Inverze
Vladimír Pospíchal
Román vychází z dětských zážitků autora, který žil v jedné se zanikajících severočeských obcí v období pohnutých šedesátých let. Ve dvou dějových rovinách se střídají vzpomínkové pasáže se scénami líčícími vypravěčovo bloudění opuštěným rodným domem, který má být zanedlouho zbourán, a v těchto vzájemně se doplňujících pásmech se v celé pestré škále střídají vypravěčské přístupy od ironicky zlehčujícího přes lyricky teskný až k hororově děsivému. Próza má všechny předpoklady k tomu, aby vtáhla čtenáře do příběhu s takovou přesvědčivostí, že nepřestane číst, dokud nebude na samém konci.... celý text
Přidat komentář
K Inverzi jsem se na počátku stavěla poměrně skepticky, ale uznávám, že překvapila. V paralelní kompozici se ocitáme současně v autorově dětství a přítomnosti, takže jsme na jednom místě vždy současně ve dvou časech. Ačkoli nejde o žádné převratné dílo přinášející něco zásadně nového a neotřelého, myšlenka toho, jak se v dospělosti autor postaví svému dětskému strachu, je vcelku zajímavá. Ukazuje, že ačkoli dospíváme, kus v nás vžycky zůstane věčným dítětem. Dílko je napsané čtivě, takže stránky utíkají poměrně rychle. Co mi ovšem poměrně vadilo, byly občasné gramatické chyby v s/z ve druhém a sedmém pádě, stejně jako špatně použité slovo dvěma ve tvaru dvěmi. Nejspíš už jde v mém případě o nějakou deformaci, ale vždycky mě takové věci nemile praští do očí.
Inverze
mě se líbila :))