit eknihu Antikvariát

Tragédie o třech dějstvích. Tragédie muže, který pro svou lásku zaplatil cenu nejvyšší. Dějištěm dramatu je honosná vila v Umbrii upravená jako hradní pevnost z 11. století. Zde žije obklopen kostýmovaným služebnictvem a naprosto izolován od současného světa hlavní hrdina Jindřich, okolím považovaný za šílence (při maškarním plese, jehož součástí byla kostýmová jízda na koni, spadl a následkem otřesu při nehodě se začal ztotožňovat s postavou, kterou na plese představoval – německým císařem Jindřichem IV.). I když se z utkvělé fikce dostane, dál předstírá roli blázna. Ve vášnivé vypjaté scéně se mu podaří demaskovat charaktery lidí ze svého okolí a chce se vrátit k normálnímu životu. Svůdce jeho bývalé milenky Matyldy ho však vyprovokuje a všechno dopadne jinak.... celý text

Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: , Evžen K. Rosendorf (1920-1929)
Originální název:

Enrico IV. , 1922


více info...

Komentáře 2

Recenze 0

Hvězdičky 10

Přidat komentář
Kabuky
01.06.2023 5 z 5
Kabuky

Vynikající divadelní hra.

JulianaH.
15.12.2021 5 z 5
JulianaH.

Markýza Matylda se spolu s doprovodem vydává na zámek, kde sídlí její někdejší nápadník. Ten od pádu z koně během maškarní kavalkády, kdy se udeřil do hlavy, žije v domnění, že je Jindřichem IV. Sálským, císařem říše římské. Osazenstvo zámku — a dočasně i hosté — přistupují na jeho iluzi, vydávajíce se za lidi 11. století. Časem se však vynořují otázky: Kdo je opravdu šílený? Kde všude „hrajeme role“? Jak to tehdy bylo s Jindřichovou nehodou? A jak to teď bude s jeho láskou k Matyldě?

„Nic není pravda.“

Melancholická hra o předstírání, sebeklamu a neporozumění mezi lidmi. O neschopnosti být sám sebou a žít v přítomnosti, nebo zkrátka žít autenticky. O tom, jak je kruté označovat druhé, zvlášť lidi poněkud výstřední a neobvykle citlivé, za „blázny“, ačkoli snad nejsou bláznivější než my sami. Možná jsou naopak děsivě a depresivně racionální, tak jako monology Jindřicha Sálského o stárnutí, o tíze tradice, jíž mrtví dusí živé, a otrocké podřízenosti člověka slovu.

„A odtamtud [z 11. století], daleko od naší strakaté a truchlivé doby, byste si z dálky osmi staletí mohli představovat, že kdesi daleko se lidé tohohle století bez oddechu štvou a rvou, s úzkostí se za něčím ženou a pachtí, pořád se jenom o něco strachují a netrpělivě čekají, jak to všechno dopadne. A přitom vy jste už v dějinách spolu se mnou.“ /Jindřich vytváří Šangri-La mimo čas/

Chtěla jsem si hru přečíst už od střední školy, byť nám tehdy paní profesorka potměšile vyzradila, jak skončí. Nakonec byla o něčem trochu jiném, než jsem čekala. Víc... noetická. A taky víc těžkokrevná a tragická. Každopádně úvodní scéna, kdy dvořané-herci zasvěcují do role nováčka, je k nezaplacení, stejně jako scéna, kdy se Jindřich se svými kuriály dívá na měsíc — „jako každý normální smrtelník“. Historický Jindřich IV. není vysloveně moje oblíbená postava (jsem totiž fanoušek Řehoře VII.!), ale tenhle truchlivý a plavovlasý Jindřich Pirandellův má něco do sebe. Rozhodně ve mně zanechal silný dojem.

Asi mám nového oblíbeného autora.
„Jsem fašista, protože jsem Ital.“ (Pirandello v doslovu)