Člověk je vinen
Helena Veličková
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/400244/bmid_clovek-je-vinen-NMn-400244.jpg
3
5
2
Cyklus povídek z 30. let čerpá ze skutečných případů Krajského soudu v Olomouci. Soudce Klepítko chce soudit nejen podle zákonů, ale touží proniknout co nejhlouběji do mnohdy podivných a skrytých pohnutek, které vedly pachatele k činu. Pomáhá mu židovský přítel - soudní grafolog Aron Weisel. Je to svérázný a trochu cynický starý mládenec, profesor na klasickém gymnáziu, vzdělaný, hloubavý a znalý nové módní vědy - hlubinné psychologie. Vycházejí najevo hluboké psychologické příčiny, proč lidé páchají zlo, co svět světem stojí. Někdy i kladné povahové rysy mohou vést k zločinu. A naopak zdánlivě beznadějné situace nesou v sobě zárodek obratu k lepšímu. V letech 1934 - 1938 se mladá Československá republika potýká s vážnými problémy: hospodářská krize, národnostní konflikty, rostoucí agrese německé páté kolony v Sudetech, smrt prezidenta Masaryka a nástup smířlivého diplomata Beneše. Otázky, které visí nad budoucností republiky, se promítají do osudu některých postav, zejména grafologa Weisela. Povídkový cyklus končí nejasnou vyhlídkou na další přežití nejen republiky, ale také československých zákonů, které pro německou menšinu v Sudetech jaksi přestávají platit, až soudní dvůr v Olomouci ztrácí půdu pod nohama. Autorka literárně zpracovala skutečné případy. Jako zkušená grafoložka využila archivní rukopisy, aby přiblížila psychologii pachatelů i obětí trochu jinak, než je obvyklé.... celý text
Přidat komentář
Takové milé pohlazení po duši, i když na pozadí smutných historických událostí. I přesto dokázala autorka jemně a citlivě (a velmi čtivě) zpracovat. Nehledě na to, že povolání protagonistů a prostředí kaváren je mi blízké. Zhltnuto za dva dny.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Grafologie - cesta do hlubin duše |
| 2018 |  Člověk je vinen |
| 2015 |  Mlčenlivé rozhovory |
| 2013 | Grafologie - Nové pohledy |
| 2016 | Křížová cesta |
Jako sbírka soudniček průměr, ozvláštnění přítomností grafologa vyšlo tak napůl - přišel, podíval se na podpis, odrecitoval hlubinný rozbor, to je moc zjednodušené podání, aby to byl opravdu klad, škoda. Ale je to typické pro celou knihu, zjednodušeně podává autorka i pohled na situaci ve 30. letech, což byl pro mě kámen úrazu.
Atmosféra nejistoty v zemi, útulnosti kavárny a přátelského kroužku vzdělanců se smrskla na moralizování ve stylu hospodských štamgastů: Německý národ má v povaze surovost a sklon k podřízenosti, Židé jsou vášniví a sveřepí, už na očích se jim to pozná. Kritika Masaryka by mohla tvořit zajímavý protiklad k oblíbené idealizaci první republiky, bohužel se omezuje na fyzickou sešlost (vám, pánové, by snad nebylo stydno?) a účelovou konstrukci: Masaryk je věřící, tedy je dogmatik, tedy se nutkavě zaobírá morálkou, ale skutečně morální být nemůže. Ve třicátých letech bylo členství v církvi obvyklé, co by to pak vypovídalo o morální úrovni společnosti a samotných pánů soudců...
Občas jsem měla pocit, že čtu debatu na sociální síti ve společnosti, které se jinak velice snažím vyhýbat, občas to šlo číst jako velmi oddechová literatura. Je to cílení zčásti na předsudky, zčásti na emoce (soudničky bez detektivního pátrání přece přitahují pocitem přihlížení zločinu, navíc opravdovému, v tom má Weisel pravdu). Nevím, nakolik to autorka tak zamýšlela, spíš se snažila učinit knihu čtenářsky vstřícnou a přitažlivou a moje intelektuální přecitlivělost se zkrátka neshoduje s parametry cílové skupiny.