Jatka č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/293539/bmid_jatka-c-5-98M-293539.jpg
4
1032
1032
Jedno z nejoriginálnějších protiválečných literárních děl všech dob vypráví příběh mladého Američana s německými kořeny, který se za druhé světové války dostal do německého zajetí a přežil fatální bombardování Drážďan, aby se v pozdějším věku dožil situace, kdy přestane být vázán současností a dokáže se přesouvat v čase, což mu není až tak moc platné, neboť ho unesou mimozemšťané a vystaví ho ve své zoo jako exponát člověka dvacátého století.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2016 , ArgoOriginální název:
Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death , 1969
více info...
Přidat komentář
Dopřej mi, Bože, síly
přijímat s jasnou myslí vše,
co nemohu změnit, odvahy
změnit, co změnit mohu,
a moudrost vždycky
rozpoznat, co je co.
K věcem, které Billy Pilgrim změnit nemohl, patřila minulost, přítomnost a budoucnost. Tak to chodí.
"Mezi jednotlivými sděleními žádný určitý vztah není, kromě toho, že je autor zvolil tak, aby v souhrnném pohledu vytvářely obraz života, jenž je krásný, překvapivý a hluboký,.. Co na svých knihách milujeme, jsou hlubiny mnoha skvělých okamžiků, viděnou v jednu chvíli."
Jedna z najsilnejších protivojnových kníh. Aspoň tak je momentálne hodnotená. Mám však pocit, že skutočne jej dokážu porozumieť len ľudia, ktorí vojnu zažili. Nie je ani tak o vojne ako skôr o vyrovnávaní sa s ňou. Sám autor chápe, že vojny nikdy neprestanú a ľudia sa budú neustále vraždiť, chápe rovnako argumenty prečo boli Drážďany bombardované (aj keď neboli vojenským cieľom), ale hrôzu, ktorú tam videl, ho ovplyvnila na celý život.
A jednotlivé spomienky sa odvtedy objavujú aj v najnečakanejších okamihoch (ako napr. Billymu na výročí manželstva). Román pomerne verne popisuje syndróm postraumatického stresu: výkriky zo spánku, unikaniu realite, strata zmyslu života, snaha vysporiadať sa s otrasnými a neľudskými zážitkami, náhle výbuchy plaču. Návrat do mierového života pôsobí skôr ako sen. Narážajú aj na nepochopenie bežných ľudí, ktorí tieto hrôzy nevideli a nedokážu ich ani pochopiť. Billy je síce schopný založiť si rodinu, ale jeho city sú otupené a vzťah k manželke je opísaný akoby mal k nej neustále odstup. Rovnako u detí. Porozumenie nachádza len u Rosewatera, vojaka v nemocnici pre veteránov. Taktiež sa nevie zaradiť do bežného života, neverí vlastnej vláde a to, čo veril doteraz, považuje za klamstvá. Už ani tie nefungujú, aby mohol pokračovať v žití.
Obaja nachádzajú jediný možný únik. Vo vytváraní umelej reality, fantázie s koreňmi v prečítaných sci-fi knihách. Billy je nimi až tak pohltený, že verí v ich skutočnosť. Spočiatku čitateľovi nie je jasné, či je únos skutočný a či sú Tralfamadorčania reálne bytosti, no postupom času sa ukazuje, že väčšina z toho, čo Billy „zažil“ sú naozaj len čriepky z kníh a spomienok z vojny. Vytvára si vlastnú filozofiu. V nej ľudia vlastne ani nemajú slobodnú vôľu a preto neexistuje ani nič dobré alebo zlé. Jednoducho sú to veci, ktoré sa musia stať a ľudia sú ich otrokmi. V živote sa holt hrozné veci stávajú. Aby bol znesiteľný je tu len jeden recept – koncentrovať sa na chvíle šťastia.
Kniha nie je pre bežného čitateľa ľahká. Nedrží človeka za ručičku a nevysvetľuje mu všetko na počkanie. Očakáva, že sa čitateľ zamyslí a sám hľadá zmysel vypovedaného svedectva. Povrchní vyhlásia, že ide o chaos deja, postáv, že dokonca ide o zľahčovanie vojny. Len tí najpoctivejší a premýšľajúci však odhalia za cynickým textom posolstvo človeka, ktorý ani po desaťročiach nedokáže nájsť slová vypovedajúce o hrôzach, ktoré zažil vo vojne a musí ich zaobaľovať do metafor a umelej fikcie. Ide o román, ktorý sa dá pochopiť lepšie pocitmi a srdcom než logikou a doslovnosťou.
Možná jsem po přečtení vynikající Snídaně šampionů čekal více a nebo knížka byla prostě moc chaotická. Taky mi ze začátku moc nepřišla jako protiválečná, spíš jako by vše zlehčovala, tak to chodí.. Až ke konci jsem pochopil, jak to autor myslel (snad). Malé plus za Kilgora Trouta, ty pointy jeho povídek prostě žeru. Jestli jste nečetli žádnou knihu od autora a chcete nějakou zkusit, doporučil bych spíš Kolíbku nebo Snídani šampionů (i když před tou by se dalo číst o kapku slabšího Modrovouse).
Uff. Som na strane 70... A veruze neviem toto dielo ocenit. Pravdepodobne knihu nedocitam. Nepaci sa mi sposob spracovania... Lieta hore dole ... Detstvo... Vojna... Po vojne... Unos mimozemstanmi?... Vojna... Spomienka na casy pred vojnou... Som stratena. Nie uz viem. Nedocitam
Z hlediska ctivosti hruza. Zrejme jsem od knihy cekala prilis. Je ale jen jakymsi denikem cloveka, ktery zazil valku a bombardovani - surova, zmatena, neusporadana, blazniva... Tak to chodi.
Ale jake skutecne svedectvi dobre.
Směs ironie, satiry a cynismu prodchnutá člověčenstvím a humanismem. Tak to chodí.
Jatka č. 5 je veľmi zvláštna kniha, buď budete patriť medzi ľudí, ktorej sa štýl tohto písania páči, kde sa Vonnegut drží svojej myšlienky, že nič inteligentné sa o vojne napísať nedá (teda na túto knihu to sedí riadne), alebo budete patriť k tej druhej menej šťastnej skupine ako ja. Najviac mi vadili asi postavy, kde všetky už majú nalinkované svoje osudy, a tak sa stávajú len akýmisi figúrkami, hlavná postava zas mi vďaka pendlovaniu v čase prišla ako najväčší blbec. Veľa jeho ciest v čase mi nedávalo zmysel, neprišli mi podstatné pre dej, aj keď ťažko uvážiť či nejaký mal, do toho sa pridajú veľa citovaných článkov z kníh o vojne a hlavne pre mňa najotravnejšia fráza knihy Tak to chodí! Prišlo mi, že to Vonnegut písal naschvál takto, aby sa len odlíšil od ostatných autorov, pretože toto mi ako protivojnový román vôbec nepripadá. Ale ako som vravel nesadol mi tento štýl...
Byl jsem rád, že jsem tule knihu vůbec dočetl. Od začátku se člověk dočítá, že kniha bude o vybombardování Drážďan, ale místo toho se děj točí kolem jednoho zcvoklého optika, který tvrdí že ho unesli mimozemšťani a že může cestovat časem. O Drážďanech se člověk dočte tak na deseti max. dvaceti stránkách. Tohle není protiválečný román, ale sci-fi. Jsem hodně zklamán.
Jak to někdy mají ti spisovatelé těžké. Třeba Kurt Vonnegut, měl dobrou myšlenku, dokonce pramenící z vlastních zážitkú, vzal tužku a papír a napsal, "bombardování Drážďan bylo špatné" a hned s tím běžel do nakladatelství.
Tam se ho ale zeptali „a není to trochu krátké?“. A tak si zklamaný Kurt koupil větší papír, více tužek a více absintu. Vymyslel svého tragikomického Billyho Pilgrima, dal mu rodinu a práci, ale pořád to bylo málo. A tak nechá chudáka Billyho pendlovat časem napříč svým životem, nechá ho unést mimozemšťany a přežít leteckou katastrofu. Originální? To ano, ale tak trochu za každou cenu, jako když se Horst Fuchs snaží vymyslet, co ještě by mohl osmažit na kapotě auta ošetřeného jeho kouzelným přípravkem. Ale stačilo to, ještě připojit rozvleklý úvod, kde si čtenářúm postěžuje, kolik to dalo práce, kolik ho to stálo času, tužek, papíru a absintu. A hle, přehoupl se konečně přes sto stran a kniha je na světě.
Jak napsat protiválečný román a nekopírovat kolegy spisovatele? Sám Vonnegut v úvodu píše, že má problém vymyslet děj, který by vyplnil knížku o bombardování Drážďan.
Nakonec z toho vzešlo pěkné zamyšlení o životě. I když je román plný smrti, nenutí k pláči. Tak to chodí. I když nešetří ironickým humorem, zachovává pietu.
Abych pravdu řekla, moc se mě do této knížky nechtělo. Vše co souvisí s válkou, válečné téma, jsem nikdy nemusela a myslela jsem si, že toto dílo bude jen stejně napsané jako ostatní knížky, které pojednávají o válce.
To ale neplatí u mistra Vonneguta. Jeho styl psaní už znám a mám ho ráda. Když jsem se prokousala první kapitolou, tak potom už stránky ubíhaly velmi rychle. :) Moc dobře se mě četla tato knížka.
Zvláštní jakým stylem i lze psát o zlu a krutosti tohoto světa....to umí jen pan Vonnegut, který mě opět nezklamal :)
Naprosto jsem nevěděl, co bych měl od téhle knihy čekat, ale nakonec jsem zjistil, že kombinace vzpomínek, sci-fi, grotesky a deníku prostě může fungovat a má silnou výpověď. Vonnegut je specifický, je přímý a svět, který pak popisuje, je krutý. Krutost je jeho součástí a Vonnegut to chápe, jen není snadné to vždy přijmout. Ale slovy klasika: Tak to chodí.
Mě to zklamalo. Čekal jsem více krve, smrti, zoufalství a beznaděje. Nemyslím, že by se o válce takhle (jak píše Vonnengut) psát nemělo, ale čekal jsem něco jiného. A taky asi nejsem uplně Vonnengutův fanoušek.
Knihu jsem četla v češtině i v angličtině. I když český překlad není špatný, přijde mi, že v angličtině je jazyk poetičtější. Čte se to jako soubor tragikomických básní. Přesto, že jsou dějové linie roztříštěné na malé kousky a přeházené, celé uspořádání drží pohromadě a jaksi dává smysl. Občas jsem se navíc nestačila divit Vonnegutově představivosti. Tato kniha je považována za americkou klasiku a naprostým právem. Vonnegutův styl psaní sám je něco naprosto úžasného.
Těžko říct,jestli jsou Jatka,nejznámějším nebo nejproslulejším dílkem K.V. Samotného mě překvapilo,asi je tomu skutečně tak. Přeskakování v ději je precizní,vyjadřuje nesmyslnost lidského šílenství,provázanost s jinými knihami,které napsal dříve,skryté,ale jsou tam.Existencionálně schizoidní protiválečná scifi a vubec všechno možný,to je Schlachthof Funf.Všichni jsme nesmrtelné,jen věčné vzpomínky.Prostě mi to sedlo.Berte neberte,ale určo si to zkuste přečíst :)
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno cestování časem americká literatura bombardování rozhlasové zpracování Drážďany
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Tohle je jedna z nejzvláštnějších knih, které jsem kdy četl. Děj je vyprávěn schizofrenním způsobem tak jako se to děje na planetě Tralfamadoru, odkud přilétají létající talíře. Jatka č. 5 je postmoderní román v pravém smyslu toho slova. Jsou tady citace jiných děl, černých humor, nelineární dějová linie, skoky v čase, míšení žánrů a hlavně, a to je nejdůležitější, kniha má spoustu interpretací.
Můžete si myslet, že všechno, co Billy zažívá je pravda. Že ho opravdu unesli mimozemšťané, že pendluje v čase, že byl spářen s Montanou Wildhackovou. A bude to správné a nepochybně dobré, si to myslet. Protože je to možné. V rámci vonnegutovských možností.
Můžete si myslet, že si Billy celé Tralfamadořany vymyslel pod vlivem četby románů Kilgora Trouta. Jak pak ale vysvětlit to cestování časem? Snad bychom to celé mohli připsat na vrub Vonnegutově experimentu.
A můžete si myslet, a tohle si myslím já, že těmito skoky v čase Billy utíká před hrozivou reálností války a událostí, co jsou kolem něj. Po celou dobu psaní knihy jsem si psal takovou mapku s tím, jak sebou Billy v čase hází sem a tam. A zjistil jsem, že tam je jediný trvalejší průsečík všech časových údajů, kam se Billy po celou dobu trvání knihy vrací. Do roky 1944, respektive 1945 do doby zuřící druhé světové války. Ano, jsou tam i další věci, co se prodlužují a nejsou jednorázovou cestou, Pilgrimovy zážitky na Tralfamadoru, pobyt v zotavovně s Rosewaterem nebo léčení v nemocnici roku 1968.
Přijde mi, že Billy se těmito "cestami časem" snaží nějak uniknout drtivé skutečnosti, která se s ním vždy nějak setká, která se mu připomene a on se musí vrátit a letargicky reagovat. A pod vlivem druhé světové války se Billy upne na jedinou myšlenku, že všechno v našem životě je strukturované, je předem dané a naplánované. Nemůžeme se tomu nijak vyhnout, protože nás všichni nechají, abychom to udělali. Jak jinak se vyrovnat s nervy drásajícími věcmi z války. Všechno se děje, neboť musí. Je to nutné. Tak to chodí.
Třeba se Billy ve svých viděních trefil, třeba byly správné, takže doopravdy viděl, co se mu stane. Dostane se mu tedy ještě větší dávky letargie. Koho by nepoznamenaly masakry tohohle období. Billy dá svému myšlení formu, tvar, postavy malých Tralfamadořanů. Ti se zdají žijícím ztělesněním jeho postojů. Upneme se na šťastné okamžiky. A z toho jsem se snažil pochopit, že Billy se snaží během války upínat na třeba možné skutečné události ve svém životě. Je to trochu depresivní, nejvíce se to projevilo během Billyho popisu válek Tralfamadořanům. Neberou války na vědomí, protože nejsou důležité, jsou šťastnější okamžiky. Ale ty zlé jsou tady taky. A snad proto napsal Kurt tuhle knihu Protože je solný sloup.
Nebo ještě jinak. Další z možných interpretací, která se ve mně po dočtení ozývá čím dál tím víc, je, že Kurt se snažil napsat román podobný těm z Tralfamadoru, kteří na svých knihách oceňují obraz života, jenž je krásný, překvapivý a hluboký. A Vonnegut si nedává o nic menší úkol než předestřít nám obraz tohoto života v celé jeho šíři a na každém menším kousku popsat vyrovnání se člověka s válkou a problémy z toho plynoucí.
Víc toho ze sebe už asi nedostanu. Mohli jste to pochopit jinak a já váš názor respektuji. Mě tohle přijde pravděpodobné.
Jestli je tahle kniha a tenhle komentář na vás příliš náročný, tak to chodí, odpovím vám jinak: "Ptí-pííí-ptíí"