Bílá holubice z Córdoby

27.09.2020

Vůbec jsem netušila, do čeho jdu, ani kdo je autor, takže po prvním trochu šoku, že hlavní hrdina je Rus a autorka jakbysmet, jsem se pustila do poměrně obsažného příběhu. I když se mi hrdina, mizera a podvodník, se štětcem i zbraní v ruce, nepříliš vlichocuje, jeho dumky v autorčině podání jsou velmi čtivé. Styl je takový maličko sarkastický, jakoby autorka pořád pomrkávala či alespoň povytahovala obočí, co ty na to, čtenáři? A mně se to líbí! Má neotřelý jazyk, plný zajímavých obratů a přirovnání, popisy čehokoli a kohokoli a jakékoli situace jsou velmi barvité, košaté a bohaté (mj. zip vycenil zoubky - to jsem snad ještě neslyšela; popis dvou zápasících kocourů byl víc než živý).

Trvalo to, než jsem se velkou a těžkou knihou prokousala celou (zejména spoustou historických záležitostí - v pořadí mých zájmových priorit - Španělska, Ruska i Izraele a výtvarným uměním, El Greco), ale činila jsem tak s chutí... Jen nebýt těch ohavných překlepů a chyb, které tak strašně ruší při čtení.

Autorka má docela pregnantní pohled na evropské dějiny, nedej Bůh, aby byla stejně dobrá vizionářka:

"Když se nad tím zamyslíte, tak člověk je natolik zabedněný, že po celé své zamotané dějiny utkvěle opakuje stále tytéž sebevražedné chyby. .. Stačí se podívat na španělské dějiny. Militantní Vizigótové, kteří se na počátku osmého století nemohli dohodnout, čí bude trůn, naprosto nechápali, že když na pomoc povolávají severoafrického Tárika ibn Sáida, tak otevírají dveře vojskům právě zrozeného Mohameda. Dejme tomu Roderik byl na hlavu poražen u Guadalety a utopil se... Ostatně víte, kde se asi dokázal utopit? Že by ve věčně vyschlém Guadalquiviru? Ačkoli - u nás v umyvadle chudokrevného Jordánu, taky umějí pokřtít tisíce nových křesťanů... No dobře, tak král Roderik utonul v Pánu. A co? Vrátil se snad po vítězství žoldák Tárik zpátky do své severní Afriky? To zrovna! Jeho pronásledovala nezdolná vášeň - snaha rozšířit náboženství Prorokovo i do země nevěřících. A navíc bažil po nálezu legendárního pokladu krále Šalamouna, který měl být z důvodu historii neznámých ukryt ve skrýši kdesi v Toledu. Hm, to je zajímavé...a proč zrovna v Toledu? A proč, proč - alespoň s dnešního pohledu - dosti skrovné poklady Templu (na každé potopené galeoně bylo zlata, stříbra, slonoviny a vzácného koření třikrát víc než v židovské chrámové pokladnici) nepopřávaly drancujícím bandám cizozemců klidu do té míry, že vstoupily do dějin, do literatury, do mytologie? Na tom vlastně nesejde: divoké hordy Berberů (čti Maurů, to je poetičtější, stačí náš evropský, díky Shakespearovi zdomácnělý Othello s jeho ušlechtilou, ale přece jen zločinnou žárlivostí!) ovládly většinu poloostrova už počátkem osmého století. A dobře Evropě tak!
Člověka napadne, že by bývalo stačilo, aby si Evropané tuhle historickou zkušenost pořádně zapsali za uši. Jenže... to ani náhodou! Uprostřed dvacátého století zapomětlivá Evropa stále tytéž Maury láká na své zelené palouky a do uliček, splachovaných šamponem: Jen pojďte, teto kočko, pokolébat naši myšku... Od té doby uplynulo sotva pár desítek let - což je okamžik, řasa spadlá z víčka dvacátého století - a hrdá Evropa najednou před novými humanitárními hordami kličkuje, klopýtá, ustupuje a omlouvá se za veškeré dosud způsobené ústrky, platí odstupné, příspěvky, stipendia a granty, jenže je pozdě: zelené palouky jsou celé zasrané, po dlážděných uličkách se procházejí slečny zachumlané v burkách či nikábech a černých šátcích až po černá očka a na hlavních evropských náměstích v šahídských pásech zuřivě protestují známí herci tentokrát už smíšeného půsodu... Sbohem, Evropo! Arrivederci, Roma! Alláh akbar, Mnichove... konečné řešení evropské otázky je opravdu blízko.
Ale stejně jako dřív si všichni lámou hlavu s doposud nenalezeným pokladem krále Šalamouna..." (s. 80)

Obsáhlá kniha líčí velmi doširoka velkou rodinu hrdiny, vlastních i nevlastních blízkých i vzdálených příbuzných, kořeny jdou do hloubky (historie) i do široka (Španělsko, Itálie, Holandsko, Rusko, Ukrajina, Izrael...), takže se v ní lze i ztratit. Jako v každé sáze jsou některé části méně záživné, ale vše souvisí se vším, hlavně se zkušenostmi a schopnostmi hlavního hrdiny v jeho utajeném, byť lukrativním podnikání. Vrcholem všeho je finále.
Autorka si pěkně pohrála s motivy rodiny, minulosti, ale i Sv. Benediktem a Vatikánem (Úřad pro náboženské záležitosti, tj. Banco Vaticano) a bílými holubicemi.