Hory a nekonečno
Viktorka Hlaváčková
Viktorka se během své sedmiměsíční cesty vydala pěšky přes Kavkaz od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Azérbájdžánu. Kniha je plná veselých i napínavých příběhů a rozhovorů s místními obyvateli, doplněných pozorováním toho, jak se při osamělém čase v horách proměňuje poutníkovo vnímání věcí a životních hodnot. Dozvíte se, jak se autorka vyrovnávala s pozorností, kterou osamocená žena na cestách vzbuzuje, se strachem, hladem, nepřízní počasí a byrokracií. „Je to kniha o člověku, který tyto fascinující země pod Kavkazem prošel, bavil se tu s lidmi, vzdoroval dešti, horám i vlastní slabosti. Potýkal se s nejistotou a nepohodlím, a šel dál. Taková cesta má prostě svůj smysl.“ píše spisovatel Aleš Palán. V doslovu ho doplňuje filosofka Anna Hogenová: „Mezi ty, kteří jsou živou vodou naší každodennosti, patří i Viktorka Hlaváčková se svým vyprávěním, jehož rezonováním je jediné: člověk je jen rozhovorem a jde jen o to, aby tento rozhovor byl opravdový a nikoli jen trapným zážitkem, který se dá koupit.”... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
cestopisné příběhy putování cestopisy Gruzie Ázerbájdžán pěší turistika vysokohorská turistika
„Je lepší někam jít než někde být“ (160)
Nejlepší cestopis za poslední roky. Samozřejmě se to těžko srovnává. Když zůstanu u této generace (ne věkově, ale obdobím), líbily se mi třeba knihy J. Čecha a T. Šímy, což je ale úplně jiný cestopis (pak jsou tu samozřejmě lidi jako P. Svoboda, které beru spíš jako fotografy). Většinou mě nebaví knihy, ve kterých je opravdu jen popis cesty a s tím spojené historky (nemluvě o deníkových cestopisech, kde autoři popisují kdejaký detail cesty den po dni, což ve finále nutně musí být nudné, ať jsou zážitky jakkoliv nevšední … samozřejmě jsou výjimky, viz výše).
Zde je cesta spíš páteří knihy, vlastně ne úplně v první řadě nejdůležitější částí (jakkoliv to může znít – a zní – jako nesmysl). Nejdůležitější jsou věci, které se na ní nabalují, tedy všelijaké myšlenky a životní filozofie autorky a hlavně, jako třeba u R. Krautschneidera, byť samozřejmě ne tak extrémně, setkání s lidmi. Obrovským přínosem je něco, co by se mohlo zdát jako samozřejmost, ale ne vždy to tak je, a sice že V. H. umí psát. Kdo by to čekal.
Líbí se mi, jak autorka dokáže vnímat přírodu – nejen, ale asi hlavně pokud jde o setkání s divokou zvěří (191-195). O V. H. vím dávno, nijak detailně jsem ji ale nesledoval. Možná právě proto mě kniha tak mile překvapila. Těším se na další.
„Jsem planeta a planeta je mnou“ (167)
(V žádném případě nesrovnávám s žádným z výše uvedených autorů. Byl by to nesmysl.)
(Nakonec jen chci dodat, že až někdo napíše pořádný komentář, ten svůj roztěkaný patrně smažu.)