Honzlová
Zdena Salivarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533863/bmid_honzlova-65e9eb1238305.jpg
5
520
520
Zpívá svůj sedmikráskový protestsong. Diktatuře proletariátu pod okny. Červenec roku 195* zalil i pražský oblouk Vltavy poblíž Stalinovy sochy vedrem, ale jednadvacetiletá Jana Honzlová si léto neužívá. Zbytek Státního souboru písní a tanců Sedmikrása, kde doteď zpívala světu o lepších zítřcích, se i s papaláši a tajnými odjel družit do Finska, zatímco ona tvrdne v kanclu a očekává průtrž mračen. Tuší, že s ní takzvané lidově demokratické zřízení zúčtuje za prostořekost, s níž se stavěla k budování socialismu. Upřímnost se za onoho času nenosí, a kdo nedrží basu se soudruhy, jde proti nim a hůl se na něj vždycky najde – pokud včas nepodepíše. Zvlášť pokud jde o holku z rodiny vyvlastněného živnostníčka, jejíž kádrový profil nevylepšují ani živel uprchlý do zámoří, ani mukl z lágru, natož umlácená matka rodu, jehož zbytky kolikrát nemají co jíst. Dívka ze zchátralého pavlačového domu v Karlíně by mohla papalášům z ÚV vyprávět, co je to správně podvyživený proletář. Na vlastní kůži cítí, že ji osud nahnal v mizernou dobu na šílené místo, avšak múza Josefa Škvoreckého bravurně vylíčí její vůli zůstat sama sebou: bezmocnosti, udavačství i tragédii navzdory. Výjimečná výpověď o chorobné budovatelské křeči 50. let. Exulant Ferdinand Peroutka dílo označil za nejlepší český román napsaný po druhé světové válce. „Umět skrze řemeslo spisovatelství mluvit v tolika různých a protichůdných rovinách uvnitř každé postavy a mít tuto vrstevnatost v celé stavbě knihy – to znamená umět říct, co je to skutečnost života.“ – Alfréd Radok, 1973. „Honzlová je houževnaté, vzdorné a nepoddajné děvče – a především úplně normální, přirozené až k nevíře. Za nic na světě nechce mít něco společného s něčím nepřirozeným, násilnickým. () Jenže kostky už byly vrženy a zbývá jen čirá, konkrétní, přímo fenomenologická lidská bolest.“ – Svobodné slovo, 1990. „Obraz duchovní bídy, zřetelný v jednání většiny členů souboru, brutálního domovníka, ministerských úředníků aj., přerůstá ve svědectví o fungování totalitního systému, založeného na negativních lidských vlastnostech, kdy se jakékoli vybočení z řady chápalo téměř jako zrada na dělnické třídě.“ – Slovník české literatury . „Honzlová, s tebou se absolutně nedá nic dělat, seš dívčí pásek a pásek zůstaneš.“ Čímž mi poměrně polichotil. Odpověděla jsem mu, že se ještě vynasnažím, jelikož je mi známo, že žádný mladý člověk není pro nás ztracen, a že přestanu nosit ten kosmopolitní účes a kapsy na sukni nebudu už nikdy mít větší než pětkrát pět. Nakonec jsem poznamenala, že pásci ale vždycky byli v každé společnosti progresivní element. „Co je na tobě progresivního,“ zařval, až se mu dláždění od chudého tatínka zaviklalo. „Nemám ráda stojatou vodu, pomluvy, lhaní a krupičnou kaši,“ řekla jsem klidně. „Pročež si myslím, že bych mohla bejt nápomocná při velký proměně světa.“... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2023
,
OneHotBook
Interpreti: Denisa Barešová , Pavel Soukup
více info...
Přidat komentář
Dojemný příběh, ale také svižný text, super novela, doporučuji všem, kdo se zajímají o totalitu a represe. Je to takové hodně lidské.
Obyčejně, lidsky a přesvědčivě napsáno a přesto se v příběhu ukrývá opravdu mnoho. Všechno je odvyprávěno s takovou lehkostí, až mě to vlastně i udivilo. Stačil k tomu i poměrně malý prostor. Vždyť se všechno odehrává během několika neděl. Záměrně říkám "všechno", protože toho na jednu osobu bylo vážně dost. Doba minulého režimu popsaná bez servítek, žádné indiánské tanečky okolo. Jana byla sympatická postava. Pořád mám před očima Huga. Jestli někdo ještě někdy v mé blízkosti použije výraz "zlatí komunisti" nebo něco podobné, tak bude zle.
“Když má člověk srdce nadranc, vždycky to DOKÁŽE nějak říct. Třeba tím, že složí písničku, anonymně, smutnou lidovou písničku, která vysloví to, co jednou třeba taky pocítí jeho děti, vnukové, pravnukové. Potrestá zlo aspoň v pohádce, když je malý a slabý, aby ho mohl potrestat ve skutečnosti.” str. 228
Zdena Salivarová to dokázala.
Pro splacení mého mnoha mnohaletého čtenářského dluhu jsem si knihu koupila v bazaru. Teď půjdu a donesu ji do knihobudky. Nemůžu ji mít doma. Janu a Huga už ale vždycky budu mít v hlavě.
Zpočátku jsem měla tendence knihu odložit. Neseděl mi styl vyprávění a děj, ktery se nikam nevyvíjel. Druhá půlka už byla lepší, ale vadily mi odbočky, které nikam nevedly. Daleko radši bych se dozvěděla více o paní Pelikánové, než o členech sboru.
Samozřejmě, kniha je výpovědí tehdejšího režimu, tam ta úzkost a bezmocnost byla vykreslena velice dobře.
Jedna žena proti socialismu, udavačům, SNB, ministerstvu vnitra i nesmyslné byrokracii tehdejší doby. To je Jana Honzlová. Salivarové se podařilo vystihnout ducha doby, který je sledován z pohledu ženy, která není systému úplně pohodlná. Vzhledem k tomu, že jsem dobu nezažil, nedocením to zřejmě jako většina čtenářů tady. Navíc to také není úplně můj šálek kávy. Kniha je ale jinak čtivá a myslím, že by si jí měl přečíst každý, kdo se chce o době socialismu u nás něco dozvědět.
(SPOILER)
Knihu velmi doporučuji. Po dlouhé době jsem se zase pořádně začetl do knihy a prožíval jsem každé okamžiky.
R.I.P paní Pelikánová. She was an icon and she slayed.
Ak by ste si tento rok mohli prečítať iba jednu knihu, dajte si Honzlovú.
Zabudnutý literárny poklad, výnimočná kniha o hnusných 50tych rokov v Československu, ktorý autorka (vlastným menom Zdena Škvorecká) začala písať v Prahe a dokončila po emigrácii v Toronte (kniha vyšla v roku 1972). Kniha nielen pre tých, ktorí trpia chorobou zvanou historický optimizmus a smútia za dobou minulou.
Hlavná hrdinka Jana je stelesnením nehynúcej nádeje i v situáciách, keď už prišla takmer o všetko, zakúsi beznádej, nespravodlivosť a nezmyselnosť komunistického teroru. Jedna z najsilnejších ženských hrdiniek, ktorej prajem, aby bola objavená ďalšími čitateľmi a čitateľkami.
Velmi se mi líbilo, jakým stylem bylo dílo napsané a že byl příběh vyprávěn právě z pohledu sympatické a bojovné Jany. Postavy okamžitě přirostly k srdci, knize nechyběl humor ani neštěstí. Někdy se mi zdálo, že autorka na city hrála možná až moc (nebo jsem možná jen naštvaná, že jsem pro samé slzy nic neviděla), ale to nic nemění na tom, že kniha je neuvěřitelně čtivá a poutavá. Rozhodně doporučuji.
Kniha si jistě zaslouží zdejší hodnocení.. Já však očekával poněkud něco jiného.. Možná jsem ten příběh nepochopil úplně správně, ale místy mi to prostě přišlo úsměvné, párkrát jsem se zasmál. Není to úplně depkoidní čtení, byť konec optimismem nehýří... Ale styl vyprávění mi seděl, a knihu můžu s radostí doporučit.
Napřed se mi to nečetlo dobře - ve smyslu toho, že to bylo také roztahané. Postavy se nijak nevyvíjí... Už jsem měla chuť knihu odložit, ale pak jsem si připomněla, že jak by se postavy v příběhu zasazeného do komunismu mohly vůbec vyvíjet, když komunismus se vůbec nezaměřoval na člověka coby individualitu? To mě nakoplo k dalšímu čtení a musím říct, že kniha je brilantní výpovědí života v komunismu... Až strašidelně přesná.
Knihu jsem poslouchala.
Jako starší generace jsem velmi ocenila reálně popsanou dobu "budování socialismu", kterou autorka sama prožívala.
Svéráz Jana mi svým vypravěčským umem trochu pocuchala cévku... nepopírám dusivý puch a beznaděj dané doby... jen ten můj pomyslný rudý alarm občas stírala příliš detailní drbárna o značně početné skupince zcela nepodstatných a bohužel nezapamatovatelných individuí... škoda... dopachtila jsem se totiž do finální katarze už moc vyčerpaná a otupělá... ale možná právě přesně tohle bylo to správné nacítění atmosféry zmaru z tehdejších krutých mocipánů.
Jana... Neskutečně sympatická dívka, se kterou se osud vůbec nepáře. Takovou nálož si málokdo umí dnes představit. Hodně kruté...
Dojemný příběh a děsivý zároveň. Budovatelé říše ve své nejryzejší podobě tak, jak je nechcete zažít.
Neuvěřitelně dobrá kniha, prostě výborná. Je to psáno lehkou rukou, děj krásně plyne a i když se vlastně nic neděje a jen se vypráví "malé" historky z minulosti i přítomnosti, tak člověku čím dál víc čte, tak víc běhá mráz po zádech. Ale ZS to pořád podává optimisticky a člověk se směje jak má hrdinka krásně hubatou pusu a všechno komentuje a má ke všemu připomínky. Nakonec ale přijde zvrat a opaření, ze kterého jde smutek. Těžká to byla doba a tahle kniha ji velmi dobře přibližuje. Smekám před všemi, kteří to přečkali se ctí a nezadali si a odolali svádění pekelníků. O to těžší, když ten pekelník má lidskou tvář.
Tuto knihu jsem vůbec neznala, narazila jsem na ni náhodou tady a nemam slov... Velice dobře zachycená atmosféra 50. let v Československu. Hnusná doba. Smutný konec. Měl by si jí přečíst každý komu se stýská po komunismu
Naozaj sme takto žili? Hej, žili. Taký šedivý, ubolený, klamaný, utajovaný, plný pretvárky, smutný a beznádejný život. Hoci ja som sa narodila až v ére "Husákových detí" a budovanie socializmu z 50. rokov sa vtedy už pretavilo do tzv. normalizácie, z Honzlovej na mňa úplne dýchla tá bezmocnosť a zúfalstvo, aké na mňa padalo, keď som z toho v puberte začínala mať rozum. Veľmi dobre napísaný príbeh - vystihol dobu, vystihol postavy, naviac ešte takou čtivou formou, ako sa bohužiaľ deje málokedy, pokiaľ ide o zachytenie nepeknej histórie. Z celého srdca odporúčam.
Štítky knihy
komunismus autobiografické prvky socialismus udavačství
Autorovy další knížky
| 2001 |  Honzlová |
| 1991 |  Nebe, peklo, ráj |
| 1991 | Samožerbuch - Autofestšrift |
| 1999 | Krátké setkání, s vraždou |
| 1994 | Hnůj země |
Skvělý a tak lidský příběh, zasazený do 50. let, o mladé talentované zpěvačce Janě Honzlové, která však odmítá hrát s ostatními hru na socialismus, tedy se politicky vymyká tehdejší normě - a to, jak víme, se jaksi nenosilo.
Jana je členkou pěveckého a tanečního souboru Sedmikrása. Všichni jeli na zahraniční zájezd - až na Janu. Ta musí hlídat kancelář, přepisovat notové party a hlavně chodit řádně do práce a z práce, protože nikdy neví, kdo ji bude shánět na telefonu - a že ten vždy jako náhodou zvoní těsně před koncem pracovní doby.
Zdánlivě prostý příběh o jedné životní etapě mladé dívky s vlastním rozumem a přořízlou pusou je však plný emocí i tísnivého odkazu na dobu minulou, plnou udavačů a bezcharakterních budovatelů.
Perfektní, břitká novela, která mě dostala. S hlavní hrdinkou jsem soucítila, moc jsem jí přála, aby se jí podařilo vymanit se ze sítí pletich a bezmoci. A samozřejmě jsem si i pěkně poplakala, protože život dovede být někdy pěkně nespravedlivý.
Moc doporučuji! A prý je povedené i divadelní představení od @abckomedierokoko.