François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance
Michail Michajlovič Bachtin
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39061/bmid_fran-ois-rabelais-a-lidova-kultura--Lez-39061.jpg
5
20
20
Práce významného sovětského literárního vědce je spíše než monografií o francouzském renesančním spisovateli pojednáním o podstatě, projevech a vývoji lidové smíchové kultury ve středověku a za renesance, přičemž autor zkoumá především tři projevy této kultury - karnevalové slavnosti, parodickou slovesnost a femiliární hovorovou řeč. Takto koncipovaný výklad lidové smíchové kultury vytváří přitom základnu pro interpretaci neobyčejného množstvírozmanitých děl a projevů z různých národních kultur, takových, které nebyly dosud uspokojivé pochopeny a vyloženy.... celý text
Literatura naučná O literatuře
Vydáno: 1975 , OdeonOriginální název:
Tvorčestvo Fransua Rable i narodnaja kul'tura Srednevekov'ja i Renessansa , 1965
více info...
Přidat komentář
Naozaj som prekvapený, som v polke, autor rád prízvukuje povedané, ale moje odhodlanie prečítať si /mám toto vydanie/: https://www.databazeknih.cz/dalsi-vydani/gargantua-a-pantagruel-svazek-1-kniha-prvni-az-treti-123680 to značne zväčšilo. Fajnšmekrom doporučím aj https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/fulcanelli-10550, kde sa venuje argotu, žriebäcej kabale a reči vtákov.
(Uwaga spoilery!) Jednou za čas si chci přečíst opravdu úděsnou knihu, kterou všichni v okolí nesnáší a nikdo ji nechce číst. Jsem totiž příležitostný literární sadista. Všechny recenze na Bachtina slibovaly hotové inferno a recenzenti ho četli, protože jim byl zadán vyššími akademickými tituly. Jinak by na něj nešáhli ani v rukavici. Takže jsem si prostě musela přečíst Bachtina. Zcela dobrovolně. Vnitřní sadista zůstal nenakrmen, bo Bachtin byl boží a jsem z něj upřímně nadšená. I v CCCP žili autoři, kterým režim a jeho ideologie nevoněla a vytvářeli hodnotné věci.
Kniha odráží pestrou škálu povolání autora, který byl stejně dobře historikem jako literárním teoretikem a kritikem. Výsledné dílo tak není čistě historické, ale je znalecky říznuté lingvistikou, což je v moři leckdy ubíjejících historiografických knih osvěžující jako studená limonáda v parným létě. Bachtin podrobně analyzuje Rabelaisův román Gargantua a Pantagruel a vysvětluje, proč lidi v deseti případech z deseti budou raději číst Krále Leara než Rabelaise. Rabelais lidi nebaví a štve, protože ho nechápou. V jeho románu je schován skrytý fenomén – lidová smíchová kultura, kterou vědci ignorovali několik staletí a proto nikdy nemohli přijít Rabelaisovi na chuť.
Přehlédli ohromující sílu lidského smíchu, chuť se bavit a dělat si legraci ze všeho, co bylo svaté upjatému středověkému myšlení. Každý církevní svátek, kterými byl tehdejší kalendář slušně nacvakaný, přinášel i jarmarky a karneval, dobu, kdy bylo všechno dovoleno. Kdy padla veškerá církevní a společenská hierarchie, kdy pánem všeho byl všech bláznů král a v kostelích se vykuřovalo dobytčím trusem. (Cítíte v tom taky kousek karamazovštiny?) Tento svět zachytil Rabelais ve svém slavném románu a Bachtin jej znovu vytahuje na světlo. Využívá literární dílo jako historický pramen a obrací pozornost k do té doby opovrhovaným vrstvám společnosti, tedy k jejímu naprostému dnu.
Strhující kniha, která rozhodně stojí za přečtení, i když je časově a myšlenkově náročné. I já jsem do přečtení Bachtina okázale nesnášela Rabelaise, ale už chápu proč a věřím, že už ho dokážu přečíst a snad i něco pochopit. 5/5
Jo, a kdyby náhodou někdo objevil podobné obraty, jako v recenzi, kterou v listopadu odevzdávám a budu doufat v připuštění ke zkoušce, inspirovala jsem se sama sebou. Jenom tady mám hezčí fotku než tu, co je v informačním systému, kde vypadám jako těžce zkouřená trávou. J’y suis! J’y suis!
Autorovy další knížky
| 2007 |  François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance |
| 1980 | Román jako dialog |
| 1971 | Dostojevskij umělec |
| 1973 |  Problémy poetiky románu |
| 1980 |  Formální metoda v literární vědě |
Pozoruhodná kniha, díky níž se požitek z četby Rabelaise zmnohonásobil. Bachtinovy teze jsou podnětné a přinášejí klíč k pochopení těch pasáží románu, o něž se čtenář 21. století může roztříštit. Jde o vytírací scénu, o topení lidi v moči, různé násilné scény, o obscénní výrazy apod. Podnětná je analýza toho, jak se vztahuje vážnost k smíchu. Bachtin upozorňuje na mnohá díla světové literatury, jež čtenáři snadno mohla uniknout (Hostina Cyprianova). Pro mě je zde naprosto objevné pojednání o pekle a vysvětlení toho, kde se vzala dnes už tradiční představa o něm a především o tom, jak to v pekle vypadá.
Kniha je dlouhá a není snadné ji číst. Přesto se u ní člověk místy opravdu dobře baví (viz pojednání o kujónovi). Doporučuji!