Cesta kolem mé hlavy za čtyřicet dnů
Miroslav Skála
https://www.databazeknih.cz/img/books/77_/77428/mid_cesta-kolem-me-hlavy-za-ctyricet-dn-17r-77428.png
4
97
23
Humoristický román z prostředí psychiatrické léčebny líčí trampoty mladého profesora.
Přidat komentář
Poslechnuto jako akniha- za mne slátanina. Autor píše nesouvisle, nedokončené příběhy.
Úsměvná kniha o lidech, o jejich myslích a duších, o problémech, o životě.
Mimo jiné mě utvrdila v tom, že je nesmysl na dítě šišlat a opakovat jeho patvary :-)
Kniha není úplně čtivá, jazyk spíše archaický (a to mě na knížce bavilo), ale některé postřehy a poznámky by bylo možné tesat do kamene.
Takový suchý, anglický humor:
“Někteří se utíkají do své nemoci, je jim v ní dobře, nemoc je pro ně skleník chránící je před nepříjemnými povětrnostmi života. Mezi ně patří například i váš soused doktor Šifalda, který se utíká do literatury o nemocech, zná o své nemoci více než lékař, a myslí si, že vyzraje na ni tím, že o ní bude všechno vědět. A pak máme druhé, kteří se utíkají do zdraví. To jsou ti, kteří po operaci levotříselné kýly za hodinu slezou z postele a pomáhají tajně sestrám roznášet kávu, a tím si úženou pravotříselnou kýlu."
Taková hezká zábavně-odpočinková knížečka je čas od času velice příjemnou a vhodnou záležitostí a jsem rád, že jsem se právě s ní potkal. K téhle publikaci jsem se vlastně dostal úplnou náhodou. V rámci čtenářské výzvy jsem začal číst historický román Ruka Fatimy, ale po nějakých 50 stránkách jsem dospěl k názoru, že je to čtení příliš ponuré a teď k němu nemám vhodné rozpoložení - jako kniha to bude určitě dobrá a jsem přesvědčen, že by mě bavila.... Ale nějak jsem se nad to, co se tam právě odehrávalo, nedokázal povznést. A tak jsem se díval na diskuzi a tuhle knížku tam někdo doporučoval - mrknul jsem na obsah a pročetl komentáře ostatních čtenářů a bylo mi jasné co budu číst.
Musím říct, že to bylo přesně to ono. Humor pana Skály mě bavil, často jsem se zasmál, o některé pasáže jsem se musel podělit s manželkou a fakt příjemně jsem si u čtení odpočal. A to krásné hraní se slovy a jazykem bylo bezva. Pan Kilian mi občas připomínal Ehlinga (byl to taky takový správný človíček) a celkový koncept a námět knihy se mi moc líbil. Prostě pohoda jazz a tak tomu musí občas být...
„Každý slušný člověk vlastně celý život hledá vážnou známost se slušnou, skromnou nemocí, se kterou by se sžil.“
Úsměvné, laskavé čtení (nic k popukání, spíš jen k lehkému pousmání), po kterém je člověku tak nějak obyčejně hezky. A i to je někdy třeba. Vlastně docela často. :o) Navíc napsané moc hezkým jazykem.
„Sám sobě se za obzorem neztratíš, byť jsi ho měl sebemenší. A jiným? Když zmizíš z obzoru jedněm, neodbytně se objevíš na obzoru druhým. Není úniku. Někomu vždycky budu v obzoru trčet.“
Inteligentní humor, který vám zaručeně přivodí dobrou náladu - třeba jako Saturnin nebo Šmídovy Proč bychom se netopili, Proč bychom se nepotili.
Četla jsem už před léty, půjčila mi ji kamarádka a moc se mi líbila.Vtipná, pohodová.
Zábavné a milé čtení, které mi působilo dobrou náladu. Vypravěč je učitel češtiny, dobrák a bambula, deptaný hlavně dvěma ženami, ředitelkou školy a přítelkyní, oběma tlačený do situací, ve kterých si neví rady, zároveň ale člověk s nadhledem a smyslem pro humor. Říkám si: co někdo takový dělá v léčebně, vždyť tohle zažívá každý a on je navíc vybaven obranným mechanismem v podobě schopnosti podívat se na problémy s humorem… A poté oceňuji, jak mě téměř nenápadně přesvědčí o rozdílu mezi tzv. zdravým člověkem a neurastenikem a jak – opět nenápadně – „podlehne“ zdánlivě nesmyslným metodám léčení, které zpočátku vidí kriticky a výsměšně. Vše je propojeno vtipnými příhodami, zažívanými i vyprávěnými, a trefnými charakteristikami postav – inu, jak to češtinář umí. (Tady si neodpustím drobnost: češtinář by nikdy nežongloval s termíny přípona a koncovka – občas to trefí, občas ne; ale čert to vem, knížku mi to nepokazilo.)
Na rozdíl od knížek z poslední doby - o vraždách, vyšetřování, záhadách a úchylácích, to bylo pokojné a odpočinkové čtení.
Četla jsem v březnu 2001. Podle mých poznámek:
Dobře se čte. Přečte se za den.
Připomíná Lobeč osmdesátých let, ale neříká vše, já bych toho řekla 5-krát víc.
Citát:
"Narodit se naivní se podaří skoro každému, ale umřít jen málokomu."
„Typická dobře napsaná česká knížka s rysy suchého anglického humoru“, přečetla jsem o ní kdesi. A klidně se pod to podepíšu.
Jen jsem si při čtení říkala, jak asi musí být těžké žít s tímhle menadrovitým a občas paličatým uvažováním (viz jaká je role vlka v pohádce o kůzlátkách). V knížce je to fajn, humorné - když se člověk nabaží, může ji na chvíli odložit. Ale co s takovým člověkem v reálu...?
Znám jich pár - ti by člověku vykecali díru do hlavy. Jsou to někdy dobré a zajímavé myšlenky, ale je jich prostě moc...
A co sám ten chudák? Ten nemůže sám sebe odložit jako knihu, ani sám od sebe odejít, a přesto je těch myšlenek stale pln!
Inu, ještě že je tu pro ně Sluneční dvůr...
Slastná čeština, milý příběh, něžná a lidská zápletka, a spousta neskutečně vtipných drobností. Až se chce přesunout mezi všechny ty prapodivné postavičky a užívat si Slunečního dvora se vší jeho pitoreskností.
I film kupodivu není špatný- ačkoli kniha ho rozhodně převyšuje :-)
Může se zdát podivné, že se místem pro humoristický román může stát psychiatrická léčebna. A neméně zvláštní je, že tento román, který už po více než třicet let čtenářům zlepšuje náladu, vznikl na základě autorových vlastních vzpomínek na toto, jinak nepříliš veselé, místo. Miroslavu Skálovi se však podařilo stvořit román, který svým bohatým jazykem a laskavým humorem, nepřestává ani po letech blahodárně působit na duše jeho starých i nových příznivců.
Po Svatební cestě do Jiljí jisté zklamání. Nejenom, že chybí nosnější příběh (i cesta může být cíl, což platilo u první knihy, nikoliv zde), ale ubylo i humorného nadhledu a hry se slovy. Je to vlastně psychoterapuetická kniha, vnitřní zpověď a výpověď psychicky nemocného člověka, který se snaží bojovat a s nemocí se nějak vyrovnat. Jemné špílce a lehce humorná zamyšlení zde sice nechybějí, ale je jich jako šafránu, a často trochu mimo. Jako určitý vhled do duše nemocného, inteligentního člověka je to však zajímavé - a člověk tak zjistí, kam se hrabe jistý Viewegh se svými uplakanými novelkami o tom, jak byl těžce nemocný a přežil.
Štítky knihy
láska humor zfilmováno partnerské vztahy psychiatrické léčebny psychiatrie svatební cesta
Autorovy další knížky
| 2004 |  Svatební cesta do Jiljí |
| 1979 | Cesta kolem mé hlavy za čtyřicet dnů |
| 1981 |  Uvěřitelné příhody doktora Papula |
| 1984 | Holubník na odvrácené straně Měsíce |
| 1963 | Hovory s veverkou |
Úsměvná, milá knížka, která je napsaná krásnou češtinou a dává prostor k zamyšlení. Rozhodně je kniha lepší než film a stojí za přečtení. Bavila jsem se.