Eva
Charles Péguy
Rozsáhlý výbor z Péguyho stěžejní básně Eva. Péguy se v této skladbě pokusil z komplexního hlediska zachytit a popsat celistvost lidského údělu. Vyzdvihuje zde postavu Ježíše, kterého chápe především jako člověka se všemi přednostmi i nedokonalostmi a v neposlední řadě zde rozvíjí i svou vizi posledního soudu. Jedná se zde vlastně o básnickou sumu Péguyova křesťanského vyznání, která je zkomponována litanickým způsobem, avšak v některých pasážích se stává až příliš rozvleklým a rozbujelým veršovaným pásmem, v němž jednotlivé sloky trpí přílišnou mnohomluvností. Patrně i z tohoto důvodu se básník a překladatel Bohuslav Reynek rozhodl zprostředkovat českému čtenáři pouze výbor z této Péguyovy stěžejní básnické skladby, neboť rozumně usoudil, že přetlumočení celého díla v jeho úplnosti by patrně bylo nad síly čtenářů. ... celý text
Literatura světová Poezie Duchovní literatura
Vydáno: 2003 , Pavel MaurOriginální název:
Ève , 1913
více info...
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 2003 |  Eva |
| 1971 | Ta jediná je paní - Chudoba |
| 1993 |  Eseje |
| 1997 | Tajemství svatých Neviňátek |
| 1910 | Mysterium lásky a útrpnosti Johanny d’Arc |
Kniha Eva je v
| Přečtených | 2x |
| Chystám se číst | 3x |
| Chci si koupit | 1x |
| dalších seznamech | 1x |
„Víš nyní, od čeho se člověk odvrací.
K Pánu a otci ani nepohlédne.
A proto víš, kam oči obrací.
V blikátko vetché, třaslavé a bědné.
Víš nyní, od čeho se člověk odvrací.
Ne a ne vzhlédnout k naší milé Paní.
A proto víš, kam oči obrací.
K plaménku záludného mihotání.
Víš nyní, od čeho se člověk odvrací.
Rád vyhýbá se prahu hřbitova.
A proto víš, kam oči obrací.
Toť bledý popel a louč bláhová.“
Eva z titulu téhle básně není jen tak nějaká Eva. Je to TA Eva, první toho jména, pramáti, Adamova žena stvořená z jeho boku. Péguy si ji vybral za adresáta možná proto, že je to osoba, která s námi lidmi sdílí realitu dědičného hříchu, ale má i v paměti oslnivou vznešenost Ráje („Ti druzí nahmatali zdiva žaláře / Ty víš, co je to, vjíti do vězení / chlad cítit v týle a pěst na rameni / Na obzoru skon neskonalé záře“). To básníkovi umožňuje tematicky se rozkročit od oslavy Boží dokonalosti až k lidskému plahočení a kodrcání v tomhle našem slzavém údolí. A v obou polohách – a taky všude mezi nimi – mu to jde moc dobře, jeho verše v Reynkově interpretaci sice nejsou poeticky efektní, ale v jejich nepodbízivosti a prostotě (nevím, jak to lépe napsat) je jejich nenápadná síla, se kterou obrací naši pozornost k tomu podstatnému v nás.
„Kocábka jeho k plavbě zralá,
zda také vyplujeme na té křehké bárce.
Zda doprovodíme života svého dárce,
na lodi spanilé všech moří admirála.“
Jiří Reynek v ediční poznámce píše, že český překlad Evy je pouze výběrem z díla, a že je to mimo jiné proto, že by četba byla nad síly většiny čtenářů. A také zmiňuje, že se u jeho otce, Bohuslava Reynka, při překládání zřejmě střídala euforie z Péquyho a únava z něj. U obou poznámek jsem s úsměvem souhlasně přikyvoval. Eva je báseň opravdu dlouhá a v určitém smyslu úmorná – vždyť je to dvě stě stránek bez členění na kapitoly, bez změny rytmu, zdánlivě nekonečná řada čtyřverší, často sobě podobných. Únava se místy dostavovala i u mě. A poctivě řečeno: myšlenkové shrnutí celé velebásně by se asi dalo stlačit na jednu áčtyřku.
Přesto měla pro mě Eva své kouzlo, dané právě pomalým tempem a opakováním textových sekvencí. Bylo to trochu jako když si buddhisté opakují mantru nebo křesťané růženec, jako když kráčí pěší poutník monotónně jednotvárnou krajinou a říká si stále stejnou střelnou modlitbu tak dlouho, že už si to své modlení vlastně ani neuvědomuje.
Namáhavé čtení, ano, ale ta námaha mi stála za to.
„A také záměr znáš, jenž člověku je drahý,
tak nějak vyklouznout Všemohoucímu z rukou.
Tak nějak uplatnit své štěstí a své snahy.
A tedy zaplýtvat si krví mou a mukou.
A také víš, že člověk má plán nevídaný,
tak nějak vytrhnout se z ruky Stvořitele.
Nad bídou hloubati a rozbiti své stany
ve vlastní umíněnosti a v těle.“