Dům
Dagmar Urbánková
„Lezu do staré koupelny v rozpadlém chlévě. Jsou tu bakelitové vypínače; točím jimi vždy o sto osumdesát stupňů na jeden zátah. Když se to nepovede, musím znovu. Popraskané modré zdi, vlhko, netýkavky, divoké víno. Hlína rozhrabaná od kur; nic tu neroste. Všechno je temné a vlhké – bojím se jak blázen. Pod zbytkem střechy visí po pradědovi dřevěná socha anděla. Tu mám tady za oknem. Dívám se na ni, když teď píšu. Mezi jeho křídly si dělají hnízda ptáci.“ Minimalistickým pásmem vzpomínkových záznamů, bodově nasvěcujících vzdálená místa paměti, Dagmar Urbánková evokuje původní bezprostřednost dětského vnímání světa jako nejbližšího domova, kde se na každém kroku nabízejí dosud nepoznané dojmy a vzrušující tajemství.... celý text
Přidat komentář
Doporučila bych (samozřejmě nejen) čtenářům poezie. Vzpomínky, malé střípky, kousky dětství, vše napsané v kratičkých a stručných obrazech. Snad básních v próze (ono bodové nasvícení z anotace sedí), za nimiž někde ve tmě pod povrchem plyne příběh. Pokud jste vyrostli v Domě s velkým D, třeba také najdete odrazy vlastních vzpomínek, já je našla, z některých až mrazilo. Moc pěkná kniha :).
Štítky knihy
vzpomínky autobiografické prvky
Autorovy další knížky
| 2016 |  Už měkoně vyvádějí |
| 2011 |  Adam a koleno |
| 2012 | Cirkus ulice |
| 2010 | Chlebová Lhota |
| 2011 | 12 nejmenších pohádek |
Tohle je svazane detstvi. Vsechna ta slova, zvuky, vjemy, ale hlavne vune, ktere znam z vesnic, kam jsem jezdila k babickam. Ty práce, tradice a ukony, ktere k venkovu meho detstvi patril. Jsem rada, ze mi to nekdo takhle sepsal a ja můžu s kazdou strankou vzpominat.