Dvojí způsob víry
Martin Buber
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/484434/bmid_dvoji-zpusob-viry-CyN-484434.jpg
4
2
2
Martin Buber (1878–1964) začal psát tento sedmnáctidílný esej v Jeruzalémě, v těžkém období občanské války v r. 1948. Předcházela mu léta bádání, přednášek i reflexí na téma pojetí víry, spásy a Mesiáše v judaismu a křesťanství. Klade si za cíl prozkoumat odlišnosti mezi způsoby, jakými se věřící v těchto konfesích vztahují k Bohu, a jejich důsledky pro intelektuální uchopení obsahů víry i pro každodenní život lidí. Výzvu pro autora představuje zejména Pavlova reinterpretace víry ve vztahu k tradičnímu pojetí zvláště ze strany farizeů, s nímž polemizuje (ale mnohde i souhlasí) Ježíš evangelií. Prvním způsobem je přesvědčení, které pracuje s objektivizací („víra, že“). Druhým je „důvěra vůči“, nesená osobním vztahem věřícího ke svému živému Protějšku. Způsoby, z nichž jeden je bližší řecké pistis, druhý pak hebrejské emuna, se vyskytují v obou konfesích a v jednotlivých fázích jejich historického vývoje převažuje tu jeden, tu druhý. Proroci a Ježíš evangelií, ale i bezejmenní jednotlivci stojí vždy v kritickém bodě uprostřed a volají po přehodnocení a autenticitě. Buber však zároveň upozorňuje, že tyto dva typy není třeba stavět proti sobě a vytvářet z nich antitezi, protože svým způsobem se oba potřebují a doplňují.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 2005 |  Já a Ty |
| 1990 | Chasidská vyprávění |
| 1996 |  Gog a Magog |
| 1994 | Obrazy dobra a zla |
| 1999 | Problém člověka |
V sedmnácti kapitolách Martin Buber analyzuje fenomén monotheistické víry a rozlišuje ji na dva druhy. Tou první je židovská emuna, kterou lze nazvat „důvěrou“ plynoucí z dějin národa (Izraele). Tento druh víry lze charakterizovat jako setrvávání člověka ve vztahu „vůči vedení, jež je neviditelné, a přesto se nechává vidět, skryté, ale projevující se“ (s. 170). Jedná se o víru jednotlivce, která je zakořeněná ve víře národa, přičemž svou sílu čerpá ze vzpomínek předešlých generací. Oproti ní autor staví křesťanskou pistis, kterou lze označit za zrozenou z duší jednotlivců (nikoliv národa) vztahujících se k požadavku víry v Ježíšův spasitelský status. „Boží lid“ tak vzniká přijetím „víry v“ a nikoliv „žitím v důvěře k“.
V rámci promýšlení tématu víry se Buber věnuje i učení Pavla z Tarsu a jeho vztahu k původnímu učení Ježíše Krista. Na několika místech pak dochází ke značné desinterpretaci (srov. např. s. 50, 84, 95) založené zejména na neznalosti a neporozumění lingvistických a ideových koncepcí původního Tanachického textu plynoucích převážně z septuagintského překladu a na nich stavějících výroků Krista. Pavlova interpretace se tak podle Bubera značně liší od původního Ježíšova učení a poselství.
V kontextu současné krize víry pak autor poukazuje na možnou transformaci současného převládajícího způsobu víry a doufá, že „povede ze strnulého paulinismu cesta k jinému, emuně bližšímu uzpůsobení pistis“ (s. 173).
„Člověk může věřit, že Bůh jest, ale žít za Jeho zády; kdo Mu důvěřuje, žije před Jeho tváří.“