Big Mac
Serhij Žadan
Studentské párty ve Vídni a mrtvý Ind, bary, benzínky a nádraží, opuštěné továrny a nečekané reflexe, nepravý Lennon a život na cestě – na cestě po střední Evropě i mezi hornickými městečky Donbasu – to jsou povídky Serhije Žadana (1974), autora řady básnických sbírek i několika románů, jednoho z nejúspěšnějších ukrajinských spisovatelů současnosti. Poznejte paradoxy postindustriální společnosti evropského západu – s jejími bohémy, imigranty, alkoholiky a intelektuály – očima postmoderního básníka z východu.... celý text
Přidat komentář
Kniha mě nebavila. Pravda, pár světlých momentů jsem v ní našla, ovšem nebýt ČV tak bych ji patrně hnedle odložila. Vlastně, spíše by mě nikdy nenapadlo po ní sáhnout.
Knížka mi svým obsahem připomínala "Poslední kabriolet".
Největší "fušku" mi dalo jí sehnat.
Klasická dobová výpověď o ztracené generaci, která sice již vyrůstala v dobách postkomunistických, plných materiálního blaha a zabezpečení, ale bez jakéhokoli cíle, směru, vidiny něčeho vyššího... Tedy v jakési morální prázdnotě, vyplněné alkoholem, drogami, večírky a potulováním se po světě. Jde o výpověď jistojistě kvalitní, mě osobně blízkou, ale zároveň bych ji asi více ocenil před deseti či patnácti lety, kdy jsem sám tyto pocity prožíval.
Svojí beletrií dokázal Serhij Žadan rozehrát moji představivost na maximum. Užívala jsem si s ním punkové cestování do Berlína a do Vídně, později jsem s ním dýchala atmosféru Ukrajiny devadesátých let a téměř jsem se dokázala dotknout rzi mrtvého industrálu, který tak oceňoval jeho přítel rakouský fotograf... Kéž bychom měli takové spisovatele i na české literární scéně.
Veď to poznáš. Normálne pankáčske poviedky. Cesty z bodu A do bodu B, najčastejšie z jednej chľastačky na druhú. Kolorit vytvárajú hrdinovia presne toho typu, ktorý perfektne pasuje za postavy do takýchto poviedok, ale v realite by si sa s nimi určite nechcel pravidelne stretávať.
„...je to snad jediná sociální skupina, jež ve mně nevzbudzuje odpor, no ale jak bych vypadal, kdy bych pronesl řeč na počest všech outsideru zjednocené Evropy...“
Asi ešte dlho mi bude v hlave rezonovať poviedka Porno, ktorej príbeh o vyrastaní a umieraní v beznádeji je tak strašne ukrajinský no svojim spôsobom aj príšerne univerzálny.
Žadan si vie svoje poviedky britko vypointovať a neraz prihodí aj nejaké to „životné múdro“, ktorého musel vo svojej divokej mladosti nachytať kopec. Samozrejme, ako správny Ukrajinec a Európan ešte musí ukázať, že tí z Východu sú vlastne rovnakí ako tí zo Západu, že nie je rozdiel medzi ožratým chlapom pôvodom z Charkova a ožratým Viedeňákom, chľastajúcim spolu v zapľuvanej putike na berlínskej hauptbahnhof. Veď to poznáš. Normálne pankáčske poviedky.
Žadan popisuje svět kolem sebe s pronikavostí a úsporným stylem, který je jak rána na solar. Povídky plné nostalgie, ironie a dekadence. Nejsilnější jsou v poloze strohého, ale přitom velmi plastického popisu situací a dějů. Doporučuji. Kéž bychom i my měli takového Žadana:-)
Štítky knihy
Část díla
- Autoatlas Ukrajiny 2003
- Balanescu Quartet 2003
- Barevné útroby lidového automobilu 2003
- Berlín, o nějž jsme přišli 2003
- Deset způsobů, jak zabít Johna Lennona 2003
Autorovy další knížky
| 2011 |  Big Mac |
| 2023 |  Internát |
| 2015 | Ze života Marie |
| 2013 | Dějiny kultury začátku století |
| 2023 | Depeche Mode |
"Mám rád města během několika prvních hodin po příjezdu. To ještě skrývají spoustu různých překvapení a má představa o nich je čistá jako hotelové prádlo nebo papír do tiskárny; za každým rohem může začít COKOLIV, a to COKOLIV je mnohem důležitější a lákavější než všechny topografické znalosti."
Líbilo se mi, jak se ve sbírce v různých podobách opakuje motiv cesty. Vypravěč je poutníkem na mnoho způsobů. Občas je to obvyklý pohyb odněkud někam, občas se pohybuje svojí pamětí, občas běhá v zaseklé životní situaci nebo jako křeček v kolečku vlastních myšlenek.
Pocit autenticity pomáhá vytvářet jak vyprávění v první osobě, tak zejména věrohodnost (ještě nejsem tak starej, abych si to nepamatoval :-) popisu života dobrovolných outsiderů, kteří trochu žijí mimo kulturní a společenské standardy, ale zároveň se proti světu pořádku a pravidel nevymezují nekompromisně. Život po svém. Život vědomě na okraji, ani pořádně tady, ani pořádně tam. Život ve vlastním tempu...
Líbil se mi také styl Žadanových povídek, bylo to svižně čtivé, s dobrými dialogy. A že se v nich nic moc neděje a nic zásadního nevyjadřuje? No, nemyslím si to. To, že se tady chytré myšlenky nevystavují jak ve výloze cukrárny ještě neznamená, že si je tam pozorný čtenář nenajde.
"Vyjeli jsme z Charkova asi ve dvě v noci a už k ránu jsme zapadli do mlhy, ve které se skrývala všechna průmyslová infrastruktura a ležel všechen industriál: mrtvý, živý i nenarozený, celý Donbas se svým tisícem příměstských nádraží a tisícem zatopených štol, se svými živelnými trhy, na nichž se prodávají průmyslová tajemství, s motely, kde spí mrtví řidiči, se svými řekami, z nichž svítí kal: černý a lesklý jako arabská nafta, se svými maloměstskými dvorky, co do srpna zarostou suchou travou, marxistický Klondike, kde uhlí leží v úrovni hrobů, co je kope pohřební služba, takže z pohřbu nesou domů v rakvích kvalitní uhlí, a kde lehké drogy stojí tolik, co coca-cola, třebaže coca-colu tu na rozdíl od lehkých drog nikdo nekupuje, neboť je zdraví škodlivá."