Bělidlo

15.02.2022

Zvláštní dílo. Já vám nevím, jestli to mělo být absurdní drama nebo jestli to Vesaas myslel jako realitu? Postavy se chovají nerealisticky a reagují úplně uhozeně na naprosto nicotné podněty.

Na můj vkus je to až moc jednoduché - respektive postavy jsou moc jednoduché. Šablonovité. Od začátku asi tak nějak tušíte, co kdo udělá. Prostě zvláštní. Kdyby to mělo nějakou hlubší myšlenku, asi bych přežil i tu absurditu, ale takhle to bylo prostě jenom... divné.

18.06.2020

Bělidlo je krátký dramatický počin (je poznat, že to bylo zprvu myšleno jako divadelní hra), který má jednoduchý a trochu banální konflikt, rychlý spád a přehnané vyústění. Co jsem si z této knihy odnesla je fakt, že komunikace je opravdu důležitá. Lidé se často nechají něčím zaslepit (nejčastěji nenávistí) a pak už nechtějí poslouchat, věří jenom tomu, čemu chtějí a překrucují si realitu podle sebe.
Kniha je velmi jednoduše, bohužel musím říct, že až primitivně napsána. Postav je na tak krátký román mnoho, tudíž působí ploše a příběh je lehce přehnaný. Probíhá i jakási snaha o symbolismus, jelikož kniha se otáčí okolo bělidla (- bílá - čistota - nevinnost), ale bohužel to bylo přímo do očí řvoucí. Není toho mnoho, nad čím se lze zamyslet, alespoň tedy pro mě.

17.02.2019

Román opravdu připomíná divadelní hru - měla jsem pocit, jako bych četla jedno z Ibsenových symbolických děl. Ano, příběh, postavy i dialogy působí trochu nevěrohodně, spíš jako nástroj k zobrazení rozličných přístupů k životu. Z psychologického hlediska je zajímavé srovnání Tandera a Kristera, z nichž oba zažívají podobný pocit odmítnutí, ale každý ho řeší jinak. Symbolika románu je poměrně jednoduchá a průhledná (bělidlo jako místo očisty apod.), což není na přímo škodu, ale nemohu si pomoct, kniha na mě přeci jen působí jaksi nuceně a učebnicově - je jako stvořená pro analyzování, ale hlouběji se mě nedotkla, na to je příliš odtržená od reality.

06.06.2017

Nad touhle knihou mi zůstával poněkud rozum stát. Postavy mi přišly komické v tom, že dělaly ze všeho neskutečné drama. Nejdřív se tam chlap nedokáže smířit s tím, že je ženatý, takže mladá dívka, která je u něj zaměstnaná a má přítele, je prostě a jednoduše nedostupná. To, že na jejího milého bude zle koukat a představovat si, že mu něco udělá, asi těžko něco změní. Neméně komický byl poprask, jaký dokázal člověk způsobit tím, že vystavil celou tu chásku, která v knize vystupuje, čáranici na zdi, která říká něco ošklivého o jednom z nich. Jejich chování a reakce se mi zdály nepřirozené. Připomnělo mi to základku, kde každá lavice byla plná čáranic typu "Honza Novák smrdí" nebo "Nesnáším Báru Dvořákovou". Postavy se chovaly jak náctiletí, kteří píší vzkazy na zeď, mají před sebou kdovíjaká tajemství, navzájem si vyhrožují a normální komunikace je mezi nimi otřesná. Mezi tím vším se proplétal chudák, který chtěl jen poslední ujištění o tom, že někoho zajímá, než zaklepe bačkorami, ale všechny zajímala jen zeď. Fakt podivná knížka. Jestli z ní však vyplývá nějaké ponaučení, tak je to dle mého názoru to, že lidé by k sobě měli být upřímní a říkat si věci na rovinu. Komunikace je základ a mezi postavami značně hapruje. Za tuhle myšlenku, která je zřejmě podstatou knihy, dávám o hvězdičku navíc.

16.03.2017

Zneklidňující kniha, k níž se vyplatí vrátit. Matné odlesky existencialismu (rok vydání 1946). Gombrowiczovsky stísněný mikroprostor s dějem obkružujícím středobod bělidla na venkovské usedlosti. Příběh zkomponovaný ze strachů a vnitřních fóbií, symbolů a letmých náznaků, že je svět, v němž žijeme, spjat s těmi nejměnšími nespravedlnostmi, které si lidé mezi sebou bezděky vytvářejí. A že ty mohou nabýt netušených rozměrů.