Červený obojek
Jean-Christophe Rufin
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/239576/bmid_cerveny-obojek-239576.jpg
4
34
34
V létě roku 1919 se protnou příběhy uvězněného válečného hrdiny, vojenského soudce a ženy. Klíčem k neobvyklému případu, který vojenský soudce přijel vyřešit do pustých kasáren, se stane vojenský pes Vilém, který prožil všechny strasti první světové války.
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2015 , GaramondOriginální název:
Le Collier Rouge , 2014
více info...
Přidat komentář
Velmi příjemné překvapení. Dva muži a pes (žena je jen vedlejší postava) těsně pro Velké válce: místní muž - válečný hrdina - uvězněný za něco strašného, odsouzeníhodného; spravedlivý vojenský soudce, který nechce vynést rychlý soud jen podle toho, jak věci vypadají, ale chce vědět, proč. A venku na ulici vězňův pes, který celé dny a noci štěká a štěká. Je to román o válce a hodnotě jednotlivých životů ve válce, o utopickém plánu na ukončení válčení a zabíjení, který nakonec selhal.
Je to velmi čtivá tenká knížka se skvělou atmosférou. Až na ten konec. Hollywoodský závěr si tenhle komorní protiválečný román nezasloužil.
Zajímavě napsaný příběh - pořád netušíme, za jaký zločin byl hlavní hrdina poslán do vězení - postupně se nám odkrývá jeho nasazení ve válce i jeho vztah k jisté ženě, až na konci knihy se vše vysvětlí - čtenář se také dozví, co vlastně je "červený obojek", který dal knize název. Knížka o asi 130 stránkách, jejíž přečtení nezabere moc času, ale příběh dokáže čtenáře vtáhnout do děje. Knížku jsem náhodně objevila v Levných knihách, a jsem ráda, že jsem si ji koupila (ačkoliv přebal dokáže spíše odradit) a přečetla. Doporučuji.
Červený obojek opět dokazuje, že knihu nelze soudit podle přebalu. Přebal i název je na žebříčku retardovanosti na stupni osm, což je dost. Naštěstí to jen vypadá jako červená knihovna.
Ve skutečnosti tento krátký román není jen pro ženy v přechodu. I když stěžejním tématem je přátelství psa a člověka, takže i ženy v přechodu si vlastně přijdou na své. 7/10
Ačkoliv od čehokoliv válečného nebo poválečného dávám zpravidla ruce pryč, jakožto psomilovi mi nemohl tento titul uniknout. Byť se psa dotýká spíše okrajově, byl to natolik čtivý příběh, který mě velice oslovil. To jak hodnoty může člověk změnit díky nedorozumnění a zklamání, je zde velice dobře popsáno a vede k zamyšlení. Nicméně co se psa týče, vztah jeho majitele k němu, je pro mne naopak velice nepochopitelný, obzvlášť pokud pes byl vlastně jedinou blízkou připomínkou domova. Také pravděpodobnost, že by tak věrné zvíře z ničehož nic našlo silnější citovou vazbu mi přijde poměrně nereálná, ale toť spíš z pohledu pejskařky než čtenářky.
Čtivý protiválečný příběh z Francie po 1.světové válce, krátký, přesto silný. Hlavní postavou je vyšetřující soudce, který postupně odkrývá pohnutky i povahu vězněného muže. Čekala jsem trochu jiný vztah toho muže k věrnému psovi - to mě osobně dost drásalo, ale konec to trochu napravil.
Zem se tentokrát nezachvěla, ale i tak jde o poctivé čtivo... příběh má atmosféru, nutí vás číst stále dál a rozkrývat osudy zúčastněných, přemýšlet... je naprosto jasné, že jako psomila mě nejvíce chytl za srdce příběh zuboženého Viléma a jeho neuvěřitelné oddanosti... to "červené" drama okolo mi moc vrásek nenadělalo...
Jo a pozor, ke každodenní čtyřicítce Paliva při venčení fakt nepřispívám :)
Po komentáři Paliva asi není co dodat, skutečně svéráné hodnocení. Přesto musím s koncem souhlasit, výborný příběh, který má skvělou myšlenku, příběh i zpracování. Dost to podobalo mému oblíbenému P. Claudelovi a jeho např. Brodeckově zprávě.
Zatím asi největší překvapení tohoto roku. I když to napsal francouz, tak to není nudný, nikdo tam neprcá ani nejí čokoládu nebo kroasanty. Dá se říci, že je to vlastně jen trochu hutnější povídka, ale přesto zanechá stopu jako jégr v gatích po sobotě, protože Rufin tu opravdu vykřesal nádhernej příběh, který mě na 99 stránce málem poslal na záchod. A to přátelé mám rád psy akorát tak na smetaně. A ať se mi nikdo nesnaží namluvit, že jsem necita - já měl psy vždycky rád, ale tohle ze mě udělalo žití v Praze, nebo bych spíš měl napsat žití v tom nejvíc posraným městě na světě, kde každej den šlápnu minimálně do čtyřiceti hoven od těch vašich zkurvených labradorů a pudlů, po kterých jste líní uklízet ty jejich hovna, protože se vám v sedm ráno, z životem na piču a ženskou na hovno nechce ani vohejbat, natož něco někam vyhazovat. Že si raději nekoupíte playstation. Ať mi někdo vysvětlí, jaký kouzlo je v tom mít doma v paneláku zavřenou třímetrovou dogu, který dopřeju jedinou radost denně a to když ji vezmu ven do mrazu vysrat na tři minuty? Ale to jsem asi trošičku odběhl od knížky, takže abych zase pokračoval. Bylo to tedy výborný. Vřele doporučuju. Bylo by to i za pět hvězd, kdyby to Rufin neukončil spielbergovsky jako úplná bačkora. Obrovská škoda.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Nesmrtelná túra do Compostely |
| 2015 |  Červený obojek |
| 2008 | Adamova vůně |
| 2017 | S leopardem v patách Zápisky lékaře nomáda |
| 1999 | Vyslanec Jeho veličenstva |
Vcelku ucházející kniha o zvláštním vztahu oddanosti psa a člověka, ale přiznám se, že jsem od knihy čekala trochu víc.