Angelika - Cesta do Versailles 2.

23.02.2024

Dobrosrdečná a odvážná Angelika vzestupu je. Lepší než filmové zpracování a v detailech i odlišné.

03.03.2022

Teď mě mrzí, že jsem druhou část druhého dílu tak dlouho odkládala - odradila mě ta první, která byla téměř utrpením (ani film jsem si nikdy nijak zvlášť neoblíbila), a přitom tady se všechno konečně pohlo kupředu!
Angelika šplhá stále výš, neštítí se přitom využívat žádného muže (ba ani ženy). Ke konci jsem jen valila oči, co se to z Filipa vyklubalo (opět lehký úžas oproti filmům).
A konečně jsem se dočkala, první náznaky, že je Joffrey naživu (už aby tam byl!).
Kniha samotná je čtivá a napínavá, a i přesto, že člověk viděl filmy, ho má stále co překvapit.
Nyní jsem zhruba v první třetině třetího dílu, čte se to samo, pokračuje se dál :).

"Nemluvte mi o náboženství! Lidé zničili všechno, čeho se dotkli. A z toho, co jim dal bůh nejsvětějšího, z náboženství, udělali směsici bojů, pokrytectví a krve, z níž je mi na zvracení."

"Největší nedorozumění v lásce způsobuje to, že hodiny touhy nezvoní vždycky v tutéž hodinu."

28.08.2021

Napsáno je to brilantně, člověk to zhltne jako jednohubku ani neví jak. Angelika se snaží šplhat po společenském žebříčku stále výš a nechává za sebou zničené muže. Už jí také začíná pronásledovat duch milovaného manžela a občas propadá hlubokým depresím. Cesta do Versailles jí však dále zoceluje, je tvrdá a vypočítavá, ať už jde o obchod nebo vztahy. Uvnitř však stále zůstává tou dobrosrdečnou a odvážnou dívkou, jakou jsme si ji na začátku zamilovali.

07.11.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!

Nemohu se zbavit sílícího dojmu, že Angelika stravuje všechny muže, kteří k ní vzplanuli nějakým citem, zatímco ona k nim - na rozdíl od svého upáleného manžela - nevzhlíží a využívá je jen jako prostředky k tomu, vydrápat se opět nahoru. Nejprve Nicolas, který se touhou vlastnit svoji vyvolenou nechal zaslepit natolik, že si nehlídal záda, ztratil moc v podsvětí a nakonec přišel o život. A ona mu nevěnovala ani jedinou myšlenku, přestože jen díky jeho ochraně přežila svůj pád na dno. Pak básník Špína, kterého využila k pomstě, ačkoli bylo jasné, že on kvůli tomu zemře (scéna, kdy se Angelika snaží zdržet Desgreze, byla velmi působivá díky závěrečným krutým větám, které k ní policista pronesl při odbíjení půlnočních zvonů). Ostatně přemýšlela jsem, zda i to, že může využít básníkových pamfletů k odplatě, jí Desgrez sdělil z dobré vůle nebo jako chladný kalkul jak chytit dlouho hledaného novináře... Kvůli ní neblaze skončil pan Bourjus, na němž si vybudovala kariéru (popis orgií u Červené masky mi přijde odporný i ve filmu, při nynějším čtení na mě působil velmi silně), pohrála si s Davidem Chaillou a jeho patentem a využila i naivního Audigera. Nakonec se jí však podařilo prodrat se až na výsluní, čehož docílila tím, že využila svého bratrance Filipa. Je však otázkou, zda cena nebyla příliš vysoká... Ačkoli, když Angelika dokázala najít potěšení i v nedobrovolném styku s panem de Vardes, jistě docení i sadistické způsoby svého bratrance Filipa (a navíc jsem to četla, takže vím, že ano ;-)).

Filip zde ostatně není líčen zrovna jako romantický typ: na rozdíl od nového filmového zpracování, kde je vyloženě kladnou postavou, zde je chladný, nepřístupný, zuřivě nepřátelský ve svém pokoření ženou. Svatební noc zahájená výpraskem jezdeckým bičíkem asi nepatří mezi mainstreamové dívčí sny, Angelika však přesto i v těchto situacích nachází jisté erotické zalíbení (a taky si uvědomuje, že si zbičování vlastně zasloužila, když ponížila toho hrdého boha války), a to mi jako ženské čtenářce moc věrohodné nepřijde:

Strčil ji do pokoje, zavřel dveře a začal ji švihat bičem. Uměl s ním zacházet. Určitě dostal úřad nejvyššího lovčího Francie zaslouženě.
Angelika si rukou chránila obličej. Couvala až ke zdi a instinktivně se otočila. Po každé ráně se zatřásla a kousla se do rtů, aby nezasténala. Ale zároveň se jí zmocňoval jakýsi podivný pocit a její prvotní vzpoura ustupovala jistému uznání, zvláštnímu smyslu pro spravedlnost. (...)
Vyděšená Angelika ho najednou viděla napůl svlečeného a bezbranného, stál ve stínu rovně jako archanděl. S krátkými světlými vlasy vypadal náhle jako úplně jiný člověk, podobal se antickému pastýři (...).

To jako vážně?? Trápí její děti, škrtí ji na jezeře, pak ji surově zbičuje a jí se to líbí??! Chápu, že Filip ještě sehraje svoji kladnou roli v příběhu, takže nemůže být líčen jako totální zrůda, ale v takovéhle situaci bych byla spíše vyděšená než vzrušená :-).

Z prvního čtení před mnoha a mnoha lety si vůbec nepamatuji, že se již nyní v příběhu objevily náznaky, že s Joffreyho smrtí na náměstí Gréve to nebylo úplně tak, jak by se na první pohled zdálo. Ovšem stejně tak si nepamatuji, že by později osvětlil Angelice, proč ji nevyhledal a nechal jí projít si tím vším...

Mimochodem, netuším, proč se hlavní hrdinka tak chvástala, že do Versailles se vypraví teprve tehdy, až dostane pozvání od krále, když se nakonec na zámek pozvala sama :-).

P.S.: Jistá scéna v knize (a ne, opravdu to nebylo bičování na konci, jak by se mohlo zdát z toho, jakou pozornost mu zde věnuji :-)) mne velmi rozechvěla a ještě hodně dlouho ve mně rezonovala.