Divoké labutě
Jung Chang , Jon Halliday
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7869/bmid_divoke-labute-BXc-7869.jpg
5
454
133
Kniha začíná rokem 1909, kdy se do tradičních poměrů mandžuského maloměsta narodila autorčina babička a končí rokem 1978, kdy se autorce podařilo odjet studovat do Anglie.
Literatura světová Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 1996 , Knižní klubOriginální název:
Wild Swans: Three Daughters of China , 1991
více info...
Přidat komentář
To bylo hodně silné kafe. Koho pálí dobré bydlo nebo si myslí, že se má u nás špatně, povinně přečíst.
Výborná a inspirativní kniha plná silných chvílý, osudů, krutosti i lásky. Je zajímá především tím kdyť si člověk uvědomí jak se postupem věků měnila naše společnost, možnosti a názory. Ženy tohoto rodu byly odvážné a průbojné a nesmírně statečné. Klobouk dolů autorce že tuto knihu sepsala a vydala a že se dokázala vrátit do minulosti aby tak předala něco dál
Myslela jsem si, že po přečtení devítisetstránkových Dějin Ruska mě nic už tak nezdrbne. Ale Labutě jsou v jejich těsném závěsu!
Autorka podala skvělý nástin historie Číny od života její prababičky až do devadesátek právě v souvislosti s její rodinou.
Jsem zhnusená, smutná a naprosto utlouknutá - komunismus je bizár (i když ty staré čínské tradice taky stály za to), ta nespravedlnost v každé kapitole, které jdou mimochodem chronologicky , je šílená.
Navíc teda čtení je to složité - mnoho čínských jmen a postav a událostí a měst, ty všechny vypadají psané česky prakticky stejně, takže jsem se dost vracela, abych pochopila, kam že se rodina vlastně zase stěhovala a jestli se jedná o bratrance nebo švagra nebo koho.
Pro doplnění všeobecného přehledu nenásilnou formou je ale kniha opravdu super.
Labutě zavřené často jen v klecích - tradičních a zrůdných.
...a nové vydání na konci července. Konečně :)
kniha která zanechá v paměti čtenáře navždy něco krutého při vyslovení Čína... dobče napsaná kniha
"Jestli je tohle ráj, tak jak potom vypadá peklo"?
Vůbec jsem nečekala, že mě beletristické zpracování hrůzného období čínských dějin tak moc zaujme.
Příběhy "divokých labutí" jsem ale hltala od začátku do konce s obrovskou touhou dozvědět se, jak to s nimi dopadne, a zároveň melancholií, jak jsem se blížila ke konci knihy.
Skutečný čtenářský požitek.
Také je zde velice krásně vykreslená situace po pádu císařství, nastolení komunismu a následně během Velkého skoku a Kulturní revoluce - to neskonalé nadšení všech pracovat pro komunismus, následované Maovým kultem osobnosti a krutými čistkami. To, co se dělo v Číně, už nemělo se socialismem společného skoro nic, byl to krutý maoismus ve své nejrudější podobě, absolutní vymýcení vlastních názorů, inteligence, vzdělání a hlavně jakékoli zdravé rovnosti ve společnosti.
Tato kniha je zajímavá,neboť popisuje život v rodině vysokého stranického funkcionáře, na člověka tudíž zcela tak nedopadnou hrůzy "pracovních táborů" a chudých vesnic, a to i přes to, že se o nich autorka mnohokráte zmiňuje.
Zvídavý čtenář by možná ocenil i jinou knihu s názvem "Čtyři knihy", která se věnuje situaci čínské inteligence v pracovních táborech, kteří byli nuceni na "převýchově" setrvat mnoho let takřka bez možnosti rehabilitace a mnoho z nich zemřelo za Velkého skoku v těch nejbídnějších podmínkách.
Hnus Kulturní revoluce, znemožnění studia na VŠ, hladomory, ideologie, zákaz projevit vlastní názor, zákaz dělat cokoli, co by se dalo považovat a protimaoistické (ani spálit noviny s jeho tváří jste nesměli!!!), to vše zanechalo na duši Číňanů tak hlubokou stopu, které se budou zbavovat ještě dlouho, pokud se jim to vůbec někdy podaří.
Čína zkrátka nikdy nebude demokratickým státem, Si-Ťin Pching to ve své současné politice dokazuje poměrně jasně. Jeho oficiální portrét se třemi "hot linkami" do USA, Ruska a Bůh ví kam ještě, i to je symbol jeho moci, lidem neomezené.
Výjimečná kniha!
Z této jediné knihy jsem pochopila, proč je současná Čína právě taková, jaká je.
Příběh tří žen, kterému se čtenář zdráhá uvěřit.
"Nejdřív ničte, a pak se to postaví samo."
Takovými větami rozbil Mao nejen tehdejší čínskou komunistickou stranu, ale celou společnost. Kulturní revoluce započala. Totalitní praktiky toho nejhoršího zrna, brutalita, která nemá obdoby, vyřizování si účtů, úzkost, sebeobviňování, beznaděj, čistky, kult předsedy Maa, fanatismus, upřímná snaha změnit Čínu k lepšímu, zastrašování, čtrnáctileté děti z Rudých gard, bijící do bezvědomí svoje učitele, výuka sestávající z nekonečného opakování Maových výroků, likvidace milionů lidí, špiclování, rozvracení rodin, převýchova prací v nejvzdálenějších koutech Číny, ničení památek a smrt, beznaděj a smrt.
Je to strhující, mnohovrstevný příběh tří generací žen, ale také příběh dramaticky se měnící Číny ve dvacátém století. Rozhodně stojí za přečtení!
Dva citáty:
"Jakákoliv kritika je nepřípustná. Od té chvíle si lidé přestali stěžovat, nebo vůbec mluvit. Tragedie roku 1957 spočívala hlouběji než jen v umlčení lidí. Možnost pádu do propasti byla nyní nepředvídatelná."
"Jednoho dne v roce 1965 nám náhle řekli, abychom šli ven a začali vytrhávat z trávníků veškerou trávu. Mao vydal instrukci, že tráva, květiny a domácí zvířátka jsou buržoazní návyky, které je třeba vymýtit."
Byl to vlastně takový návod na ideální totalitní režim diktátora, kterému stoupla touha po moci do hlavy. Krásně vystihuje způsob výchovy malých dětí, kteří oddaně následují a sami se pak z hrůzou bojí vlastních pochybných myšlenek. Nejsilnější část a postavou je pro mě otec vypravěčky, který se jakožto zatvrzelý komunista nestačil divit, jakým zvrhlým způsobem se mohla na začátku vlastně velice ctnostná a dobrá myšlenka zvrhnout do něčeho, co se dokonce příčilo i hodnotám toho nejzatvrzelejšího komunisty. Musela to být strašná doba. Dokážu si představit, že nějaké věci na venkově takto stále fungují. Okouzlilo mě téma Číny, o které jsem prozatím žádnou pořádnou knížku nečetla. Skvělý historický román vystavěný na pravdivých skutečnostech.
Autentický příběh žen tří generací, který vypráví nejmladší z nich. Těžko si skutečně představit utrpení, jimž čínský národ v relativně nedávné době prošel. Vliv, jaký měla politika Mao Ce-tunga na prostý každodenní život každého jedince, je dnes neuvěřitelný. Ta krutost, nesmyslnost a především psychopatická touha po neomezené moci, které se nezastavily vůbec před ničím, jsou dnes jen těžko pochopitelné... O to víc doporučuji knihu k přečtení nebo poslechu (audioknihu bez patosu a manýr skvěla načetla Hana Maciuchová).
S každou z níže uvedených recenzí se plně ztotožňuji - věta od Vasmicha "Před touto knížkou nejde nikam uniknout, je lepší ji buď nečíst vůbec, anebo ji číst i nohama" - ta mluví za vše. Jsem ročník 51, takže něco mám odžito a hodně si pamatuji - ale co vlastně byla Kulturní revoluce jsem plně pochopila až čtením této knihy - tato kniha by opravdu měla patřit do povinné četby - jen tak se dá pochopit i dnešní Čína.
Skvělá kniha už pro to, že je o Číně a obsahuje mnoho zajímavých detailů z reálného života. Dějiny Číny od převzetí moci komunisty mi však v mnohém připomnělo i dějiny naší země, a proto mi to nepřišlo až tak zajímavé. Nejprve ve 40. letech nadšení a likvidace třídních nepřátel poté utužení režimu na konci 60. let, v Číně Kulturní revoluce, u nás okupace a normalizace. Vítězství fanatického dogmatismu nad zdravým rozumem. To známe u nás taky, i když ne v podobě rudého teroru. Tak mě trošku "zklamalo", že hlavní vyznění knihy není nějaký objev o podstatě samotné Číny. Je to spíš o absurditě totalitní moci. Ale určitě cenná kniha.
Krásná knížka. Dozvěděla jsem se spoustu nového. Je tedy poněkud obsáhlá. Zhruba v polovině jsem si říkala, jak dnešní autorky románů pro ženy musí uměle vymýšlet témata a zápletky. Tak tady potíže a zápletky nese každodenní život. A ty vymyšlené příběhy mně vedle téhle knížky najednou připadaly trapné. Druhá polovina už se trošičku táhla, ale přesto - můj názor - nejmíň plný počet hvězd.
Rodinná sága v historickém kontextu Číny 20. století. Tuto knihu by si měli přečíst všichni ti, co nadávají na to, že se narodili ve špatné části světa (a že jich znám docela dost). Po přečtení knihy mě přešla touha někdy cestovat do Číny. Čtenář se o dějinách této velké země dozvídá nenásilně přes osudy obyčejných lidí. Vždycky mě udiví, jak je možné, že jeden jediný člověk dokáže změnit a zničit životy milionů lidí...
Autorka na osudech tří generací své rodiny popisuje dějiny Číny ve 20. století.
I když se mi kniha nečetla zrovna snadno,(je hodně popisná, minimum dialogů) tak určitě stojí za přečtení. Režim předsedy Maa si ve své zrůdnosti nezadá s fašismem. Přiznám se, že nerozumím čínské mentalitě, nechápu ten fanatismus, nekritické zbožňování Maa, absolutní ztrátu soudnosti a zdravého rozumu.
Tato knížka by měla být v povinné četbě pro středoškoláky.
Zpověď čínské autorky, která odkrývá rodinnou historii žen tří generací na pozadí kulturně politických změn 20. století. Když babičce jako malému děvčátku lámali dle tradice chodidla, myslela jsem, že nic horšího nepřijde. Později se vyprávění posunulo až na praktiky pod taktovkou Mao Ce-tunga, kdy byly zlomené životy milionů lidí.
Neskutečně působivé vyprávění plné hrůz a beznaděje.
Anotace knihy, jak je uvedena zde v záhlaví, je anotace k jiné knize. Divoké labutě nejsou Maovým životopisem. Jsou uhrančivým průvodcem Čínou 20.století, kdy na osudech tří generací žen z jedné rodiny, má každý možnost zachytit události, které smýkaly obrovskou civilizací ze strany na stranu a porovnat je s tím, jak se 20.století odráželo v našich vlastních životech. Zatímco babičce lámala její máma chodidla, aby uspěla na sňatečném trhu, dcera zapáleně budovala komunismus, protože se jevil jako naděje, tak vnučka se opatrně a po špičkách pokouší samostatně myslet. Neubránila jsem se srovnávání jejich a našeho komunismu, jejich a naší "tradice", jejich a našich pokusů žít a přežít dvacáté století. Když Druhá Divoká labuť prožívala radost z toho, jak dokázala na Maa kriticky pohlédnout a konečně si dovolit zapochybovat, vyvstávala mi na mysli historka z mého vlastního života, jak jsem v první třídě triumfálně u večeře prohlásila, že Lenin byl vůl a jak se moje máma snažila mi to nějak taktně vymluvit a do rána tu myšlenku se mnou rozchodit, abych ji neozvučovala náhodou ve škole. Jung Chang mě nutila soustavně přemýšlet, neodtrhávat se od textu, vykašlat se na všechno ostatní kolem sebe, nevařit, neprat, nic nedělat, jen číst a nořit se do kulis na jednu stranu vzdálených, ale na druhou velmi blízkých. Před tou knížkou se nejde schovat, nejde nikam uhnout. Je lepší jí buď nečíst vůbec, anebo jí číst i nohama.
Štítky knihy
Čína životopisy, biografie 20. století komunismus autobiografické prvky osudy žen ságy oběti komunismu maoismus podle skutečných událostí
Příběh, který mě skutečně ohromil, zasáhl. Nikdy jsem na tuto knihu nezapomněla. Četla jsem ji před více než dvaceti lety, Dnes se mi dostalo do ruky nové vydání a tak se pouštím do čtení.