Den, kdy slunečnice hořely

14.02.2024

Tři čtyřiatřicetiletí kamarádi v poklidném moravském maloměstě, kteří si myslí, že už mají skoro život za sebou. Aspoň ten bezstarostný mládenecký. Jak se jejich životy začínají měnit, protože už sami cítí, že změnu chtějí a potřebují, přestávají si rozumět a přestávají být kamarády. Jednání postav, tak typické pro začátek osmdesátých let, líčení běžného života na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, tak přesné a trefné, tvoří dobovou mozaiku rodinných, společenských, pracovních, sousedských a milostných vztahů.
Vyprávění svižné, poetické i humorné. V určitých chvílích nádech páralovských raných novel a románů, ale ve vší cudnosti a počestnosti.
„Sedím na břehu a čtu si detektivku, docela vážně se zabývám myšlenkou nějakou napsat, musím se jen podívat, jak se to dělá. V posledních čtrnácti dnech jsem jich přelouskal čtrnáct, francouzské, kde se pije, americké, ve kterých se omračuje zabijákem do kokosu, anglické, kde se přemýšlí, i ty naše, ve kterých se motá čtrnáct naprosto zbytečných lidí, ale ten kapitán si stejně v poslední kapitole jde neomylně pro toho pravého a říká, že to beztak bylo jasné od samého začátku. Zřejmě to opravdu není nic těžkého, asi to doopravdy zkusím.“
„Je jako já. Je přesně taková, jaký jsem já býval před ní. Proč bychom si měli namýšlet, že to navěky zůstane jen mužskou výsadou, přelétat od květu ke květu, jak říkali červenoknihovníci. Od představy k představě, jak praví filozofové. Od prázdnoty k prázdnotě, jak míní cynici.“

23.07.2021

Horší průměr, když se chtěl autor prosadit, tak musel stvořit a pustit ven i takové věci. Ale k přečtení to je, i když možná jen pro starší generaci.