Beton
Thomas Bernhard
Hlavní hrdina Rudolf se celé desetiletí chystá napsat vědeckou práci o skladateli Felixi Mendelssohnovi-Bartholdym. V napsání první věty mu brání sestřina návštěva – a po jejím odjezdu zase nesmírný strach, že by se mohla vrátit. Pro Rudolfa představuje sestra tu nejnepřátelštější bytost: už jen pomyšlení na ni v něm ubíjí veškeré myšlení. On pohrdá jejími nestydatými obchody, ona jeho fantazií. Jemu jsou odporné její úspěchy, jí jeho neúspěšnost. Rudolf se pak vydává na Mallorku, kde je konfrontován s nešťastným osudem mladé Anny Härdtlové a jejího muže, který skončil sebevraždou na betonu palmského hotelu, a posléze i s jejím koncem, kdy sama neunesla tíži osudu a spáchala sebevraždu. Oba potom byli – jak je na Mallorce zvykem – zabetonováni do malé krypty, téměř bezejmenní, odváti neúprosným během nepříznivých okolností za hranice svých životů, aniž na tom nesli sebemenší vinu.Na relativně malé ploše Bernhard ilustruje své přesvědčení o neodvratném zanikání civilizace, o nemilosrdné zhoubě, již si lidstvo samo připravuje. Rudolfova neschopnost cokoli pozitivního napsat koresponduje se stavem okolního světa, který vše pozitivní zabíjí. Výstižně charakterizuje lidskou omezenost a sobeckost na straně jedné a nemožnost ubránit se zlobě a slepotě světa na straně druhé.... celý text
Přidat komentář
Ve srovnání s Mýcením vlastně odpočinková četba. Znovu typicky bernhardovský motiv: hlavní hrdina solitér, finančně zaopatřený, nadprůměrně vzdělaný a hejtující vše a všechny okolo (nově ještě donekonečna prokrastinující). Pasáže odehrávající se v Rakousku jsou dost depresivní a "zatuchlé", pasáže z Baleárských ostrovů jsou naopak příjemně odlehčené. Je to dáno (kromě počasí) tím, že Bernhard se v "rakouské části" snaží o introspekci, ve "španělské" spíše o narativ. Nemá to takovou sílu a autenticitu jako Mýcení, přesto stále kvalitní text.
"(...) ve skutečnosti je každá duševní práce, tak jako každá jiná práce, nekonečně přeceňována a na světě neexistuje žádná duševní práce, bez níž by se tenhle ve všem přeceňovaný svět nemohl obejít, podobně jako neexistuje člověk, a tedy duch, bez něhož by se tento svět nemohl obejít, a my bychom se ve skutečnosti mohli obejít úplně beze všeho, kdybychom k tomu měli dostatek vůle a síly."
Text tvrdý jako pád na beton. Bernhard píše o tom, jak nic nenapsal a uděluje přitom další ze svých lekcí nihilismu pro středně pokročilé. Opět nakládá nejen sám sobě, ale i celému světu. S nasazením (a zejména jazykovým mistrovstvím), které by mu internetoví trollové mohli závidět, prostřednictvím svého hrdiny hejtuje Vídeň (i zbytek Rakouska), maloměšťáctví, byrokratismus, sestru, umělce, lékaře, počasí... To vše tradičně v jednom nepřerušovaném odstavci, v jednom strhujícím proudu myšlenek, které máte nutkání přečíst na jeden zátah. Díky tomu, jak obratně Bernhard pracuje s rytmem vět, vám nejspíš ani nebude vadit neměnně trudný tón. Přesto jde o lehce vysilující čtenářský zážitek, což ale chápu jako záměr autora. Nechce nás hladit po srsti, ale drásat.
Téma je pro Bernharda typické – (anti)hrdina Rudolf se už desetiletí chystá napsat vědeckou práci o hudebním skladateli Mendelsohn-Bartholdym, nepovedlo se mu však dokončit ani první větu. Stále mu v tom cosi brání, jednou vlastní psychický stav, jindy zase návštěva nenáviděné sestry… Celé je to takový manifest depresivní prokrastinace. Navíc napsaný až litanicky, proudem textu, který nedává příležitost se od něj odtrhnout. V knize je řada úvah o lidské mysli (nebo duši?) i o stavu společnosti. A závěr knihy, líčící žalostný osud mladého páru na prosluněné Mallorce, ještě umocňuje její poněkud ponurou a bezútěšnou atmosféru. (9/10)
bravurní práce o kontemplativním tuplovaném melancholikovi = voda na můj mlýn.
Beton patří k těm lepším Bernhardovým románům. Jednak je to jeho relatvině krátkou délkou a pak taky svým opět relativně úzkým tematickým okruhem. Je to klasický berhardovský hrdina, který se snaží dokončit nějakou práci, v tomto případě práci o hudebním skladateli Mendelsohnovi. V hlavní roli opět rodina a napjaté rodiné vztahy, staré křivdy se ve velkých retrospektivních blocích vrací k otázkám po smyslu umění a obecně uměleckého tvoření.