Dopis d’Alembertovi

Četl jsem před mnoha lety s představou, že si přečtu něco zajímavého od "otce" francouzské revoluce a budu mít tu čest seznámit se s velikánem osvícenství. Nemohl jsem být dále od pravdy. Místo Rousseauova osvícenského a racionálního uvažování a argumentace jsem dostal naservírováno asi 160 stran zdrcující pseudokritiky a pseudofilozofování někoho, kdo se nesmírně rád poslouchal, jak je divadlo ta nejhorší věc na celém širém světě, jak jen jeho podstata ničí morálku a mravy kamkoliv vkročí, že nic horšího než založení stálého divadla by Ženevu nemohlo potkat, protože by to ohrožovalo naprosto všechny občany svou nectností, vulgaritou, prostopášností, jednoduše všemi myslitelnými zvrhlostmi. Po těchto 160 stranách přichází neuvěřitelný plot twist, kdy Rousseau dAlembertovi sděluje, že by nechtěl vyvolat dojem, že divadlo nemá rád, naopak jej přímo zbožňuje a miluje! V tu chvíli (kdy už jsem dávno trpěl všemi těmi jeho rádoby filozofickými zdůvodněními) jsem, plně konsternován, chtěl knihu na místě zmačkat a hodit tak do kamen na podpal. Žádný div, že Voltaire řekl dAlembertovi, když se dověděl, že píše odpověď Rousseauovi, proč se s ním vůbec zahazuje. Rousseaua nikdy více.