Černá hvězda
Michèle Maillet
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12911/mid_cerna-hvezda-umG-12911.jpg
4
61
10
Na základě autentických dokumentů podává román sugestivní svědectví o utrpení mladé černošky v koncentračních táborech Osvětim a Ravensbrück. Pětadvacetiletá Sidonie Hellénonová, dcera svobodné matky, vyrostla se svým mladším bratrem ve městě Saint-Pierre na ostrově Martinik v Karibiku. Inteligentní dívku, toužící po kariéře lékařky, si oblíbil bohatý manželský pár z Francie a když v osmnácti letech úspěšně složila maturitní zkoušku, vzal ji s sebou do Evropy, kde v Bordeaux začala studovat na zdravotní škole. Studia však musela přerušit, když se jí narodila dvojčata, jejichž otec ji z rasových důvodů opustil. V prosinci roku 1943 je i se svými pětiletými dětmi při německé razii odvlečena se židovskými obyvateli a deportována do Osvětimi, kde je odloučena od syna a umírá jí dcera. Čeká ji další transport do koncentračního tábora Ravensbrück. Autorka, čerpající z autentických pramenů i z výpovědí vězňů, působivě vypráví příběh statečné mladé ženy, čelící hrůzám, zoufalství a samotě pomocí vzpomínek na rodný ostrov a nacházející sílu ve víře v Agenora, vzdorného Boha svých afrických předků.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2007 , Knižní klubOriginální název:
L´Étoile noire , 2006
více info...
Přidat komentář
Nemohla jsem se rozhodnout, zda dát dvě nebo tři hvězdy, ale jelikož je mnohem lepších knih s touto tématikou, musím dát dvě. Téma holocaustu, koncentračních táborů atd je velmi oblíbené, ale ne vždy znamená úspěch. Kniha se mi nečetla dobře, jak již někdo psal, tématem by se vešlo na 80 stran. Nebavil mě kontrast hrůzy v Ravensbrucku a krásy na Martiniku. Chápu, že Sidonie vzpomínala na svůj domov, ale mně to tam prostě nesedělo a vadilo. Určitě by kniha byla zajímavější, kdyby se víc psalo o koncentráku, informací nebylo mnoho. Špatná kniha to nebyla, ale přišla mi psaná hodně amatérsky. Konec byl velice smutný.
Tady jsem se nemohla začíst.Nevím,co mě odrazovalo od této knihy?Snad,že tam vystupovali dvojčata,styl autorčina psaní,opravdu nevím.Slyšela jsem na knihu dobré recenze,ale my jsme nebyly kamarádky.
Obžaloba člověka, odsouzení hrůz , které byly páchány lidmi na lidech. Popsána doba temna, kdy člověk přestal být člověkem - stal se zvířetem a to na obou stranách, ať jako ten rasově čistý, nebo ten pokořený. Doba, kdy slzy smutku nekanuly, neboť člověk tou šíleností, kterou musel při ztrátě nejbližších projít , ztratil jakékoli emoce. Touto knihou jsem asi ukončila své pátrání po době nedávné, protože toto je si poslední kapka, kterou mohu ještě unést.
Jiná stránka je hodnocení knihy, dávám 5*****, protože ...prostě proto.
Trochu jsem váhala mezi 3 a 4 hvězdami, ale volba tématu (a soucit čtenáře s utrpením obětí holocaustu) ještě neznamená zaručený úspěch. Kontrast horkého, barevného, veselého Martiniku překypujícího chutěmi a vůněmi a šedého, studeného, pachem smrti zahaleného tábora. Solidarita i soupeření uvězněných v extrémních podmínkách a to, jak se ženy upnuly k něčemu, občas i z pohledu jiných nesmyslnému, co jim pomohlo přežít. Některé scény a prožitky působily velmi opravdově, ale některé byly zbytečné (rozsypaný vozík při odjezdu do Ravensbrücku), tj. vykonstruované na efekt bez odpovídající Sidoniiny reflexe. A těch náhod a setkání.
Kniha odehrávající se během 2. světové války v koncentračním táboru. Je výjimečná tím, že hlavní představitelka je černoška a pochází z Martiniku. Líbilo se mi, když vzpomínala na Martinik, kde vyrůstala. Když se zasnila do vzpomínek (oslavy masopustu, pohádky z dětství, kuchyně..), dodávalo ji to sílu, aby vydržela všechny útrapy, které život v koncentračním táboře přináší. Zajímavostí také je, že si stvořila vlastního boha Agenora a modlí se k němu.
Cekově se mi kniha líbila, rozsahem není moc obsáhlá, ale je čtivá.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Ano, mám-li zemřít, pak zemřu. Ale nechci odejít do nicoty, do nebytí, do velkého prázdna. Chodila jsem po této zemi a chci po sobě zanechat stopu. Nechci zmizet, jako bych nikdy nežila, chci, aby na mě na mém ostrově vzpomínali. Nosila jsem jméno a příjmení; svůj osud jsem si vybrala dřív, než se někdo rozhodl, že mi vnutí jiný. Chci ukázat, že jeho rozhodnutí odmítám. Chci říci svým dětem i dětem svých vnuků, že svobodný může být každý. Stačí říci lidem ne a bohu, jehož jsme si vyvolili, ano.
Kniha byla docela čtivě napsaná, rozčilovalo mě na ní to, jak se Sidonie stále vracela ke svému vysněnému bohu Agenoru. Čekala jsem více podrobností z táborů. Děj byl samozřejmě smutný jako všechny knihy z doby Holocaustu, ale tento příběh by se obsahem vešel na 80 stránek.
(SPOILER)
Literatúra o utrpení v koncentračných táboroch je dnes pomerne obsiahla, preto autor musí zaujať aj inými fabulačnými prvkami, než samotným utrpením. Kniha je napísaná celkom čitateľne a originálny prvok je hlavná postava - černoška Sidónia, ktorá sa omylom dostane do transportu smrti aj so svojimi deťmi. Literárne som však čakal viac nepredvídaných zvratov, prepracovanejší dej, ako ho ponúkol napr. Imre Kertész v nezabudnuteľnej knihe Bezosudovosť (Človek bez osudu). Nepresvedčilo ma ani stvorenie si vlastného mytologického boha Agenora. Podobnú fantáziu by som čakal od jej detí, nie od dospelej ženy a zdravotnej sestry. Pochopiteľnejší by bol návrat k viere prapredkov (ako sa stáva vo vypätých životných situáciách), ktorá by pôsobila ako múr proti strate identity a zároveň ako zábezpeka vlastnej ľudskej hodnoty. A že sa Sidónia mala k čomu vrátiť, dokazuje internetový odkaz. Ako Antilčanka musela poznať mnohé z uvedených božstiev. Stačilo si vybrať.
http://ancientantilles.com/mythandreligion.html
Do domu, kde bydlí hlavní hrdinka černoška Sidonie vtrhne německá razie. Ona i její děti jsou pak odvlečeni k autobusu, který je odveze na nádraží. Sidonie netuší, proč ji vlastně odtáhli z jejího domu i života. Otroctví bylo přece již dávno zrušeno, ona žije svůj poklidný život, studuje zdravotní školu a stará se o svá dvojčata. Není tu přece vůbec žádný důvod pro to, aby s ní takhle zacházeli. Jenže nacisté se o nikoho nestarají, nic nevysvětlují, jen plní své úkoly. Netuší, že hrůzná cesta v přeplněném vagonu nákladního vlaku není to nejhorší, co ji čeká. Davy lidí, žízeň, hlad, zmatek, pachy, strach a přítomnost smrti – to všechno si cestou vlakem až děsivě uvědomuje, ale stále nechápe, proč s nimi takhle zacházejí, klade si různé otázky a snaží se přijít na to, co se to vlastně kolem ní a také s ní děje. Cesta je namáhavá a ne všichni ji vydrží, řada lidí onemocní, někteří zemřou, i Sidoniina dcerka onemocní, ale Sidonie je ochotná udělat cokoliv, aby ji zachránila. Pomůže jí v tom nečekaně cizí mladá žena Zuzana. Sidonii se zdá zvláštní, že v prostředí strachu, nejistoty, nenávisti a závisti se najde i člověk ochotný pomoci. Ale Zuzana jí zachrání v budoucnu hned několikrát a její přátelství se pro ni stane nedocenitelné. Po příjezdu na místo zjistí, že byli dopraveni do Polska do tábora poblíž Osvětimi. První co ji zasáhne, že od ní odtrhli jejího malého synka, ale nemá na vybranou a musí se postarat o nemocnou dceru. Netuší, co ji čeká. Seberou jí všechno, jediné co uchrání, je malý medailonek od matky a také notýsek s kouskem tužky. Ten je pro ni nesmírně důležitý, protože do něj zaznamenává vše, co se kolem ní děje. Popisuje nepochopitelné a tvrdé zacházení s lidmi v táboře, kruté životní podmínky, boj s hygienou, ale také vztahy mezi lidmi v táboře. Nedůvěru, zášť, nenávist, ponižování, ale také jiskřičky dobroty, které se nepovedlo, ani přes všecko to zlo kolem vymýtit a sílu spojenectví a přátelství. Sidonie se rozhodne hledat syna. Stav její dcery není dobrý, a tak se musí rozhodnout, když půjde hledat syna, musí na chvíli opustit dceru. Rozhodne se hledat a nakonec ho také najde ve společnosti jejich rodinného přítele. Úleva je jen dočasná, po návratu zjistí, že dcera zmizela. Hledá ji, ale nemá moc času, čeká ji i ostatní další cesta, tentokráte do Ravensbrücku. V Ravensbrücku je to ještě horší a tvrdší. Tresty přísné, zacházení kruté, ale i tak se hrdinky snaží žít. Sidonie vše zapisuje. Jak se tam zachází s nemocnými, jaké se provádí pokusy, jak se chovají k bláznivým. Jak a za co se trestá. Vzpomíná na syna, který zůstal v Polsku, na rodinu a snaží se přežít i s pomocí přátelství několika spřízněných duší. Poslední cesta, která ji i Zuzanu čeká je odjezd do Mauthausenu – vyhlazovacího tábora, jediné o co ještě ze všech sil usiluje, je to aby příběh v jejím notýsku neskončil někde zapomenut, a aby se lidi o všem dozvěděli, proto ho odkazuje jedné přítelkyni. Po válce se díky tomu notýsek dostane k její matce.
Ačkoli knížka není rozsahem dlouhá (asi 160 stran) je v ní zachycený neobyčejný a silný příběh. Sidoniina zpověď je psána z pohledu jejích myšlenek, vzpomínek ale také všeho, co kolem sebe viděla, nebo zažila na vlastní kůži. Často jsou mnohé pasáže dojemné a z některých mrazí. Krutá realita a šedivé, studené prostředí tábora, se často promíchává s jejími vzpomínkami na rodný Martinik, plný barev, chutí, vůní a života. Navíc aby se Sidonie nezbláznila stvoří si vizi boha svých předků Agenora, který jí dodává sílu. Je to příběh, který vtáhne čtenáře od prvních stran, vyvolá střídání emocí a donutí přemýšlet.
Štítky knihy
Černá hvězdaKniha Černá hvězda je v
| Přečtených | 86x |
| Čtenářské výzvě | 3x |
| Doporučených | 7x |
| Knihotéce | 41x |
| Chystám se číst | 33x |
| Chci si koupit | 6x |
| dalších seznamech | 2x |
Nějak mě tento příběh nevtáhl, popsané utrpení bylo hrozné, ale napsané tak, že to byl jen popis a nic, zajímavá knížka, ale jednou stačilo.