Ďolík
Emma Adbåge
I obyčejná díra v zemi může být kouzelný svět. Tak opatrně s tím bagrem a betonem! Za tělocvičnou je veliká jáma. Někdo ji tam kdysi vybagroval a tak vznikl Ďolík. V Ďolíku se dá šplhat po kořenech, válet sudy, hrabat tunely Děti Ďolík milují. Dospělým ale nevzhledná díra v zemi už dávno leží v žaludku. Copak nestačí hřiště? Při tomhle divočení se dřív nebo později někdo leda tak zraní! Jak se ale má malý člověk dozvědět něco o různorodém světě, a hlavně o fungování a limitech vlastního těla, když ho nejčastěji venčíme na vymezených plochách, kde si nemůže ani odřít koleno? Tahle obrázková knížka je od začátku až do konce psaná z perspektivy dítěte. Nenajdete tu žádný didakticky zdvižený prst mezi řádky, jen autentické prožitky. Nadšení, činorodost, zklamání, revoltu Rozhodně ale ne rezignaci ta je dětem naprosto cizí. Dítě je zázračný tvor, který se umí tvořivě přizpůsobit neustále se měnícímu světu, a přitom vůbec netuší, jaké heroické výkony tím podává. Inspirujme se! V téhle turbulentní době se nám to může jedině hodit.... celý text
Literatura světová Pro děti a mládež Příběhy
Vydáno: 2021 , HostOriginální název:
Gropen , 2018
více info...
Přidat komentář
Díra, ďůlek... vlastně Ďolík! Svět, který děsí dospělé, ale rozdovádí děti všeho věku. Chtějí lézt, plazit se , šplhat, objevovat nejen s lopatou (možná i ústy :)) , ale stojí v jim v cestě strašák v podobě slov : Nelez tam, spadneš tam , je tam velké bláto a dobře známého prstu , který vidí vše.
Kniha je psaná dětským způsobem vnímání situace, zákazů a hrozeb pokud neposlechnou.
Co děti?
Mají si kde hrááát
Ilustračně kniha nepatří mezi úplně skvosty, ale přesto vás (i vaše děti) určitě osloví a každý si v ní něco najde. Dospělí zavzpomínají na dětství a dětem naopak vnukne nápady a myšlenky jak a kde si lze venku hrát . Velmi se mi líbí, že knížka je opravdu psána z pohledu dětí, je tam tedy to, jak by to dítě přesně řeklo, např. "chtělo se mi kadit" :-) Zároveň jsem se u knížky musela také tzv. chytnout za nos, protože občas patřím taky k těm rodičům co zakazují, přikazují a vidí dopředu to, co není. Určitě si knížku přidejte na seznam a s dětmi přečtěte.
Jedním slovem skvělá. Patřím k těm matkám, které pořád varují nelez tam, nespadni, nelitej, ne, ne, ne.... A pak si zpětně sama sobě nadávám, že se mám krotit. Patřím k učitelkam, které se o děti dost bojí, i houpání na houpackach může být rizikové. A přece cítím, jak je zákaz dolíku nespravedlivý, jak je nutné, nezbytné a potřebné, aby děti měly Dolík, Okraj i Vršek, aby z nich nevyrostla motovidla a třasořitky. Všem přeju, aby se nedaly zastrašit a lezly, skákaly, prolézaly, cítily a žily jako děti.
Děti by měly mít svoje místa, ďolíky, úkryty, lesíky - když to jen trochu jde (moje milovaná část dětství - pár stromů, nádobí natahané ze smeťáku a stejně založená kamarádka:). Knížka je na rychlé přečtení a klidně by mohla mít menší formát - je to teď taková móda, ale ty velké, i když slabé knihy, děti v naší knihovně od půjčení spíš odrazují. Jak mám ráda neobvyklé ilustrace, tyto se mi v některých detailech až tak nelíbily. Ale jako celek je kniha určitě přínosná dětem i dospělým.
(SPOILER) Krásné ilustrace. Text dobrý, ale snad my dospělí většinou nejsme taková pakáž? Veskrze nesympatický obraz dospělých. A na konci nedojde v tomhle směru k žádnému posunu, jen se dětská strana přizpůsobí a najde vedle dospělých svou možnost bytí. Na knihu pro předškoláky trochu mrazivý obrázek vztahů.
Jeeee, tohle byla paráda! Kniha o nezdolné dětské potřebě venkovní volné hry.
Má sice jen pár stránek, ale její poselství by mohlo rodičům přinést víc, než mnohé výchovné publikace. Nechme děti hrát si, zkusme se odprostit od mnohdy bezdůvodných obav a strachů, naslouchejme a nechme se vést jejich potřebami.
Úplně jsem si vzpomněla na naše “ďolíky”, které jsme jako děti navštěvovaly a ze kterých mám vlastně z celého dětství ty nejživější vzpomínky.
Skvělý počin tenhle ĎOLÍK:).
U poslední stránky jsem se smála nahlas! A bylo mi hezky.
Ilustrace považuji za velmi vypovídající, jen se podívejte na výrazy obličejů! A děkuji Nezletilci na upozornění nápadité ilustrace dětí zezadu i zepředu na obou stranách čtvrtého listu od konce.
Je to jedna z nejbáječnějších knih pro děti, protože to na konci dobře dopadne, a hlavně taky pro dospělé, protože si mohou ledacos uvědomit a dětem tolik nepřekážet, když si chtějí hrát po svém. Možná pro dospělé je tahle kniha ještě víc než pro děti, protože kratší a poučnější knížku o našem někdy nepochopitelném postoji, příkazech a zákazech jsem doposud nečetla.
(SPOILER)
Nezletilé kritičky a sestry Dora (11 let) a Marta (6 let) knihu četly takto: „Za tělocvičnou na našem školním dvoře je veliká jáma. Říkáme jí Ďolík.“ Takhle začíná švédská obrázková kniha o místě, kam si chodí děti o každé přestávce hrát. V Ďolíku je spousta pařezů, obrovských kamenů, jam a svahů. Místa a zábavy je tam dost pro všechny. Jenže učitelům se to nelíbí a říkají, že se tam někdo zraní. Děti si mají hrát na hřišti! Jednou si Vilma přišlápne cestou do Ďolíku tkaničku a spadne ze schodů. Teče jí krev z nosu. Od té chvíle do Ďolíku děti nesmějí. Tak chodí pouze na Okraj, tam to taky ujde. Jenže učitelé nedají pokoj, a když děti přijdou do školy v pondělí, je z Ďolíku a Okraje jen rovná betonová placka. Všichni jsou smutní, až na učitele! Za chvíli se však karty obrátí, protože děti objeví hromadu, na které je navezeno všechno z Ďolíku a Okraje. Začnou jí říkat Vršek. Děti tvrdí, že je dokonce mnohem lepší než Ďolík a Okraj dohromady a zase si chodí hrát jedině tam.
Knížka nás moc bavila a dost jsme se u ní nasmály. Moje malá sestra Marta si hned vzpomněla, jak si ve školce hrály s holkama venku nejradši v koutě za domečkem, kde to bylo úzké a nikdo je nerušil a bylo to tam jen jejich. Bavily ji vtipné ilustrace a ulevilo se jí, že se dětem na konci splnilo přání mít své vlastní místo. Já měla pocit, jako by knihu psalo dítě. Vypráví ji jedna holčička ze školy, ale jen málo spisovatelů umí psát přesně tak, jako když mluví dítě. Já se v tom úplně cítím. Taky si ráda hraju přesně jako v této knize. Nedoporučuju ji jen kvůli nádhernému, stručnému a výstižnému textu, ale taky kvůli dobře odpozorovaným ilustracím. Naprosto perfektně vyjadřují, jak třeba děti otráveně sedí na houpačce nebo jakým způsobem se drápají na strom. Taky se mi líbilo, jak na dvou stránkách za sebou stojí děti úplně stejně. Jednou je vidíme zepředu, jednou zezadu. Myslím, že kniha je bezvadná.
Našim vnukům se moc líbí ilustrace, hned si nakreslené děti pojmenovali podle svých kamarádů, zjistili, co je to ušanka, na co je švihadlo i co znamená slovo ďolík....Bylo to docela příjemné čtení o partě dětí, viditelně prvňáků, které mají to štěstí, že na školním dvoře jim kdosi vybagroval ďolík - s obrovským pařezem i s kořeny, s klacky, balvany a keři, i se vzrostlými stromy. Jenže, dospěláci, co je mají na starost, mají strach, že se někomu něco stane. A taky že jo, jenže na schodech u školy! Přesto, že je v tom slavný ďolík nevinně, nechají ho zahrnout....Jak to dopadne? No přece dobře. Není ďolík, je kopeček...
Doporučuji.
:D Tak tohle byla pecka. Pominu trochu ilustrace, které mne na knize skoro až iritovaly, protože jsou strašné :( ... ale pointově byl příběh super! Krom dětí, které by z knihy mohly dostat inspiraci, jak si venku opravdu hrát, by si knihu měli přečíst i dospělí. Z knihy na mne vykukovala vyloženě spousta nesmyslných zákazů dospěláků, kteří často dětem berou ty nejlepší radosti rozvíjející jejich fantazii - a to jen proto, že je to neobvyklé a k tomu neurčené. A proč? Protože máme ve zvyku se na to dívat svýma už bohužel ne dětskýma očima. My jsme přeci nebyli jiní ne?
Ďolík
Ďolík jsem si nejprve užila jako posluchačka na čtenářské lekci, kterou pro prvňáčky vedla zkušená paní knihovnice. A byl to naprosto úchvatný zážitek, který bych ráda zopakovala právě pro naše letošní začínající školáčky.
Když jsem si potom knížku pročítala sama, vůbec mi nevadily zvláštní ilustrace, vůbec jsem neřešila ty hloupé a negativní dospěláky. Prostě jsem si znovu vybavila ten úžasný zážitek, ten wow efekt, který tak často zmiňují třeba čtenáři YA knih (a já ho jako puristka nerada používám).
Protože i já jsem si v dětství prožila podobné období, a byly to úchvatné časy.
Dospěláci mého dětství sice nebyli takoví nihilisti, ale co naplat, vůbec nechápali, co nás tam tak baví, proč tam trávíme každé volné odpoledne a hlavně proč se domů vracíme tak rozzáření, jakoby excitovaní, abych použila kdysi pracně nastudovanou fyzikálně chemickou terminologii.
A to nejlepší na konec: nikdy, ale fakticky nikdy by mě nenapadlo, že na tohle téma se dá napsat tak skvělá knížka!