Pod květy skořicovníku

Z čárky kolečko měsíc udělá
a tma to kde jen může hladí
Když pod krovy to potká anděla
tu ani o něj nezavadí

Z kolečka ráno zase čárka je
líže se vám to ve smetaně zlaté
co krajáč nebe naleje
pro všudybylské mourovaté


František Halas: Hádanka druhá

*

(A co básník, vyd. Mladá fronta r. 1963)

http://www.databazeknih.cz/knihy/a-co-basnik-56257

NÝTOVÁNÍ

Na nebi luna!
Nechce nic;
jen být jak nýt
a utahovat nebe.

To je ta chvíle
tvých temných zřítelnic,
pod vičky pohroužených
v sebe.

Oldřich Mikulášek,Šokovaná růže, nakladatelství Český spisovatel, Praha, 1969

Hamlet

Utichl hluk, když na scénu jsem vyšel.
Jenom rám dveří svírám v objetí,
v ohlasu zdaleka chci slyšet,
co stane se v mém století.

Tisíc kukátek se na mne zdáli
upírá jak oči zmnožené.
Abba, otče, tento hořký kalich,
aspoň dnes odejmi ode mne.

Já ctím tvou vůli, dobře je mi známa,
tu roli hrát jsem ochoten.
Teď se však dává zcela jiné drama,
nenuť mě, pro tentokrát jen.

V promyšleném pořadí jdou dějství
a konec čeká všechny vespolek.
Jsem sám, vše tone v bahně farizejství.
Život - to není přejít přes pole.

Boris Pasternak, překlad Jan Zábrana


Vítr

Zemřel jsem, ale ty jsi živá.
A vítr vyvál pláč a žal
do lesů, v osiřelá zdiva,
koruny stromů rozkýval
a jejich vratké podstavce
jsou paty ráhnoví, v němž splývá
po větru plachta. Příboj zpívá,
jako by čekal na plavce.
V té vřavě, šířící se dál,
už se ti hořkost neozývá.
Jen slova, slůvka, utěšlivá
jak v ukolébavce.

Boris Pasternak, překlad Jan Zábrana

Text příspěvku byl upraven 18.10.14 v 22:22

GLÓBUS

Tento plagiát
stvořitelského díla
klade lidstvu na srdce
dokonale hladkou kulatost světa
lidstvu jež naráží
na samé hroty a vyhrocení.

Alois Volkman: To je věc (Mladá fronta, 1987)

Masky

Teď už mne zmáhá hysterický smích
uprostřed světel noblesního sálu ...
Těch pitvorností! Nebo je to vtip -
a já jsem prostě hostem karnevalu?

Snad bych měl prchnout. Rychle! Ale kam?
Anebo s nimi myslet na zábavu?
Vždyť když se kolem sebe podívám -
pod maskou zvěře tuším lidskou hlavu!

Jsou z bájí nebo z bajek? Copak vím?
Jeden hrál drama, druhý možná frašku.
Jeden můj soused - to je Harlekýn -
a druhý lupič. Hodně je tu šašků.

A tak se směju. V jedné řadě jsem
s těmi, co právě krásně drží spolu.
Co když ten lupič - zpit svým úspěchem -
tu masku nikdy nesejme už dolů?

Pod maskou bude smutný Harlekýn
navěky skrývat všechna svoje přání.
Z někoho bude provždy tichý mim,
a z dalších navždy šašci k popukání.

V kruhu se svírá jejich divný rej,
směju se s nimi, tančím jako štvaný.
Můj nenalíčený a všední obličej
ostatní berou jako maskovaný.

Uprostřed smíchu padá na mne strach.
Něco tu chybí ... Ač se se mnou bratří,
říkají, že jim šlapu po nohách,
že netančím tak, jak se prostě patří.

Zlé masky, ty jsou náhle samý smích -
a veselé jsou zase plné zlosti ...
Všichni jsou v maskách! Schovávají v nich
všechny své lidské slabosti i ctnosti.

Teď za Múzami v patách jdu jak stín.
Odmaskovat je? Cosi mi v tom brání:
Co když pak v celé kráse uvidím
zase jen další, nové maskování?

Už chápu lest. Vím, v čem je ukryta.
Každý z nich přece zvolil masku jinou!
Lhostejná maska - to je záštita,
ochrání vás před políčkem i slinou.

Co když ti čestní - pro zjitřený cit
také se raděj za maskami skryli?
Jak je mám poznat, když je chrání štít,
aby si tvář o kámen nerozbili ...

Vladimír Vysockij - ze sbírky Zaklínač hadů, překlad Jana Moravcová

Bdění

Když praská ostění, když ve tmách zablyští
s tajemným ozvukem proud jisker v ohništi,
když občas vyšlehne z ohořelého dřeva
roj bledých plaménků a s hukotem se slévá
na žhnoucích oharcích, když prapodivná zář
pokřiví jednomu z prapředků na zdi tvář,
co na nás v samotě a tichu zapůsobí
více než zázračné příběhy z dávné doby?
Když najdu na zámku uprostřed veteše
v gotické almaře k veliké potěše
zapomenutý spis a potichu si mohu
prohlížet ozdůbky ve starověkém slohu,
překrásné obrazce, přeludné květiny,
hýřící barvami, stíny a odstíny
chrámové mozaiky, pak hltám verše, rýmy,
jsem v duchu s hrdiny i s blahoslavenými,
co, v ruce toliko svatý kříž, dovedli
vyléčit každého; tvor ďáblem posedlý
i malomocný žil, zdráv díky jejich kříži.
I různé balady jsem četl bez obtíží
dál, i když odbila půlnoc a hřmotný výr,
mým světlem oslepen, porušil noční mír.
Četl jsem pod svícnem u bachratého stolu,
zatímco tající vosk zvolna kanul dolů
a v okně, prvními paprsky ozářen
s úsměvem ve slunci růměněl nový den.

Théophile Gautier

tak
naplněn

ne
vyslovitelným
ne-vyslovitelným

prostými slovy jako
strach
vřískot
hřmot
příšeří

slovy mého
světa

takže je stavím
do básní

takže je vyštěkávám
do ticha



- Ernst Jandl -

http://www.databazeknih.cz/autori/ernst-jandl-16172

Sám sedím s osamělými bambusy
tiše si pískám, na loutnu hraji.
V hlubokém lese nikdo mě neslyší,
paprsky luny mě zalévají.


- Wang Wej -

Mesto v mori


Bŕŕ! Smrť sa svojho žezla chopila
v tom meste, mĺkvom ako mohyla,
kde je tak pusto, pochmúrne a mdlo,
kde všetko, všetko - dobrota i zlo -
do ríše večných snení odišlo.
Tie veže, paláce a svätyne
sú sťaby v nich nič ľudské nebolo
(zhlodané časom, nemé, nehybné)
a vetrom zabudnutá všade okolo,
tam pod nebom sa apaticky skvie
len voda plná melanchólie.

A lúče z nebies nezostúpia ta
k mestu, čo halí večná temnota,
len morské svetlo, vzbudzujúce strach,
sa mlčanlivo šplhá po strielňach
a nehatené v tajuplných hrách
svoj odlesk vrhá na chrám, na stenu
podobnú múru babylonskému,
na reliéfy i tieň besiedok,
kde nezaznel už dávno ľudský krok,
i hroby, plné nemej záhal'ky,
ach, skvostné hroby, čo z nich do diaľky
vidno tie vence - vinič, fialky.

Tam pod nebom sa apaticky skvie
len voda plná melanchólie.
Vežičky s tieňmi visia dovedna
v priestore, ani nedotknú sa dna,
kým z hrdej veže, ktorú mesto má,
sa rozhliada smrť - veľká, všemocná.

A tak sa svetlo plazí priestorom
až k rozzeveným hrobom pod morom,
no zlatom okrášlené mŕtvoly,
či diamanty, ktoré idoly
zdobia tak, že im žiaria z očných dier -
nič nenaruší strašný vodný mier,
ved' ani vlnka nepohne sa, žiaľ!
V tej hrôze premenenej na krištáľ
už neprezradí ani zachvenie,
že sú aj moria, i keď vzdialené,
čo majú šťastlivejšie osudy,
pretože k nim aj vietor zablúdi.

Čo to však? Náhly pohyb! Nebesá!
To vlny hučia, more chveje sa,
aj veže striasli tupé panciere
a letia ku dnu v plnej nádhere.
Z ich hrotov, zdá sa, vyšlo znamenie
až k nebu, ktoré spalo zahmlené.
Sťaby sa more krvou potiahlo,
čas oddychuje hlboko a mdlo,
znie nepozemské, hrozné stonanie.
Ked' mesto klesne k najhlbšiemu dnu,
z tisícov trónov peklo povstane
a vystrúha mu poklonu.

(1831; 1845)

Edgar Allan Poe

Český preklad vyššie uvedenej básne:

Město v moři

Trůn smrti ční bez svatozáře hvězd
v nejpochmurnějším městě ze všech měst,
kde táhnou černé mraky od pólů
a kde při míruplném hlaholu
je zlo i dobro věčně pospolu.
Stráž věží, oltář, staré opery,
(čas neotřásl žádnou, jaký div!)
jsou plny démonické nádhery
a vítr neubral jim temných zdiv -
tam pod nebem, kde mají tajný vchod
jsou zbytky chmurných, elegických vod.

V to městě noci věčně černá tma je,
jen občas z moře světlý prapor vlaje,
když bouře příšerně je rozzuří -
nad paláce a stará cimbuří,
nad štíty, burácejíc jako hrom,
nad hroty věží, nad královský dóm,
nad babylónské zdi a hipodrom,
nad besídky ve stínu mandloní,
nad květy, vytesané ve sloni,
nad oltáře a drahocené desky,
jichž proplítající se arabesky
proniká réva zářivými blesky -
tam pod nebem, kde mají tajný vchod
jsou zbytky chmurných, elegických vod.

Stín věží dává divnou předtuchu,
vše zdá se viseti jak ve vzduchu,
neb z pyšné věže města vyhlíží
jen smrt za obrovskými pilíři. -
Hrob zívá - otevřené svatyně
zívají v této vodní planině -
leč bohatství tu nedoutná jak stoh
z diamantových očí starých soch
a mrtví bez šperků a hedvábí
zde vody z jejich koryt nevábí,
vždyť ani vlnka nezčeří se, žel!
na této poušti z černých, chladných skel
a vítr neprozradí, že tu kdys
byl šťastnější a zalidněný mys
a nejen hladina, jež mrtvě hnije
a spící, bezoblačná letargie.

Leč viz, teď rázem rozvlnil se vzduch,
jakoby vlna rozvířila vodní kruh,
jakoby klesla věž o jeden schod
a rozvlnila vlny spících vod,
jakoby její špičky, jež se šklebí
dodaly prázdnot zastřenému nebi.
Teď mají vlny růžovější jas
a hodiny jsou znovu, znovu zas -
a když teď z klínu temných oblastí
se řítí město v žhavém ohni hvězd,
peklo, jež pozvedá se z propastí
mu týčí tisíc trůnů na počest.

E. A. Poe

Slovenský překlad se sice víc obsahově "shoduje" s originálem, přesto se mi ale víc líbí ten český, Nezvalův. Mám pocit, že zase líp vystihuje Poeovu "hudebnost".
A aby mne viki neseřval, dám tady 97 :

Sníh vál z těch dní, kdy jsem tu neměl Tebe,
jenž těšíš moje srdce v běhu let.
Ve mně byl mráz, nade mnou temné nebe,
všude jak v lednu, pusto na pohled.
A přece bylo léto, ač tak cizí,
a po něm podzim prostřel k hostinám;
zem ztěžkla ovocem své první mízy
jak lůna čerstvých vdov. Jen já byl sám
a skrz tu hojnost viděl přicházet
čas sirotků a opuštěných plodů,
vždyť bez Tebe není proč krášlit svět
a ptáci nezpívají letní ódu.
Nebo ten zpěv tak smutně srdce jímá,
až listí bledne strachy, že jde zima.

překlad Zuzana Šťastná

Text příspěvku byl upraven 27.10.14 v 00:19

Dve krátke odo mňa :)

Nekonečný bál

Tak ohnivé...tak žeravé...
vášnivé ako flamengo
šialené...
smiech blázna...nad priepasťou

...okamihy života, smrti a nádeje

Izotermia

Na oblohe kúsok duše,
v srdci vánok z neba,
dopadnúť letom na vankúše,
po skoku zo samého seba.

Prach

Kříž na šíji polí
volá po oběti,
osudu pták holý.
Vzlétá, nezaletí.

Odrán volá tmami
nejistoty zvěsti,
sám jest, a my sami,
v prachu na rozcestí.


Stopa

Zachvěl se krajem první sníh,
veliké hvězdy do haluzí kreslí.
Slibuje radost dětských Půlnočních
těm, kteří tíhu touhy nesli.

Díváš se. Duše neví kam,
v plachosti pátrá, popaměti kráčí,
vrací se věrně k žalu pasekám
po vůni listí, po pěšince ptačí.

Pěšinka ptačí náhle ustává,
pták vznesl se a zůstala jen bílá,
bolestná krása, divá dálava,
v níž stopa Návratu se objevila.

Bohuslav Reynek, obě básně ze sbírky Podzimní motýli, 1946

Jan Skácel
Zakázaný člověk


Všechno co mám je obráceno dovnitř
a je to z druhé strany jako kravaty
na zadní stěně dveří šatníku

Pomalu přivykám si na ticho a vůně

Dovedu z bláta zvednout peříčko
a zas je nezahodit

Někdy sám sobě vypravuji příběh
a jindy zazpívám si malou písničku
o tom že nohy máme jenom na bolení
a duši k tomu aby vydržela

A jsem zas neslyšný jak neslyšné je světlo

Tak dopodrobna zabývám se tichem
že podle hmatu podřezávám strach

Cizí i svůj

A proto když se slepí ohlédnou
jako bych patřil k nim

Spolu se provlékáme potmě uchem jehly


(Kdo pije potmě víno, r. 1988.
Ze sbírky Kdo učil mlčet kámen, vyd. BB art v roce 2001)

HRÁL KDOSI NA HOBOJ

Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní

hrál vždycky navečer touž píseň mollovou

a ani nerozžal si oheň pobřežní,

neb všecky ohně prý tu zhasnou, uplovou.


Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,

na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:

Hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?

Byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?


Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl

pod písní váhavou a jemnou, mollovou...

A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:

Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.

Karel Hlaváček

Podzimní

Vítr a doposud spal v břidlicích
jablka střásá z udivených stromů
dlouhými kroky vracíme se domů
i psům je venku zima psíčkům toulavým

Nedali jsme si pozor zas jsme zapomněli
a nepřipravené nás podzim překvapil
Pykáme za to teď a sbohem sbohem léto
odpusť nám lhostejným té těžké viny díl

Budeme vyčkávat co jiného nám zbývá
a marně hledat pro ty věci slova
A příjde podzim s novým loučením
a klíny křídel zasáhnou nás znova

Jan Skácel, Dávné proso, 1981

SONETY

Dostal jsem balíček, oříšky, čokoládu,
kouřím a píši si, už bude nový rok.
Ten starý znavený nechejme zemřít vzadu,
vítejme novou krev do kolébavých slok.

Zas budu plést a rýt, zas půjdu na zahradu,
zas budu při práci sledovat jejich tok.
Sonety, jaká slast, verš za verš něžně kladu,
pomalý, rytmický a vážný jejich krok.

Zde máme nadílku až na Boží hod ráno,
co dáš mi Gertrudo, co dáš mi Mariano?
Mé múzy dejte mi hrst nových, svěžích slov.

Snad někdo napíše jak Rilke Kappusovi,
snad někdo napíše a ocení mne, kdo ví?
Snad budem ještě žít, než půjdem na hřbitov.

Ivan Blatný, Stará bydliště, 1992

Lanýži, jsi takový hloubal, pověz nám tedy, kolik asi času jest potřeba, než jádro vlašského ořechu vzroste na lidský mozek?

K tomuto příspěvku jsem byl inspirován přítelkyní Dell a tvým zájmem o Demla Vikoušku.

Jakub Deml - Moji přátelé, 1913

TERMITI

Jsou malí a trpěliví
pracují do úpadu,
zručně a přesně.
Zakopnutí je pro ně neštěstí,
zmýlená pohromou.
Nejčastěji nekouří a nepijí,
dokáží nemožné,
vědí jen, co mají provést,
jejich srdce má pípy,
mozek kontovačky;
dnes jsme vytočili litr lásky,
přijato deset kilo citu,
vydáno sedmnáct.
Nikdy nezapomínají na stará kolena
a pro své děti dovedou učinit vše.
Jejich obzor jsou ohnutá záda,
jejich dálky telefonní přístroj,
příroda dodávky,
štěstí peníze,
cíl moc,
vědí, jak plakat, jak se smát,
žení se pro výhodu;
množí se,
mají spořádané rodinné štěstí,
co doma uvaří, doma snědí,
spí na rozkaz,
myslí na povel.
Trychtýři s kusadly.
Ohlodají až na kost
živého jako zdechlinu,
pro cokoliv a kohokoliv,
jsou nejspokojenější,
když mají vše
orazítkované,
černé na bílém.

( Jiří Kolář, Prométheova játra, 1950; 2000)

Pánové z Nad...já se s dovolením vsunu do Pod...:

Kráska v nesnázích prchá za andělem
neboť ví jistě, že jí
přichystá horkou lázeň
zaplatí drožku, opuchlé oko zhojí

Zprvu či ze studu obezřele
vyčkává než se svěří
až se sám optá kolik komu dluží
a vyloví šek z peří

Snídaně do postele - káva a džem, toust, vejce
sklenka džusu
snídaně do postele - káva a džem, toust, vejce
sklenka džusu

Vydatný spánek, kdy takhle spala naposled
a ani slůvko hnusu

Snídaně do postele - káva a džem, toust, vejce
sklenka džusu
snídaně do postele - káva a džem, toust, vejce
sklenka džusu

Vydatný spánek, kdy takhle spala naposled
a ani slůvko hnusu

Víc lásky je jen v její matce světici
slibuje, že mu vrátí
všechny ty půjčky a starost andělskou
mu jednou milionkrát splatí

Když se vrátí kurář, kráska pookřívá
inkoust, pero vypůjčí si hned
a zvesela píše ďáblu spoustu novinek
kdy se takhle smála naposled

Ďábel, co ji bije, zradí, vysává
tvrdí, že bílá černou je
ďábel, co ji bije, zradí, vysává
tvrdí, že bílá černou je

Chlubí se kopytem a křídly netopýra
ji brzo k sobě stěhuje

Ctnost anděli je sama sobě odměnou
dobře jsi promrhal svůj šek
přece bys mě u těch věrných duší
právě ty nechtěl překážet

Ďábel, co ji bije, zradí, vysává
tvrdí, že bílá černou je
ďábel, co ji bije,zradí, vysává
tvrdí, že bílá černou je

Chlubí se kopytem a křídly netopýra
ji brzo k sobě stěhuje

(P. Šrut - Kráska nesnázích, podle básně R. Gravese)

MORGENSTERN

Jednou v noci na rybníce
(Je to zpráva hodnověrná)
Na půl cesty do Měsíce
Potkali jsme Morgensterna

Šeptal vrbám tiché sliby
Občas měkce spadla hvězda
Zpívaly mu k tomu ryby
Písně o nichž se vám nezdá

Po půlnoci bylo chladno
Šli jsme na břeh dát si kávu
Ryby odplavaly na dno
Hledat svoji marnou slávu

Potom přišla jedna známá
Uvít konverzační věnce
V nebi zela černá jáma
Černá jáma po Jitřence

(Jan Burian na LP Hodina duchů)

Jde po skosený trávě
a jde tak jak se to píše
s větrem v zádech s kytkou v hlavě
důstojně a tiše
a z polí slítají se ptáci
a každej z nich jí věří
ona se pak vrací
a má v rukou jejich peří

Je to můj člověk s hlavou v kříži
umírající v horku
můj plakát na refýži
i má socha u New Yorku
je to můj voják beze jména
i ten parník v ústí Něvy
je to jediná má žena
jenže ta která to neví

Místo k ní však mířím někam
kde je ten co se tak vzteká
že ta hrůza kterou čekám
není ta která mě čeká

Ten můj pocit nemá hranic
ta má víra bez rezervy
že už nezmůžu se na nic
ani na pevný nervy
natož na nějakou vílu
a že už nevím o co kráčí
třeba nemám sílu
a třeba mi to stačí

Víla (text) - Robert Křesťan

SPÍCÍ

Za jedné letní tesknice
jsem bděl při svitu měsíce,
jenž se zlatého okraje
setřásal mlhy do kraje,
s nějž tekly v kapkách na obzor
na dlouhé hřbety velehor
a zdlouha tekly po poli
do vesmírného údolí.
Na hrobě rozmarýn má strach;
leknín si hoví na vlnách;
zamžená stáda beránků
se ubírají ke spánku;
hladina jezer zdá se chvět
jak Léthé, spící tisíc let,
již neprobudí celý svět.
Spí Krása! Kde je souzeno
(Tvé okno není zavřeno)
spát Tobě, krásná Ireno!

(kráceno ... Allan Edgar Poe, přeložil Vítězslav Nezval)

Láska je
Láska je,
když chceš odejít
a zalomena v kolenou
padneš mi do náručí.

Láska je,
když už odcházíš
a srdce vzepře se
jak ohnivý kůň.

Láska je,
když už odešlas
a po všech silnicích světa
a třeba po kosmické dráze
jen luně přikázané
bosá,utrmácená
vracíš se ke mně zas.

(Karel Kapoun-Kdyby tak šeřík nevoněl)

DEN DRUHÝ

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti.

Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,
jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak
v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,
po kom zůstal vlas či zmínka. Po kom

kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní
kleká. Jak se smeká. Jak se svléká

z vin a lží a darmých slibů. Slyšela ho.
Jako řeka, která slyší tonout rybu - - -

(kráceno - Karel Šiktanc, Adam a Eva, Československý spisovatel, Praha 1968)
celé na http://www.almanachwagon.cz/data/trate/t_w04IV.htm