Běguni
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/383094/bmid_beguni-gwC-383094.jpg
4
261
261
Román, kterému autorka zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní jazyk. Návštěva tohoto světa je díky autorčinu vypravěčskému mistrovství velkým zážitkem.... celý text
Přidat komentář
Nechápu, proč je kniha označována za "román", kterým rozhodně není, takže v tomhle směru může vaše očekávání zklamat. Ve skutečnosti jde o soubor několika povídek propletených spoustou kratších i delších úvah a postřehů hlavně se dvěma hlavními tématy - cestování a uchovávání lidských těl a orgánů.
Velmi zvláštní styl psaní, ale ve výsledku ve mně kniha zanechala dlouho hlubokou stopu.
"Román-neromán
Přestože by se k Běgunům nejlépe hodilo označení román, žádným klasickým románem rozhodně nejsou. Běguny tvoří řada zdánlivě nesouvisejících mikropříběhů, jež se postupně skládají do jakési (románové) koláže, kterou sceluje více než prostor či postavy (některé koneckonců bez nějakého většího vlivu na pozdější podobu příběhů zmizí či zemřou) téma. Tématem je fenomén, jenž se čím dál více dostává před všechny ostatní. Cestování. Cesta a pohyb. Co znamená být na cestě, přesouvat se z místa na místo? Co vede člověka k tomu, aby opustil svůj byt?
Autorka se při snahy o postihnutí tohoto fenoménu přesouvá mezi mnoha póly. Od (snad autobiograficky) laděných vzpomínek k historicky zasazeným příběhům. Od příběhů k až gnómicky vyznívajícím odstavcům. Od popisu chodu letiště k přiblížení života "věčného nomáda". Zároveň Tokarczuková, fascinována projektem Wikipedie, přemýšlí, jak by vypadala celosvětová encyklopedie, jaký je její vliv na poznávání světa "
Kryštof Eder
"Velmi dlouhá čtvrthodina: V letadle mezi 8.45 a 9.00. Podle mě trvala hodinu nebo i více." (str. 95) V knize je tolik zajímavých postřehů, střípků, které někdy zapadnou a jindy se vzpříčí. Poprvé jsem ji začala číst v roce 2010, doputovala ke mě jako narozeninový dárek. Nedočetla jsem, protože se vlastně nejde začíst. Tentokrát jsem se hecla kvůli výzvě a jsem za to ráda, protože jinak bych přišla o řecký příběh profesora a Karen, který se mi moc líbil. Opakující se témata cestování a uchovávání lidských těl byla poučná a místy až roztodivná.
Předem musím předeslat, že jsem knihu nepřečetl celou. Měl jsem za sebou asi polovinu a uvědomil jsem si pár věcí. Že jde o asi jednu z nejvíce fascinujících knih, kterou jsem kdy četl. Ale zároveň šlo o asi nejvíce kolportážní kousek, jaký jsem kdy měl v ruce. Jinak řečeno. Šlo o dílo, které bylo velmi dost odlehčené a jeho čtení byla čistě odpočinková záležitost. Přeložení jednoduchého a obecného dění mezi lidmi do nikým neznámého a přesto srozumitelného jazyka. Těžko se to popisuje. Přijde mi, že dávat celou knihu pozor je trochu pro jiné nadřazené mozky. Pro mě to bylo hodně odlehčené čtení, nad kterým občas zůstával rozum stát. Jindy to zase bylo něco, co nějak běželo a já ani nevěděl jak a proč. To celé se vytvořilo ve zvláštní knihu, kterou jsem po dlouhé době ani nedočetl. Asi jsem dospěl k tomu, že kniha je až moc těžká a zároveň jednoduchá na čtení. Nedávalo mi to nic než potvrzení, že Olga Tokarczuk je génius, který si své docenění zaslouží. Je ale težké se na to koukat v rámci zábavy, kterou já jsem z jejích knížek nedostal tak jak jsem myslel, že dostanu. To ji nijak nemůže brát na kvalitě.
První kniha, kterou jsem dočetl a nevím, co si o ní mám myslet. Pár střípků příběhů mne nadchlo, ten poslední o profesorovi a Katrin až skoro bral dech. Pár střípků postřehů o cestování mne zaujalo. Ale celek? Proč? Autorka si řešila své problémy? A proč kniha dostala cenu? Že by byla tak složitá, že ji ani porota nepochopila, nebo jsem tak hloupý já? Možná že se k ní vrátím, ale obávám se, že příště už se nedonutím ji dočíst celou. Rád bych nechal neohodnocenou, ale do svých statistik si těch více jak 400 knih chci přidat a do výzvy se mi hodí i to ocenění.
Všichni cestujeme. Někteří jen na krátkou vzdálenost, někdo cestuje jen do snových krajů, jinému odcestuje zdravý rozum, někdo je digitální nomád, někdo reálný, u někoho se přesouvají dokonce jen části těla nebo neurony v neexistujících končetinách, ale všichni se pořád přesouváme, vše je v pohybu. A každý z nás cestuje směrem k setkání s andělem, co může vypadat jako ty letušky v posledním obraze téhle výborné a neuvěřitelně obtížné knihy. Obtížné ne obsahem, ale formou. A myslím, že čas téhle knihy ještě přijde. Také musí k současnému čtenáři vlastně doputovat.
Některé texty mě bavily víc (místy mi přišlo, že ty nejlepší jsou ty nejkratší), některé míň, ale středoevropskou fragmentárnost jsem si vyloženě užívala. Intelektuálně stimulující. Poslouchala jsem jako audioknihu v angličtině a občas přečetla pár stránek českého překladu. Anglicky se mi to líbilo mnohem víc, český překlad mi přišel trochu klopotný - ale nezkoumala jsem do hloubky, možná je to jen moje dojmologie. Každopádně preparátů mohlo být míň.
Z téhle knihy jsem tak nějak rozpolcená. Četla se mi dobře, jednotlivé části se četly lehce a obsahovaly spoustu zajímavých slovních spojení, metafor, přirovnání, ale i třeba myšlenek a obecně témat k zamyšlení.
Co mě ale dost zklamalo, je naprostá roztříštěnost příběhu. Čekala jsem nějaké větší propojení těch částí, povídek a střípků. Kniha obecně působí jako zápisky z nějakého deníku. A ne jako souvislé zápisky, ale jako takový neucelený, chaotický výběr z těch zápisků. Chybí nějaká návaznost, posloupnost příběhů nemá žádný smysl a v konečné fázi kniha postrádá i nějaký závěr... Nebo to byl záměr? Těžko říct.
Kniha mě však zklamala. Čekala jsem více úvah či rozebírání cestování jako takového. Čekala jsem to, snad díky takto napsané anotaci. Avšak o tomto cestování zde byly jen malé útržky, krátké vzpomínky či jen půlstránkové mihnutí, na úkor příběhů, které svým způsobem byly také o cestování, ale vnitřním či časovém. Což by mi jinak nevadilo, ale nesedlo mi, že se takto vzpomínky a příběhy (s trochu jiným podtextem) míchali. Kdyby byli rozdělené alespoň na první a druhou část knihy, působilo by to podle mě uceleněji.
Moje cestovní kniha, beru si ji s sebou už skoro deset let a ještě mě neomrzela.
Tohle nebyl můj šálek kávy. Příliš mnoho anatomie... Nebýt výzvy, nedočetl bych celou.
Koláž příběhů, útržků, reflexí. Cestující lidstvo. V tom světe se ztrácíme. Někdy až tajemně. Opakující se motiv tělesnosti, kterou se snažíme zachovat. A občas jsme jak běguni - taky máme někdy chuť opustit svůj dosavadní život. Sednout na metro a jezdit, jezdit...
Des.. utrzkovite radoby psychologicko-filozoficke blaboleni bez hlavy a paty, depresivni, neprijemne, nudne. Malo knih nedoctu, ale tahle skonci zalozena nekde hodne hluboko. Za co mohla ziskat oceneni opravdu netusim, osobne bych ji nedoporucila ani vydat, skoda papiru.
Každý máme mnoho myšlenek a ne vždy kvůli tomu píšeme knihu. Autorka se ale bohužel rozhodla svoje naivní pozorování sepsat a sestavit z nich knihu. Je to tedy především zápisník z autorčiných cest, kde se zasnila nebo zkoušela rozjet svoji představivost, doplněný několika povídkami. Kniha to není dobrá a je s podivem, že to někdo vážně navrhnul na jakoukoliv cenu a ještě větší překvapení je, že pro tuhle knihu někdo hlasoval.
Je otázne, či ide o román. Skôr je to taký nezaraditeľný mix 116 krátkych próz, z ktorých sú niektoré poviedkami, iné úvahami, momentkami. Veľmi pôsobivé čítanie.
Zvláštní, neuchopitelné a krásné. Vůbec mi nevadilo, že nemá souvislý děj - jsou to malé i větší epizodky, zastaveníčka lidí bloudících, putujících. Co mě naprosto dostalo, je neskutečně bohatý a košatý jazyk Olgy Tokarczuk, její jedinečná přirovnání, originální pohledy, fascinující pojmenování běžných okamžiků (můj obdiv mají samozřejmě i oba překladatelé). Bylo to působivé, ale potřebuje svůj čas, takže pod slunečník bych nebrala.
Knížku jsem četla podruhé a opět mě velmi potěšila. Baví mě, o čem Tokarczuková píše, líbí se mi, jak o tom píše, vyhovuje mi, jak přemýšlí. Pro mne výborná kniha.
Štítky knihy
polská literatura středoevropská literatura Bookerova cena
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Příběhy, postřehy, myšlenky, pocitové obrazy.......
Tělo, pohyb, cestování.......
Neukotvenost, roztříštěnost, hledání,.......
Forma asi podtrhuje obsah?
Kdybys získal celý svět, ale ztratil svou duši?
Asi není špatné, jak autorka dokáže uchopit svět, jen nebudu ten, komu to sedí. Jako četba na Vltavě se poslouchalo příjemně, ale často jsem tápala v tom, kam všechna nádherně barvitá slova směřují.