Jak je důležité (ne)uhádnout pachatele?
Já teda nemám raději zjišťování pachatele, ale motivu proč "pachateluje". Klidně znát jeho identitu od první strany, když mi během knihy vysvětlí, proč to dělá (tak abych byla v šoku a ani to nemusí celé být z pohledu vraha). Třeba Konec vosí sezóny. Nebo první chycení pachatele v knize Ptačník (kdo napsal do komentáře, že tohle uhádl na padesáté strance je lhář). A je rozdíl napsat: vraha jsem tipl v polovině (to se mi stává taky...tipnu si jednoho, dva, až tři a pokud se v knize vyskytují tři osoby, ano, je to jeden z mnou tipovanych, že?!). A hlavně to napsat do komentáře, jmenovitě, ať to ví všichni a ostatní nechápou, proč jsou tak hloupý, že to zjistili později. A taky je rozdíl mezi:
-autor to napsal špatně a čtenář to zjistit dřív...
-autor to napsal velice dobře a plánovaně, protože s tím chce dál pracovat v ději...
Detektivky psané z pohledu vraha nemám rád. A detektivky, kde se příliš rozebírá motiv, mě taky moc nepřitahujou Samá psychologie, žádná detektivka. Já dávám přednost motivům jednoduchým, zřejmým. Franta zabil Karla jelikož po něm bude dědit. Nebo proto, že Karla povýšili, zatímco Franta zase ostrouhal. Protože detektivka je v podstatě pohádkovej příběh a v pohádkách bývají motivy jednání postav jasné a přímočaré. A detektiv je hrdinou, kterého obdivuji, jak je mazanej, že to všechno vypátral. Jakmile se autor začne ponuře babrat ve společenských zlořádech, které chudáka pachatele přivedly k vraždě, jdu od toho pryč. Detektivka vypráví příběh o velkém zlu, které se vklínilo do normálního běhu života obyčejných lidí a detektiv je hrdina, kterej to zlo vyrejpne aby ten normální běh mohl dál běžet. Zlo je jasně definované a dobro taky; jak říkám, má to být pohádka, i když určená dospělýmu čtenáři.
Tak, tak. Z tohto dôvodu nakupujem detektívky, ktoré vyšli na u nás v prvej polovici minulého storočia. Častokrát sú úsmevné až smiešne (nechcene), ale veď sranda musí byť, aj keby na chlieb nebolo.
woodwarde, tak to by nejspíš Zločin a trest nebylo nic pro tebe. Já mám zas rád takové kriminálky
Zločin a trest NENÍ detektivka! A Dostojevskij nebyl žádnej velkovýrobní pisálek příběhů o zločinech s jedním "sériovým" hrdinou. Totéž platí o Shakespearovu Othellovi, Macbethovi, Hamletovi atd. atd. Bavíme se o detektivkách a to je lehkej žánr. Jenže dneska se roztrh pytel s detektivkami, kde místo záhad a logických postupů v návaznosti na stopy a fakta, se prezentuje spousta tmy, surovostí, hnusáren a nářků na neduhy a neřádstva, jimiž trpí společnost v autorově zemi. A když si takhle stěžujou skandinávští spisovatelé ve svých úhledných, spořádaných zemičkách - a to jen proto, že už nejsou TAK spořádané, jako kdysi bývaly - je to trochu k smíchu. Detektivka nemá být o tom, jak je svět zlej, zkaženej a řítí se do záhuby. A detektiv nemá být zapšklej, rozvedenej alkoholik, co má problémy se synem gamblerem nebo dcerou narkomankou - na to kašlu zvysoka! Když čtu detektivku, zajímá mě zločin a pátrání po zločinci. Ne maléry, který postihujou každýho, koho se autorovi uráčilo čtenářům představit!
a co je teda dobrá detektivka? Já tento žánr moc nečtu a když jsem se nedávno rozhodl něco si přečíst, tak mne to moc nezaujalo. Četl jsem shodou okolností právě ty severské autory (Carl Morck) a přišlo mi, že autor se akorát tak snaží šokovat brutalitou a bizarností zločinu a tak vymýšlí úchylnosti jako hyperbarická komora. Sherlock Holmes mě taky zklamal, tím jak byl dokonalý a vševědoucí na mne působil asi jako Old Shatterhand
Jak říkám, pohádka pro dospělé. Hlavní "atrakce" je detektiv, kterej z nepatrných náznaků "vymyslí" co a jak se stalo a nakonec odhalí pachatele. Nemusí v tom být moc akce, i když jsou autoři, kteří si na to potrpí - třeba staří mistři americké drsné školy. Jiní se zase snaží čtenáře postrašit, jako třeba John D. Carr.
Zmiňovaný Holmes je prostě praotcem všech velkých detektivů západní provenience a stěžovat si, že je moc dokonalej, je asi jako stěžovat si, že na Sahaře není kde si zaplavat. Je dokonalej, a basta. Ovšem hlavní tón v tom, co lze považovat za klasiku, udávají velké dámy anglické detektivky (Christie, Sayersová, Marshová, Allinghamová). Jejich detektivové se vyznačují především tím, že jim to myslí. Jejich příběhy jsou zasazené do normálního, nudného, každodenního života. To je důležitý. Vražda není něco, co se děje dnes a denně; je to drsné, děsivé narušení řádu věcí a detektivovým úkolem je ten řád obnovit. Ty příběhy působí téměř pokojným dojmem, nabízejí čtenáři odhalené skutečnosti a někdy i detektivovy úvahy a dedukce. Taky je tam humor; autoři a autorky tohoto žánru nikdy neopomenou čtenáře uchlácholit, že se nemusí plašit, ono to není doopravdy, všechno je to jenom jako. Je to prostě příjemné lehké čtení a když je to napsaný chytře, jako to umějí výše zmíněné "královny zločinu" je to radost číst. Kam se hrabe nějakej Nesbo.
OK, díky, tak příště zkusím něco od Christie nebo Carra. Od Christie už jsem si chtěl dlouho něco přečíst.
Jen bych si dovolila malou poznámku. Severští autoři už dlouhá léta, není to žádná nová vlna, zkrátka více akcentují ve svých románech, tedy i v kriminálních, společensko-politické-sociální aspekty. Ostatně nejsou sami, např. i italští píší mnohdy obdobně.
A že se ti současní snaží hlavně šokovat, a nejen ti severští? Zdá se, že je po té "brutalitě" velká poptávka mezi čtenářstvem, bohužel. Stačí si pročíst některé komentáře jak u těch "nových\" tak u "klasických\" detektivek...A to, opět bohužel, není jen problém detektivek, ale řekla bych, beletrie obecně. Těžce to nesu i při čtení současných autorů historických románů...
Text příspěvku byl upraven 21.12.17 v 18:48
Já mám třeba ráda krimi od P.D. James - inspektor Adam Dagliesh. Jsou spíše přemýšlivé. Brutalitu těžko snáším - hlavně když se týká dětí a zvířat. A nejen severští - celkově i francouzští autoři přitvrzují. Agatha Christie je věčná.
siena: Určitě máš pravdu. Ale u těch severských mi to připadá jako rouhání zpovykaných děcek, když si člověk porovná poměry v jejich zemích s tím, co je právě třeba v Itálii, nemluvě například o našem postkomunistickým bordýlku.
Severské národy mají vysoce neurotickou morálku. Pokud budeme brát umění jako náhled do podvědomé kolektivní duše jejich národa, tak se musíme zděsit, co se tam děje - pochmurno, brutalita, deprese, incest, vraždy, sodomie. To nejsou jen kriminálky, ale i filmy. A ne jen některé filmy, ale všechny filmy. Ukažte mi normální severský film, který není psycho a netýká se vražď. Kde jsou dnes časy Ingmara Bergmana.
Zase ale, když to brutální a pochmurné dáme stranou, zbyde nám u dobrých severských (tedy společensko-kritických románů s detektivní zápletkou) detektivek skvělé čtení, ve kterém, musím se přiznat, se cítím dobře a bezpečně. Např. v knihách Stiega Larssona nebo i v takových šílenostech, jako jsou filmy Boj sněžného pluhu s mafií nebo Bezva chlap. Nemyslím si, že Seveřani mají něco s morálkou. Oni jsou podle mě obdivuhodně a záviděníhodně v pohodě. Srovnaní. Je to pro ně tak přirozené, že o tom nepotřebují psát nebo dělat film. Vždyť donedávna tam nebylo zvykem zamykat. Nebo jejich soudní zvyklosti - kdy všichni seděli kolem jednoho stolu.
kní, nevím. Já z nich moc dobrý pocit nemám. Mně to přijde národ citově deprivovaných autistů. Jak se říká, nahoře huj a vespodu fuj. Ti lidi tam jsou velmi uzavření a chladní. Na povrchu jsou velice slušní a přátelští, ale za tou maskou nepřístupní, plní různých sociálních tabu a omezení, a skrytě přesvědčeni o nadřazenost své kultury. Občas problesknou ven takové věci jako Barnevernet, což skutečně přípomíná nacistický program Lebensborn
tady je třeba odkaz na článek o tom, jak se tam přistěhovalci necítí dobře, protože tam nedokážou zapadnou a najít si přátele, a proto se tam většinou necítí dobře
https://www.thelocal.no/20160829/expats-find-norway-a-cold-place-and-no-its-not-just-the-weather
kní, Jacck: S dovolením bych ráda přidala svou trochu do mlýna: musím souhlasit spíše s Jacckem, neboť z vlastní zkušenosti vím, že seveřani (aniž bych chtěla paušalizovat) jsou skutečně mnohem častěji introverty, trpícími vnitřní nejistotou, mnohdy spoutáni bigotní religiozitou (často zobrazovanou i v jejich knihách) a z minulosti přenášenou pro nás podivnou morálkou...setkala jsem se s častou závislostí na alkoholu, neschopností otevřeně komunikovat, atd. Na druhou stranu to nemusí platit zdaleka pro každého. Osobně si myslím, že to souvisí jednak s historickým vývojem celé oblasti, s geografickou polohou i s řídkým osídlením celé Skandinávie - když si to člověk dá dohromady, celkem snadno pochopí, kde se všechny ty podivnosti asi vzaly...
A ještě k tématu: detektivky i trillery čtu stále a mám jich fakt hodně. Vůbec mi nevadí, když se dovím kdo je pachatelem dřív než na konci, vždycky jde o to, JAK je příběh napsaný. A o dobrý příběh s napínavým dějem jde především. Nemám ráda prvoplánovou brutalitu, ani příliš technicistní popisy, nemusím ani hluboké psychoanalýzy. Vždycky vítám i možnost se dovědět něco nového - hlavně o místech, kde se příběh odehrává, často čtu knihu s otevřeným google maps :-). Severské detektivky mám ráda - samozřejmě ne všechny - dost mi pomohly se v této specifické společnosti zorientovat...
Budu nejspíš kverulovat, ale...nahoře huj, vespod fuj, vidím i kolem sebe, nemusím na to jezdit do Skandinávie. Paušalizovat na celou společnost nejde nikde, u nikoho. Jako vybrat pár křiklavých případů a říct, že celý systém je špatný. Že Seveřani jsou uzavřenější, i když Nor určitě méně než Fin, o tom není sporu. Jak už bylo zmíněno, je to dáno určitě geografickou polohou, počtem obyvatel, historií, vliv protestantismu je též znatelný. Ale, že by snad přímo nadřazovali svou kulturu nad jiné, to si opravdu nemyslím.
Abych se vrátila zpátky ke "zločinu". Čtu ráda, woodwarde, jak tu klasickou detektivku, tak i ty severské. V nich mě, spíše než samotná detektivní zápletka, zajímá ta "politická". A mám také ráda i ty "forenzní". Důležité je, jak je to napsané...:)
Text příspěvku byl upraven 23.12.17 v 09:11
siena, nejde mluvit o jednotlivcích, protože v každém národě se najdou lidé dobří a zlí, chytří a hloupí. Je otázka, zda jde mluvit o něčem takovém jako je kolektivní psyché národa nebo jeho kultura. V poslední době jsem četl několik literárních děl z období před válkami v Evropě a ono nějaké tušení války nebo katastrofy se v té literatuře objevuje už předtím. A jen jsem použil skandinávské umění jako okénko do jejich národní duše, a co tam najdeš je prostě hodně temné sklepení plné násilí a incestu. Zda to něco vypovídá nebo ne nevím. Každopádně třeba ten Barnevernet vypovídá o tom, že jejich hodnoty jsou trochu jiné než ty naše.
Jaccku, přiznávám, že jsem v poslední době citlivější právě na ta kolektivní psyché národů, kultur. Co asi je podstatou té naší. Už jsme se sice odklonili hodně od původního tématu, ale když jste již zmínil Barnevernet a použil i to, pro mne, silné přirovnání...Dokument ČT Děti státu, jsem sice neviděla, ale četla rozhovor se spoluautorkou, a jak už to tak bývá, realita je trochu odlišná od, až hysterie, která se u nás na toto téma rozpoutala.
Co je podstatou české národní psyché? Těžko říct. Každopádně to že 30%-tům národa imponuje současná hradní kultura je smutná vizitka o morální devastaci části národa. Ale to není téma na vánoce :-)
Není to sice téma na Vánoce, ale už se těším, až ho tady (tedy ne tady, ale vedle) zase rozpoutám (až bude všechno k nachystání nachystání a všechno zabalené rozbaleno...)! :-)
já si zase myslím, že podstatnou naší národní povahy je uměřenost, skepse, obezřetnost k mocným a zdravý rozum vůbec. Proto jsou takoví Jacck nebo kní jen národní výjimky. Naštěstí.
hm, až na to, že ta "obezřetnost k mocným a zdravý rozum vůbec" často hypertrofují do obludných rozměrů zbabělého přisluhovačství. Podobně i zmiňované uměřenost a skepse - samy o sobě jistě užitečné vlastnosti - dodávají národnímu charakteru spíš děsivý ráz, pokud je nedoprovází schopnost nadchnout se pro velký cíl a obětavá vytrvalost nutná pro jeho dosažení.
Text příspěvku byl upraven 23.12.17 v 14:14
Ať už je náš národ různorodý, každý z nás je originál...
A já přeji všem čtenářům pohodové vánoce a spoustu podnětného čtení!
Vložit příspěvek