Až na krev
William Styron
Povídky Williama Styrona spojuje téma osamělosti intelektuálně založeného jedince, který je přinucen změnit své návyky a ocitne se náhle v prostředí, jež je mu bytostně cizí. Styron zpracoval v pěti povídkách především své osobní zkušenosti: první získal v období druhé světové války, kdy přerušil studia a byl odveden do řad námořní pěchoty, ale dříve než mohl se svou jednotkou zasáhnout do bojů, Japonsko kapitulovalo. Podruhé Styron narukoval k téže zbrani jako rezervista na počátku padesátých let, kdy probíhala válka na korejském poloostrově. Ani tady se žádných bitev nezúčastnil, přesto však dokázal sugestivně zachytit smrtelný strach, jenž ho prostoupil ve chvílích, kdy hrozilo bezprostřední nasazení do probíhajících konfliktů. V silných, pacifistických příbězích Styron přesvědčivě dokumentuje, jak brutálním a ubíjejícím způsobem mohou působit na povahu vzdělaného člověka dimenze vojenského života, jimž se přizpůsobuje jen s největším sebezapřením. Na druhé straně ovšem konstatuje, že v souboji se zlem je zapotřebí přinášet oběti a snad i proto se v jedné z próz přiznává, že „přes averzi ke všemu vojenskému shledávám na životě vojáka všelicos přijatelného a dokonce fascinujícího“.... celý text
Literatura světová Povídky Vojenství
Vydáno: 2014 , Mladá frontaOriginální název:
The Suicide Run: Fives Tales of the Marine Corps , 2009
více info...
Přidat komentář
Pět formou i kvalitou odlišných povídek spojuje téma druhé světové války. William Styron píše své příběhy z perspektivy mariňáka. Většinou se jedná o nepřímý popis válečných zážitků nebo vlivů války na mentalitu emočně a inteligenčně vyspělejšího jedince. Je zřejmé, že autor vychází z osobních zkušeností.
V titulu, jenž nese název Až na krev, a z kterého mrazí po zádech, příliš krvavých líčení nehledejme. Styron klade důraz na malbu hrdinovy psychiky a popis myšlenek. Ty jsou s to důvěryhodně sdělit atmosféru krutých válečných scén, bohužel méně náročného čtenáře mohou nudit. U méně kvalitních povídek (Blankenship) byl zbytečné květnatý jazyk na obtíž, a dělal text špatně čitelný. Naopak u Otcovského domu, ač přes dlouhá souvětí, dokázal Styron velice půvabným jazykem psát poutavě a čitelně.
Některé povídky mne zaujaly (především Otcovský dům, nedokončený román o návratu mladíčka z válek v Tichomoří), a proto knihu hodnotím lepšími třemi hvězdami.
Mě to bavilo. A ta "omáčka" k tomu patřila. Kdyby to byl strohý popis války a nic okolo hrdinů atd. tak by ty pasáže o válce podle mě nevynikly. Ale to je můj názor
Dávám 3 hvězdičky snad jen z přesvědčení, že výpovědi týkající se války jsou pro další generace důležité a měly by vědět, že válka byla skutečné utrpení. Pro mě ale bylo utrpení četba tohoto díla. Ve 3 z pěti povídek jsem přesvědčena, že první polovina povídky byla zbytečná a netýkala se tématu. Umučeně (a s nechutí) jsem tyto stránky přelouskala, a stálo to za to protože když se člověk dostane k jádru věci, čte se povídka dobře, ale bez těch stránek zbytečného klábosení by se obešla, nebojím se říct že by jí to snad i prospělo.
Mluvím o 3 z 5 povídek proto, že začátek první povídky se dá považovat za krátký rozjezd a poslední povídka je dlouhá asi 5 stran.
Když se Styron konečně dostane k tomu, o čem chce psát, jsou povídky zajímavé, jeho svědectví je popisováno skutečně živě a s různými detaily. Jen se v povídkách nikdy nedostal k popisu samotného boje, což mě trochu mrzí, protože si myslím, že by bylo fantastické přečíst si o boji ve válce od člověka, který to zažil. I tak ale autor popisuje pocity a život vojáka před bojem a po něm a i to je veliká cenost.
Až do krve bylo teda opět až na krev. Styron píše moc hezky, každá věta je jak z porcelánu, ale nudou by při tom umřel snad i Radek John. Ke konci jsem sebou nosil už i defibrilátor, kdybych náhodou padnul do klinické smrti.
Povídky to jsou fajn, a to i přesto, že jsou nudný. Život gum a jejich typy jsou tu vykresleny skoro ze všech stran, někdy víc zajímavě a někdy míň. Celý je to samozřejmě pacifický jak oceán, přičemž mě ale trochu mrzelo, že po tom nekonečným brblání záložáků nikdy nedošel Styron tak daleko, že by je poslal do nějaký pořádný válečný šlamastyky, nebo aspoň za děvkama na šlem-a-styky. To si většinou jen gumy povídaly někde ve výcvikovým táboře, že se jim tam nechce a pak byl konec. To je jako si objednat jagermeistera a pak ho nevypít.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) námořnictvo americká literatura válečné povídky
Část díla
Autorovy další knížky
| 2005 |  Sophiina volba |
| 1993 | Viditelná temnota: Memoáry šílenství |
| 1974 | Ulehni v temnotách |
| 1972 | Doznání Nata Turnera |
| 1965 |  Dlouhý pochod |
Omlouvám se nemůžu si pomoci, ale tyhle příběhy jsou pro mou osobu slušně řečeno bramboračkou. Kde začátek a konec navazuje, ale zbytek je vyplněn vatou, která ano rozvíjí, ale začátek a konec by se bez ní obešel. Někdy taky jen popisuje něco, co pro příběh není nijak důležité (třeba co tento major, co zná tohoto majora dělal a jak poznal, tohohle toho poručíka, co znal zase tohohle plukovníka, kterého dědeček vlastnil plantáže s ... )
Jsem zcela pro, aby se má generace dozvěděla o hnusech války, chápu frustraci mladých té doby, kteří místo klaceni prsate spolužačky, museli nastoupit do války s Japonciky.
Jen asi nemusím číst, že jsou nadrzený a sere je Japonsko.